honajz

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat.

Nevím. Jestli to kopíruje film(y), tak mě čeká jen roztahaná verze toho, kdo je, a kdo není, přičemž bych měl asi fandit tomu retardovanému bratrovi první manželky, tomu prvnímu poldovi a jeho nové lásce novinářce. Holčička mě štvala od začátku tak,. že jsem docela doufal, že se v té bažině při hledání kočky utopí. Ale nebojte se, tatínek ji včas zachránil. Rozjezd mi přijde pomalý a zdlouhavý.

Velkým kladem tohoto filmu je, že si bere tradiční schéma romantické komedie a nejenom, že ji obrací naruby, ale ještě dodává podivné až mysteriozní prvky. Pamatuji, když jsem to tehdy poprvé doporučoval kolegům z práce (kteří nejprve byli skeptičtí, protože Sandler, a potom se i pro ně stal film jedním z nejoblíbenějších), jak mne naprosto fascinovala ta ranní scéna, kdy vyjde z garáže ven na ulici, svítá... a stane se, co se stane. Jako bych se díval na Lynche. Líbí se mi, že postavy jsou prokresleny, že Sandlerova postava nakonec najde správné usměrnění své síly a vzteku, jenom, i když Emily Watson hraje skvěle, pořád mi přišlo, že hraje tu sebeobětavou ženu z Prolomit vlny - a problém je, že podobných žen moc neznám. Ale to je drobnost, protože miluju tu podivně, a přesto správně použitou hudbu, zarámování scén a scény samotné (jak si dají pusu na Havaji a vypadá to jako stínohra!), načasování různých překvapení v určitých scénách (nechci spoilerovat) plus celkově promyšlený scénář, kde do sebe vše zapadá a zapadne (třeba ten jejich „milostný“ dialog před prvním sexem). Jo, tohle je film, na který se člověk rád podívá znovu nejen pro jeho pozitivní nádech, ale i naprosto dokonalé filmařské zpracování s přesahem.

Dvousečný film, který vyžaduje od diváka plnou pozornost, ale na druhou stranu v určitých chvílích by bylo lépe, kdyby nevyžadoval... Myslím, že autor si trošičku naběhl. Ale popořadě. Už zpočátku se musíme smířit s tím, že je to 4:3, černobíle a kvality jak ze 30. let 20. století, navíc tak neuvěřitelně přesvícené, až je to chvílemi nepříjemné či dokonce není ani pořádně vidět, co se v obraze děje, Ocitáme se ve zvláštním světě, kde rostliny nerostou a jsou to v podstatě mechanické stroje - které ale přesto potřebují zalévat nebo pomáhat kořenům. Což je hned jeden z prvních momentů, kdy mi pak ale přijde divné, že stařec se stará o jediný (mechanický) strom, ale všude kolem rostou celé hájky stromů, o které se nikdo nestará! Jak říkám, film vyžaduje divákovu pozornost, ale tady by asi měl být rád, že ji divák raději ztratí. Kompozice obrazů jsou ale podařené, až surrealistické - viz „strom“ na konci kolejí ve druhé části filmu -, ale často působí bezútěšně a depresivně. Pokud jde o samotnou kostku - krabici, nejspíše představuje symbol štěstí. To také usedá nahodile (a ano, občas sedne na vola, známe tu říkánku), a když se o ně usilovně snažíme (jako ten tulák-blázen), rozpadne se nám pod rukama (jako bláznovi ta kostka). Můžeme trochu pomoci, ale ono se pak vydá zase samo dál svou cestou. A tady mne štve, že konec nabízí dvě interpretace. Být poslední záběr na cestu barevný, řeknu, že jde o optimistický film - naděje a štěstí byly vypuštěny do bezútěšného světa. Ale protože je konec stále černobílý, spíše mi přijde pesimistický, co se lidstva týče, protože svět přebírá mechanická entita a pro lidstvo zde  nebude místa (ač mu lidstvo vytyčilo cestu - dráhu malovala holčička). Zapůsobilo to na mne asi tak bezútěšně jako Konec srpna v hotelu Ozón, kde jsou naděje lidstva také zmařeny a vlastně také mechanickou částí (zbraní). Podruhé tuhle depresi o neodvratném vyhynutí lidstva kvůli technice skutečně vidět nemusím.

Hodně povedený film, u kterého mi vadí zbytečná délka stopáže a některé kapesníčkové záběry, jichž se Payne žel nevyvaroval. Američané asi mají velké trauma z Vánoc a rodinných setkání, na kterých vyplují kostlivci ze skříně, protože tyhle filmy by mohly klidně mít svůj vlastní žánr. Každopádně napsané a zahrané je to skvěle, nechybí tomu trojrozměrnost a nejednoznačnost postav, lidský vhled i pohlazení, smutek i něco radosti a cti. Navíc je zde naznačena spousta linií, které si můžeme domyslet, jak asi dopadnou, ale ústrojně doplňují hlavní téma. Líbí se mi i ten nenásilný humor, jemný, leckdy sotva postřehnutelný, ale je tam a vždy dobře pobaví. Zvláštní je, že krátce před zkouknutím tohoto filmu jsem viděl zajímavý plakát, jehož heslo mne dostalo: Cíl bez plánu je jen snem. A o tomhle je tenhle film - kromě toho viditelného poselství, že vztahy jsou důležité (Nejsilnější je ta scéna s otcem v psychiatrické léčebně, především to, co zůstalo nevyřčeno. Naprosto jsem v tu chvíli tomu klukovi rozuměl.).

Jako zase Ostrava? Kde nikdo nemluví kratkym zobakem? Beretovou mám brát jako spin off? A dva macho poldové, co vše řeší pěstmi, ale kromě občasného posměchu nebo dočasného přeřazení k papírům to nikdo nijak neřeší? A už zase Jan Vondráček? Není poněkud převondráčkováno? Ale asi musí platit alimenty bo co, tak bere všechno. Celé mi to přišlo až moc nedůvěryhodné, i když jistou atmosféru to má.

Naprostá přehlídka amatérského herectví. :-( Opět je do případu zapleten jeden z policistů, už to je únavné. Navíc většina Pražáků asi ví, že zrovna park na Pankráci je spíše luxusní záležitost, včetně té kafírny na půl cesty, a že by tam fakt nikdo netrpěl jakékoliv bezdomovecké slumy, natož takovéhle „sídliště“. Jako odehrávat se to nad Modřanskou roklí, neřeknu ani popel, podobná bezdomovecká sídliště jsou právě v takto zapadlých lesících, ale takto v epicentru všeho luxusu? Ale i když zkousnu tenhle nesmysl, přijde mi příběh hodně vycucaný z prstu, zbytečně natahovaný a - jak už jsem psal - z valné většiny amatérsky zahraný. Jediný, kdo tu skutečně hraje a užívá si to, je Alexej Pyško, ten jediný si krade scény pro sebe, žel se objeví jen párkrát. Být seriál o něm, něco jako Bezdomovec advokát, asi by se mi to hodně líbilo.

Nutno uznat, že to má slušnou atmosféru, ale dějově a logicky raději opět moc nešťourat do detailů. Někteří herci hrají jako amatéři.

Tahleta angažovanost policistů ve skoro každém případu už mi přijde podezřelá. Jednou jsem viděl takový švédský film, kde policajti musejí provádět trestnou činnost, aby jim nezavřeli policejní stanici. Tady to vypadá, jakože snad poldové taky všechny ty vraždy páchají sami, aby pak měli objasněnost a výsledky. :-) Logiku tady neřeším, raději, protože dostala takových kopanců, až to bolí. Ale u některých těch rekonstrukcí toho, jak se co stalo, jsem stěží zadržoval smích, jak nechtěně komicky natočené to bylo. Jo, a miluju, což je v tomto seriálu použito už po x-té, jak se trénovaný policista nechá nachytat nějakým amatérem a nechá ho, aby jej bacil do hlavy.

Trochu nadsadím, protože při natáčení Svatby upírů jsem byl (a nejen na zámku, ale i v Hořovicích), jakože mladý Hrušínský si krade všechny scény pro sebe, jen Iveta je tady pořád podaná jako taková bezkrevná loutka bez názoru, cíle, směřování, vlastních snah či koníčků (teda kromě chlapů). Docela by mě zajímalo, jestli v ní bylo něco víc, jestli třeba četla nějaké knížky, jestli měla nějaký světonázor (nemyslím rovnou víru, ale i ten Gott třeba věřil určitým konspiračním teoriím - a jako koníček ho bavilo malovat obrazy), jestli ji bavilo něco mimo zpěv. Mimochodem, moje manželka o únosu Ivety nevěděla, přitom mně přišlo, že ve své době šlo o hodně mediálně propírané téma. Jo, a za to nadsazení může také jediná pořádná a skutečná čínská (jakože fakt čínská, ne vietnamská, jihoindická, arabská, thajká apod.) restaurace, která je dodnes v Praze kousek od Pankráce.