honajz

Tak je znát, že nikdo nemládneme a Denzel rovněž. Film bych ocenil také o krapátek kratší a hutnější, přece jen se to vyřešilo nakonec tak nějak nahonem, mi přišlo. Jenže ona je tady fajn úvodní scéna, pak skvělé přístavní městečko, pohoda, klídek, napětí roste pozvolna, až už je to skutečně o strach, ale pořád tady lidé neztrácejí víru. Až mne překvapilo, jak moc se zde pracuje s náboženskými symboly, ale v dobrém - Panna Marie ochranitelka (legenda o založení kostela), pouť s prosbami, socha otce Pia s růženci, dokonce i loď v přístavu má jméno Padre Pio... Na každý pád skvělá pocta akčnímu žánru, bez větších moderních duhových výstřelků, a přes oněch pár děsivých scén je to vlastně hrozně pozitivní film.

Žel jsem viděl jen dokument Sedlák. Námět zajímavý - jak žil sedlák 18. století -, ale přišlo mi, že si scenárista mohl pohrát s jednotlivými okruhy témat, takhle je tady hromada věcí na přeskáčku, o něčem se mluví až moc (ano, o polích, ale posléze i o vrchnosti), o něčem málo (kostel a pohanské zvyky), o něčem vůbec (jak se vařilo, červený koutek). V obraze často vidíme jednoho z těch dvou na statku, jak něco dělají (něco zapálí, jakousi tyčinku, nebo postaví kotlík do ohně, má na stole cosi pro mne neznámého apod.), ale nedozvíme se, co, ani jaké předměty a proč právě používají.

Zbytečně dlouhé, zbytečně patetické. Pravda, je to z dob, kdy se mohlo říkat, že muslimství je zlo, ale celkově jsem se hodně nudil - příliš barviček, příliš mnoho davových scén, hodně exotiky, málo akce, příliš patosu. Navíc v reálu to asi proběhlo krapet jinak, takže to nejde brát ani jako dobovou rekonstrukci. Jinak akce je dost nepřehledná a často vlastně ani není poznat, kdo bojuje proti komu. Psychologie postav tu neexistuje, ty křesťanské vs. muslimské prvky jsou až zbytečně okatě protikladné, Britové jsou podáni jako přizdisráčové, kteří toho budou pěkně litovat. Ze samotného Chartúmu vlastně nevíme, co obyčejní lidé, je to prostě takové neživotné.

Mankote, tohle by neobstálo ani jako díl nějakého céčkového seriálu, co to dělá jako film? A jak se vtom u všech všudy ocitnul Mel Gibson? Děj je natolik prostinký, až škoda mluvit, a když už si člověk říká, že teď to teda konečně vypukne, objeví se titulky a konec? Jinak samé kecy, kecy, házení viny na africké povstalce a zahlazování stop, ale akce veskrze žádná a ta závěrečná přestřelka v hangáru byl snad fór. Mimochodem, super střih - jednu chvíli po sobě střílí jedna baba a jeden chlápek, střih, ona jde venku v noci nějakou loukou a povídá si s tím chlápkem, který ale není vidět!, a on ji nakonec dostane – a střih a jsme opět v hangáru! Zbytečný, zmatený film, který nevím, na co hrál. Mel se doufám šel po premiéře několikrát vyzpovídat.

Moc se mi to nelíbilo. Je to dost nedůvěryhodné, tlačí to na pilu - zvláště poslední scéna je spíše k smíchu - a celé to vyznění „odpusťte manželé svým ženám nevěru a dokažte tím, že jste jejich pevnou skálou a oporou“ ve mne spíš vzbuzovalo pousmání, protože realita je často jiná a ne tak cukrkandlová jako zde. Ale forma podání je chvílemi zajímavá - let letadlem, počasí, setkání „čtyř mušketýrů“, havárie... jen ta druhá část je vycucaná z prstu a psychologicky neobhajitelná. Btw, ty flešbeky jsou chvílemi také dost nepovedené, klišovité a šustí papírem.

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo.

Nevím. Jestli to kopíruje film(y), tak mě čeká jen roztahaná verze toho, kdo je, a kdo není, přičemž bych měl asi fandit tomu retardovanému bratrovi první manželky, tomu prvnímu poldovi a jeho nové lásce novinářce. Holčička mě štvala od začátku tak,. že jsem docela doufal, že se v té bažině při hledání kočky utopí. Ale nebojte se, tatínek ji včas zachránil. Rozjezd mi přijde pomalý a zdlouhavý.

Velkým kladem tohoto filmu je, že si bere tradiční schéma romantické komedie a nejenom, že ji obrací naruby, ale ještě dodává podivné až mysteriozní prvky. Pamatuji, když jsem to tehdy poprvé doporučoval kolegům z práce (kteří nejprve byli skeptičtí, protože Sandler, a potom se i pro ně stal film jedním z nejoblíbenějších), jak mne naprosto fascinovala ta ranní scéna, kdy vyjde z garáže ven na ulici, svítá... a stane se, co se stane. Jako bych se díval na Lynche. Líbí se mi, že postavy jsou prokresleny, že Sandlerova postava nakonec najde správné usměrnění své síly a vzteku, jenom, i když Emily Watson hraje skvěle, pořád mi přišlo, že hraje tu sebeobětavou ženu z Prolomit vlny - a problém je, že podobných žen moc neznám. Ale to je drobnost, protože miluju tu podivně, a přesto správně použitou hudbu, zarámování scén a scény samotné (jak si dají pusu na Havaji a vypadá to jako stínohra!), načasování různých překvapení v určitých scénách (nechci spoilerovat) plus celkově promyšlený scénář, kde do sebe vše zapadá a zapadne (třeba ten jejich „milostný“ dialog před prvním sexem). Jo, tohle je film, na který se člověk rád podívá znovu nejen pro jeho pozitivní nádech, ale i naprosto dokonalé filmařské zpracování s přesahem.

Dvousečný film, který vyžaduje od diváka plnou pozornost, ale na druhou stranu v určitých chvílích by bylo lépe, kdyby nevyžadoval... Myslím, že autor si trošičku naběhl. Ale popořadě. Už zpočátku se musíme smířit s tím, že je to 4:3, černobíle a kvality jak ze 30. let 20. století, navíc tak neuvěřitelně přesvícené, až je to chvílemi nepříjemné či dokonce není ani pořádně vidět, co se v obraze děje, Ocitáme se ve zvláštním světě, kde rostliny nerostou a jsou to v podstatě mechanické stroje - které ale přesto potřebují zalévat nebo pomáhat kořenům. Což je hned jeden z prvních momentů, kdy mi pak ale přijde divné, že stařec se stará o jediný (mechanický) strom, ale všude kolem rostou celé hájky stromů, o které se nikdo nestará! Jak říkám, film vyžaduje divákovu pozornost, ale tady by asi měl být rád, že ji divák raději ztratí. Kompozice obrazů jsou ale podařené, až surrealistické - viz „strom“ na konci kolejí ve druhé části filmu -, ale často působí bezútěšně a depresivně. Pokud jde o samotnou kostku - krabici, nejspíše představuje symbol štěstí. To také usedá nahodile (a ano, občas sedne na vola, známe tu říkánku), a když se o ně usilovně snažíme (jako ten tulák-blázen), rozpadne se nám pod rukama (jako bláznovi ta kostka). Můžeme trochu pomoci, ale ono se pak vydá zase samo dál svou cestou. A tady mne štve, že konec nabízí dvě interpretace. Být poslední záběr na cestu barevný, řeknu, že jde o optimistický film - naděje a štěstí byly vypuštěny do bezútěšného světa. Ale protože je konec stále černobílý, spíše mi přijde pesimistický, co se lidstva týče, protože svět přebírá mechanická entita a pro lidstvo zde  nebude místa (ač mu lidstvo vytyčilo cestu - dráhu malovala holčička). Zapůsobilo to na mne asi tak bezútěšně jako Konec srpna v hotelu Ozón, kde jsou naděje lidstva také zmařeny a vlastně také mechanickou částí (zbraní). Podruhé tuhle depresi o neodvratném vyhynutí lidstva kvůli technice skutečně vidět nemusím.

Hodně povedený film, u kterého mi vadí zbytečná délka stopáže a některé kapesníčkové záběry, jichž se Payne žel nevyvaroval. Američané asi mají velké trauma z Vánoc a rodinných setkání, na kterých vyplují kostlivci ze skříně, protože tyhle filmy by mohly klidně mít svůj vlastní žánr. Každopádně napsané a zahrané je to skvěle, nechybí tomu trojrozměrnost a nejednoznačnost postav, lidský vhled i pohlazení, smutek i něco radosti a cti. Navíc je zde naznačena spousta linií, které si můžeme domyslet, jak asi dopadnou, ale ústrojně doplňují hlavní téma. Líbí se mi i ten nenásilný humor, jemný, leckdy sotva postřehnutelný, ale je tam a vždy dobře pobaví. Zvláštní je, že krátce před zkouknutím tohoto filmu jsem viděl zajímavý plakát, jehož heslo mne dostalo: Cíl bez plánu je jen snem. A o tomhle je tenhle film - kromě toho viditelného poselství, že vztahy jsou důležité (Nejsilnější je ta scéna s otcem v psychiatrické léčebně, především to, co zůstalo nevyřčeno. Naprosto jsem v tu chvíli tomu klukovi rozuměl.).