Krabice

Zajímavý minimalistický avantgardní experiment s prvky kyberpunku, ve kterém se pojí estetika Davida Lynche a Shinyi Tsukamota (ovšem bez Lynchovy vyprávěcí roztříštěnosti a bez zběsilého drivu Tsukamotových technologických taškařic). Jakási blíže nespecifikovaná (zřejmě) A.I. ve formě Kostky volně putující a zaznamenávající okolí (nějaká neznámá síla ji neustále obrací v jednotlivé kroky); dívka zalévající umělé květiny, když v tom se spustí lijavec atp. - technologický fetišismus v surrealistické formě. (režie: Kanji Nakajima) (01.12.2008)

Dvousečný film, který vyžaduje od diváka plnou pozornost, ale na druhou stranu v určitých chvílích by bylo lépe, kdyby nevyžadoval... Myslím, že autor si trošičku naběhl. Ale popořadě. Už zpočátku se musíme smířit s tím, že je to 4:3, černobíle a kvality jak ze 30. let 20. století, navíc tak neuvěřitelně přesvícené, až je to chvílemi nepříjemné či dokonce není ani pořádně vidět, co se v obraze děje, Ocitáme se ve zvláštním světě, kde rostliny nerostou a jsou to v podstatě mechanické stroje - které ale přesto potřebují zalévat nebo pomáhat kořenům. Což je hned jeden z prvních momentů, kdy mi pak ale přijde divné, že stařec se stará o jediný (mechanický) strom, ale všude kolem rostou celé hájky stromů, o které se nikdo nestará! Jak říkám, film vyžaduje divákovu pozornost, ale tady by asi měl být rád, že ji divák raději ztratí. Kompozice obrazů jsou ale podařené, až surrealistické - viz „strom“ na konci kolejí ve druhé části filmu -, ale často působí bezútěšně a depresivně. Pokud jde o samotnou kostku - krabici, nejspíše představuje symbol štěstí. To také usedá nahodile (a ano, občas sedne na vola, známe tu říkánku), a když se o ně usilovně snažíme (jako ten tulák-blázen), rozpadne se nám pod rukama (jako bláznovi ta kostka). Můžeme trochu pomoci, ale ono se pak vydá zase samo dál svou cestou. A tady mne štve, že konec nabízí dvě interpretace. Být poslední záběr na cestu barevný, řeknu, že jde o optimistický film - naděje a štěstí byly vypuštěny do bezútěšného světa. Ale protože je konec stále černobílý, spíše mi přijde pesimistický, co se lidstva týče, protože svět přebírá mechanická entita a pro lidstvo zde  nebude místa (ač mu lidstvo vytyčilo cestu - dráhu malovala holčička). Zapůsobilo to na mne asi tak bezútěšně jako Konec srpna v hotelu Ozón, kde jsou naděje lidstva také zmařeny a vlastně také mechanickou částí (zbraní). Podruhé tuhle depresi o neodvratném vyhynutí lidstva kvůli technice skutečně vidět nemusím. (01.05.2024)

Poklidný japonský kyberpunk (!!!) a optimistické postapo v jednom, které vypadá, jako by ho točili Jufit s Benningem, přičemž by do toho víc kecal Jufit, ale v nejlepší letech a pomalu chodící mutanty vyměnil za samostatně se pohybující černou krabici (výstižněji to asi nepopíšu). Aneb film, který je sice jen jednoduchou historkou hodící se třeba do Twilight Zone a který nechce své poselství rozebírat detailněji (jelikož by se tam asi začal rozpadat), ale zároveň film, který je funkčním slow cinema s vhodně vybranou ambientní hudbou a magií ticha, krásně zarámovanými statickými záběry a působivou atmosférou a také film, který sice vizuálně s ničím novým nepřichází, ale svým zpracováním a nápadem se stává ojedinělým a originálním dílem. Sice bych brzdil s označením "zcela nový typ science fiction", klidné a optimistické postapo vzniklo minimálně už na konci devadesátých let, akorát jako anime. Zajímavé ale je, že obojí je z Japonska a tohle navíc kyberpunk. Výsledek je tedy docela banální, ale přesto dost působivý, takže záleží na každém, jak si dojmy z něj přebere. Pro mě převažují pozitivní. 4* (27.01.2024)