Onna

Divné. Chvilkama nechtěně vtipné ("Tvůj syn znásilnil a zabil šestnáctiletou holku." "No asi měl své důvody."). Refn se snaží točit jako Gaspar Noé, možná dokonce Philippe Grandrieux, vytvořit podobně temnou, archetypální, živočišně vizuální záležitost, ale nevím proč to ne a ne fungovat. Ingredience tu přitom jsou: techno hudba rozvibrovávající obraz a znějící až v břiše, sošné, pomalu se pohybující postavy, vypiplané, hutné statické obrazy... jenže ta hypnotičnost, která byla tak výrazná v Drive, nějak chybí. Ale nakonec pořád lepší než většina toho, co běží v kinech (každopádně chvíle, kdy nevíme, co je halucinace/předtucha/sen/realita + jemná katarznost konce).

Dokumentární kýč, to už tu dlouho nebylo, a ještě promítaný v Jihlavě, ach. Tak především tu máme Velké Humanistické Poselství: všechny maminky, případně babičky, všude po světě jsou hrozně hodné a milují svoje hrozně moc roztomilé dětičky (tak samozřejme - obzvlášť když ví, že je u toho natáčí kamera). Vycpávku mezi hrozně hodnými maminkami a hrozně roztomilými dětičkami pak dotváří papírová maketa jakéhosi univerzálního usínajícího města, kterou pitomě pomalu projíždí kamera, abychom si tu Výtvarnost a Myšlenku užili. A aby to bylo jó jímavé a všem nám to došlo, nechybí patetická hudba a nechutně dokonalý obraz (vypiplané svícení ze strany, estétsky rozostřené části obrazu, očekávatelné efektní kompozice; samozřejmě nic zrnitého či náhodného, to by mohlo tu Krásu narušit).

Kdyby to natočil takový Desplechin, tak by to mohlo být opravdu dobré. Přitom - asi - chápu ten koncept: že ta strojenost a kontrolovanost formy (zavánějící až lehkou nudností) je odůvodněná tím, že to je film o snaze mít věci až nepřirozeně pod kontrolou. Mít pod kontrolou sebe sama, svoje pocity, svojí sexualitu, svoje temné stránky, stejně jako mít pod kontrolou druhé lidi (viz to jak často zde postavy uvažují o tom, kdo má anebo nemá autoritu, moc a peníze, kdo koho dokáže nebo nedokáže přesvědčit, získat na svou stranu). Způsob, jak všichni všechny kolem sebe i sebe sama neustále analyzují, neustále se s jakousi dětinskou urputností snaží všechny své pocity a touhy převádět na snadno pochopitelné, racionalizované formulky ("již brzy dokončím vaši analýzu," neváhá Jung říct apod.) je samozřejmě docela zábavný a vůči psychoanalýze vtipně ironický. Akorát ty pocity ve všech těch slovech a náhlých rádoby osvobozujících projevech vášně nějak mizí - je to tak nějak mechanické celé, včetně toho, co má být pudové a vášnivé (viz takové ty sexuální scénky, kdy Fassbender s lékařskou pečlivostí bije Knightleyovou přes zadek a ta kroutí velmi podivně ústy, aby bylo jasné, že je masochisticky rozvášněna) - a to je přesně to, co by takový Desplechin neudělal...