Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Recenzie (7 523)

plagát

Krull (1983) 

Viděno zas znovu po dlouhých a dlouhých letech - a pořád se mi to líbí. Některé scény mi přijdou kultovní: třeba ta v bažinách s nahrazením čaroděje nebo Pavučinová vdova a rád jsem si je zopakoval znovu. A vlastně až teď jsem si uvědomil, proč mám tyhle typy pohádek (protože co si budeme povídat, tohle je základem pohádka jak vyšitá) rád. Myslím tím pohádky jako Ostatečném kováři, Nebojsa, O Janovi a jeho podivuhodném příteli... Ony jsou to vlastně road movie. Důležitá je ta cesta, i když samozřejmě to osvobození princezny je také důležité, někdy pro záchranu celého světa, jako tady. Je to vlastně takový duchovní pohled na náš život, který má být také cestou, na které nejen potkáváme přátele i nepřátele a bojujeme s těžkostmi a radujeme se z maličkostí, ale hlavně pracujeme na sobě a učíme se. Ale zpět k filmu - až na tu uřvanou hudbu a sem tam vatoidní či zbytečně prodlužované scény je zde docela dobrý výběr herců s jedním bonusem navíc (Liam Neeson jako no name desperát z bandy) a pak skvělá kamera a lokace, kdy kouzlo těch hor působí i na diváka. Jinak by mě zajímalo, jak dopadla ta japonská bojová hvězdice a jestli fakt měli v plánu natočit druhý díl o jejich synovi, který se stane vládcem vesmíru.

plagát

Pevnosť (1988) 

Jako nehrát v tom Meg Ryan, která tady konečně hraje samu sebe, teda hysterickou cuchtu, a být to o scény s ní o polovinu kratší, je to docela slušný díl nějaké té Kriminálky San Francisco, kde dokonce i Sean Connery občas něco zahraje. Problém je, že scénář skáče mezi detektivkou a rodinným dramatem tvrdého, ale čestného vojáka, který hledá cestu ke své dceři a k lidem obecně. Oboj je však zobrazeno tak vágně, že ten patetický konec mne nejenom nedojal, ale přišel mi směšný. Škoda, jistý potenciál tu byl, ale to by se skutečně muselo soustředit jen a jen na vyšetřování bez rodinných pičičmund a prozírání.

plagát

Dvaja na ceste (1967) 

A mně to nebavilo. Střídání časových rovin, postupné skládání střípků - a vlastně čeho? Tuctového příběhu dvou, co neměli nic, a pak měli moc práce a málo času. Je to zbytečně dlouhé, většina scén se odehrává v autě a konverzace připomínají divadelní hru. Chybí tomu nějaký nadhled, humor (kromě běžných životních trapasů), a vlastně jsem pořád čekal, jestli se objeví nějaká větší zápletka, která by se trochu vymykala všem těm běžným a tuctovým problémům, jaké lidé ve vztazích mají. Jako bych se díval na home videa páru, který neznám, a která mi časem přijdou nudná a otřepaná.

plagát

Čáry a kouzla (1945) 

Takový ukázkový příklad, když intoši z města točí o vesnici a jejích zaostalých buranských obyvatelích, a to bez špetky empatie a řežou to chladně jako Forman svoje filmy prostých Čecháčcích, bez jakéhokoliv pochopení nebo vcítění se. Nedávno jsem viděl podobnou, ruskou baladu, Stíny zapomenutých předků, a tam tou souznění režiséra s lidem a jeho zvyky je tedy uvěřitelnější a sevřenější. Navíc tady je opět porušeno zlaté Vonnegutovo pravidlo, protože zde chybí kladný hrdina. I ti tři jsou jsou hajzlové - Zajíc taky chce prachy, Pierre prachy a zdrhnout do města, a ta rádoby naivní dívčina (která aspoň nemusela mít jako nemocná v posteli nalakované nehty) je ochotná obětovat panenství. Navíc nechápu, proč sem tvůrci tahali symboliku, když s ní vůbec, ale vůbec nehrají (černý kůň, ruka k nebi, obolus mrtvému, kohouti, otočené kříže) - kurňa, to je podraz, jako bych se koukal na film, kde přistanou v úvodu mimozemšťani, a místo toho se pak celou dobu řešilo, jestli má Anička ráda Vaška, nebo jestli Vašek nechce radši Žofinku. Nelíbilo se mi to, a to jsem fakt chtěl, aby jo, protože Christian-Jacque jinak umí. Takže jediným plusem filmu je zasněžená venkovská krajina a asi minutová scéna kácení stromu v lese.

plagát

Její komorník (1936) 

Myslel jsem, že poté, co se dostane do té bláznivé rodiny, to vypnu, tak nesympatické postavy a až bláznivé se hned tak nevidí, a bylo to až nepříjemné. Ale vydržel jsem, a dostalo se mi určité satisfakce. Akorát by se mi teda víc líbilo, kdyby si ho pak vzala Cornelia, ne Irene, protože mi i přes svou namyšlenost přišla oduševnělejší - konec ve stylu ponaučené pyšné princezny by mě teda chytil víc. Irene se celou dobu jenom tvář, něco hraje, předstírá, a vlastně je otázkou, jestli ta její láska není pořád jen kapric namyšlené holky. Ostatně ani Godfrey nevypadá, že by z ní byl dvakrát nadšený a víc to jiskří právě mezi ním a Cornelií. Protože screwball comedies nejsou zrovna mým vyhledávaným žánrem, asi pro tu halasnou až absurdní přehnanost (což ale chápu, že je schválně, aby se poukázalo na určité nešvary ve společnosti a samotnou jejich absurditu), tak vlastně až teď jsem pochopil, co je předchůdcem těch chytrých romkom krimi konverzaček z 50. - 70. let (ono jich moc není, ale některé jsou povedené, třeba Šaráda). Ostatně, opravdu vtipné a břitké repliky, různé kousavé a ironické poznámky, inteligentní suchý humor apod. jsou kořením tohoto filmu a ve druhé půli, když jsem si na ten styl zvykl, mě hodně bavily. A líbily se mi i charaktery postav, kde mé největší sympatie měl otec rodiny, který přesně věděl, co se děje, ale neměl sílu a snad ani moc s tím něco dělat. Teda kromě Carla, s tím nakonec zametl. :-)

plagát

Maigret - Maigret: Noc na križovatke (2017) (epizóda) 

Tenhle díl mne tolik nechytil, protože mi přišel až moc přeslazený. Možná je to dané i tím, že to režírovala ženská, a tak sledujeme spíše ženské problémy ženských postav včetně dvou manželek kriminalistů, je tomu věnována neměrná stopáž a zcela to rozmělňuje samotný případ, který mi pak přijde podaný zkratkovitě - třeba o té loupeži a osudu Goldbergů bych se rád dozvěděl víc, než o Carlovi a jeho "sestře". I takové to - hleďme, Maigreta kdejaká neuloví, je to vzorný manžel, byť policista - se mi nepozdávalo.

plagát

Krotitelia duchov: Dedičstvo (2021) 

Celá hodina je o ničem - matka je asi nefachčenko, bo nemá na nájem (a těžko říct, za co kupuje jídlo), holka je malá nerdka, cucák syn větším charismatem netrpí, v novém maloměstě se ti dva snaží zapadnout, zatímco matce se líbí jediný učitel, který asi na škole učí. Vůbec to maloměsto je divné - mají tam bistro div ne ve stylu Hooters, nóbl restauraci, velké vězení, ale v ulicích nikdo nechodí, nikde nikdo nežije, jen občas se sem tam někde objeví jakýsi kompars, aby se neřeklo. Kam třeba zmizeli ti kluci, co s tou děvčicou z bistra jeli poprvé k dolu, proč nejeli i potom? Duchové nastoupí až nějak po té hodině, ale že by nějak strašili... Původní 80. filmy se braly s nadhledem a měly jistý vtip, přesto ta strašidla působila i děsivě - ale tady nejenom že humor zcela chybí (pokud nebereme nerdské vtipy), ale ani duchové nepůsob vlastně nějak strašidelně, spíše nechtěně směšně. Navíc, proč zase Gozer? Proč ne nějaké jiné strašidelné božstvo? A vůbec, koukat, jak svět zachraňují patnáctileté děti (plus posléze tři důchodci), to mě nějak nebralo, přemoudřelé děti obecně nemám ve filmech moc rád. Ostatně, ten konec jde zcela v duchu finálního souboje Harryho Pottera s Tím, jehož jméno se nesmí vyslovit, ani ty brejličky nechybějí. Jo, a odkdy jde ducha obejmout? Btw, ta krize originálních nápadů musí být děsná, když se pořád dokola restartují staré osvědčené filmy.

plagát

Korona królów. Jagiellonowie - Czas na zmiany (2022) (epizóda) 

Pořád je to takové naleštěné, třeba když se vracejí litevští zajatci domů, jsou jako ze žurnálu, a ne že strávili nějakou dobu ve vězení. Díl začíná příjezdem krále Vladislava II. Jagello do skoro rodného Wilna (Vilniusu). Německý řád si chce krále usmířit, propustí litevské zajatce, ale nikdo netuší, že je mezi nimi zrádce, překvapivě neteř zavražděného litevského urozeného pána. Máme zde skoro detektivní příběh o tom, jestli hlava potrestaného komtura je skutečně komtura (není, a chudák vojín Tomász). Jagello musí řešit i ambice svého nevlastního bratra, který by chtěl také někde vládnout, ale Jagello mu docela rozumně říká, že pak by se musel vzdát svého svobodného života s běháním s lukem po lesích, a dvorské mravy by mu neseděly. Díl končí v Cylii (Cejle), kde se seznámíme s novou postavou (budoucí královnu Annou Celjskou).

plagát

Naslepo (1965) 

Rád bych dal lepší hodnocení, než 3 hvězdy, protože je to příjemná oddechovka, mezi Rockem Hudsonem a Claudií Cardinale to jiskří, vážně jim ten vztah věřím (ačkoliv Claudia poněkud, občas více) přehrává, je zde pár dobrých špílců (hlavně ze strany sekretářky) a vůbec to má takový pohodový feeling. Jenže na druhou stranu je to moc dlouhé na tak jednoduchý příběh, ve kterém navíc dojde jen k jednomu jedinému zvratu (což je fakt málo) a kde ta hra agentů je tak super tajná, že nakonec ani vlastní nevědí, kde svého šéfa hledat (takže chybí jakákoliv záloha nebo možnost případné pomoci, a musí to řešit právě doktor). Jinak ta část v močálech je myslím hodně slabá a nedůvěryhodná (a také zbytečně natahovaná).

plagát

Na dostrel (2016) 

Jednoduchá historka roztahaná na 75 minut bez titulků o bývalém agentovi (jak jinak), který se chová čestně natolik, až ukradne dva miliony kvůli jedné šlapce a tu pak jede do nějaké garáže zachránit z rukou zločinců. Osobně si myslím, že tvůrci chystali i druhý díl odehrávající se v USA, protože hlavní boss žije právě tam a na něho nedošlo. Jinak mám pocit, že až na úvodní a závěrečnou projížďku Paříží je to celé točené v Rumunsku, Seagal vypadá jak Depardieu a svou nadváhu se snaží skrýt za velmi, ale velmi volné sáčko, a pokud jde o souboje muž proti muži, jsou tu jen dva, jinak se pouze sem tam střílí. Souboje jsou navíc i po sestříhání tak nějak pomalé a nesktuečné (ve smyslu, být takhle pomalý jako Seagal, už mě chlápek dávno rozřezal na kusy). Asi nejděsivějším momentem filmu je závěrečná Seagalova mravní přednáška o přátelích, kteří jsou za tebe ochotni obětovat život, hodí se to sem jak farář žehnající novému komunistickému bagru. Ale jinak ten příběh má aspoň hlavu a patu, odněkud někam jde, padouši se nechovají jako úplní pitomci, kamera je taky slušná.