tomtomtoma

Na větrné hůrce je přitažlivým námětem z literárního dědictví romantismu a filmoví tvůrci lákavé výzvy nadšeně přijímají. Luis Buñuel udržuje dostatečnou výšku pro melancholické tóny osudové přitažlivosti. Vášeň je ve žhavé záři mexického slunce výbušnější, žárlivost a pocit zrady rozkladnější, vztek nenávisti dusivější. Snění potlačených romantických tužeb se dostává z mrákot své existenciální kocoviny, chtivě natahuje zaťaté pěsti, vyhrožuje a mstí se. Na sobě samém, na své tužbě, na svém okolí, na životě celého světa. Romantismus se přizpůsobil syrovému stavu reality, násilí, krutost a zloba jsou nedílnou součástí lidského žití. Majetek je nástrojem i záměrem vůle dominance. Křesťanská víra se opírá o výhružné pohanské zastrašování, temnota získala trvalou nadvládu nad nitry, dobro a zlo nelze jednoznačně definovat. Hlavním ohniskem svárů emocí je Alejandro (charismatický Jorge Mistral), divoký a čerstvě bohatý mladík. Návrat do krajiny dětství je rozervaností duše, láska se opírá o nenávist, zloba roste díky vášni, destrukce pomsty je nejsilnějším instinktem. Násilí hněvu se servíruje v sadomasochistickém uspokojení po každém jídle, utrpení je rozkoší i vykoupením. Láska trestá a žádá své exemplární potrestání. Hlavní ženskou postavou a druhou stranou vznětlivého osudu je Catalina (pozoruhodná Irasema Dilián), Alejandrova vzájemná živočišná přitažlivost. Vášeň bez hranic a omezení lidskou myslí je nejčistším citem, láska a nenávist volně proplouvají sebou navzájem a ničí vše, co se proudu záměrně, či náhodou do cesty postaví. Významnou postavou je Isabel (zajímavá Lilia Prado), nezkušená Catalinina švagrová. Přímý pohled na uhrančivou divokost rozechvívá podbřišek a naivní romantické zasnění odmítá vnímat realitu. Víra v osudové předurčení je silnou motivací, prozření je rozkladnější. Důležitou postavou je Eduardo (sympatický Ernesto Alonso), Isabelin starší bratr a Catalinin manžel. Návrat nepříjemné vzpomínky zvyšuje hladinu adrenalinu, žárlivost se cedí skrze skřípající zuby. Krev volá po mstě a začarovaný kruh uvízl v nenávisti a dychtivém čekání na šanci k znovuzískání své zasloužené důstojnosti. Výraznou postavou je Ricardo (zajímavý Luis Aceves Castañeda), Catalinin starší bratr, hrubiánský pijan a hazardní hráč v dluzích. Nenávist obklopuje celé jeho bytí, pocit nespravedlnosti se vybíjí všude v dosahu, vystrašeně se krčí a číhá na svůj okamžik triumfu. Z dalších rolí: Ricardův starý a věrný sluha s dobrým srdcem i stopou nenávisti José (dobrý Francisco Reiguera), Eduardova oddaná a ostražitě varující služebná María (příjemná Hortensia Santoveña), či Ricardův malý synek v nepřátelském prostředí bez citů Jorge (Jaime González Quiñones). Na větrné hůrce ve filmových Buñuelových rukách udržuje melancholickou tklivost romantismu, překračování konvencí podpořil syrovostí nehostinné reality, nepřátelstvím krutého života a neutuchající lidskou nenávistí. Existenciální romantismus si vychutnává prostor ke své obrazové představě.

Robinson Crusoe je klasickou dobrodružnou literaturou a ani na mé dětské poličce kniha nescházela. Luis Buñuel zdařile doplnil mé vlastní představy a romantické okouzlení klukovské dychtivosti po exotickém dobrodružství v zelené oáze tropické přírody a sluncem zalité písečné pláži naplno ožilo v rozkvetlé kráse filmového představení. Robinson Crusoe je na prvním místě zábavným tovarem k odreagování a chvilkovému zasnění. Navíc doba a myšlenky osvícenství jsou vhodným podkladem k autorově levicovému smýšlení, rovnostářskému soucitu a lehce nezdvořilého zpochybnění božské existence. Buñuel si se svým přirozeným nadáním pro surrealistické nálady pohrál s výjevy emocí hrdiny v jeho strachu, blouznění, opilecké halucinaci, úzkosti z osamělosti i paranoické podezřívavosti. Robinson Crusoe je filmovou olejomalbou a romanticky vznešeným snem idealistického přesvědčení. Hlavním hrdinou nevšedního dobrodružství rozechvělého volání tajemných dálek cizokrajných míst je Robinson Crusoe (velmi zajímavý Dan O'Herlihy, též v roli svého otce ve vidině blouznění), jediný přeživší člověk ztroskotané lodě. Touha po objevování neznáma se stává extrémním životním zážitkem. Holé přežití závisí na schopnosti přizpůsobit se nenadálé situaci. Samota je nejtíživější bolestí, práce je lékem. Důležitou postavou je Pátek (příjemný Jaime Fernández), Robinsonem zachráněný divoch před obětováním. Civilizace je výše než pohanství a nevědomost, přesto se spásou stává plnohodnotné uznání a přijmutí učenlivého a vděčného barbara za sobě rovného. Z dalších rolí: Robinsonem zachráněný námořní kapitán Oberzo (Felipe de Alba), jeho zachráněný kormidelník (Chel López), či první důstojník a vůdce vzpoury (Emilio Garibay). Robinson Crusoe je příjemně vyvedenou adaptací knižní předlohy Daniela Defoea. Klukovské představy se vrací do polozapomenutých dětských let a vznáší se a baví filmovými odrazy oživlé fantazie.

Surovec je působivé sociálně kritické drama s existenciální stopou vzpomínek na časy anarchistického odhodlání Luise Buñuela. Nejchudší vrstvy společnosti mají schopnost k přežití v bídě pouze za pomoci pevně semknuté soudržnosti a solidárnosti. Spravedlnost je rozervána a neuznává rovnoprávnost, ani emancipaci. Existence bytí, právo a povinnost, odvaha, zisk, touha, prospěchářství, chtíč, láska a pomsta se dostávají do hromadné kolize, země se otřásá vzájemným hněvem, vzývá se bůh odplaty žalmem pro Bruta a hystericky se žádá účinné potrestání. Zápletka je triumfem zlomyslné vůle cynického osudu, svědomí niterného světa se snaží vykoupit z vlastního provinění a udržet si svůj osobní kousek objeveného místa štěstí. Mizérie bídy dokáže jedem trávit i samu sebe, protichůdné vášně revidují všechny důvěrně známé hodnoty, jsoucnost nedokáže udržet stabilitu a svou podobou kymácí. Existencialismus nabízí po lžičkách svou destruktivní tíži a nezapomíná ani na zlehčení, ani satirickou jízlivost. Žena je našeptávajícím hlasem pekelné mocnosti i nevinnou obětí nenasytnosti. Hlavní postavou živočišných a existenčních tužeb života je Pedro alias Surovec (zajímavý Pedro Armendáriz), mohutný a prostoduchý silák, pracující na jatkách. Nikdy nevyřčený a neviditelný, a přitom stále funkční, závazek nepřipouští možnost jiného pohledu na život, přesto není ušetřen přímým následkům svého vlastního nešťastného rozhodnutí. Život a láska, všude panuje zuřivý boj a zmatek, cíle jsou rozdílné a prostředky postupem času smělejší a neústupnější. Hlavní ženskou postavou je Paloma (pozoruhodná Katy Jurado), lstivá pletichářka. Manželský svazek je pro ni jen zajištěným pohodlím, za svými cíli jde s razancí tříštivé střely a neohlíží se za zanechanou spouští torza lidského ducha. Odmítnutí poslušnosti je nejtěžším hříchem, trest je rozporuplnou a jedinou útěchou majetnické žárlivosti. Výraznou postavou je Andrés Cabrera (dobrý Andrés Soler), bohatý muž, Palomin manžel a Pedrův dlouholetý chlebodárce. Ekonomická rovnice zisku se nemůže zabývat soucitem, troufalost lůzy volá po trestu, rodinná spokojenost je pouze přáním a iluzí. Důležitou postavou je Meche (křehká Rosita Arenas), skromná a poctivá mladá dívka z nejchudší vrstvy. Je obětí osudu, který ji připravil o otce a vrhl ji nesvědomitě do první zkušenosti romantického okouzlení a tělesné přitažlivosti. Vyjevená pravda rozsah destruktivní rozervanosti dohání až k samému okraji únosnosti. K výraznějším postavám patří také Don Pepe (velmi zajímavý Paco Martínez), Andrésův senilní otec. Snaží se kličkovat v mezihrách synovy starostlivosti, z prstu lačně saje tequillu a pod peřinou mlsá své oblíbené sladkosti. Z dalších rolí: otec Meche a nadaný zástupce vyhazované chudiny Carmelo González (Roberto Meyer), Pedrova dobře stavěná družka s početným doprovodem rodinných povalečů María (Gloria Mestre), její chronicky hypochondrická matka (Paz Villegas), další dva výraznější zástupci odbojných nuzáků Lencho Ruíz (José Muñoz) a Julián García (Jaime Fernández), Maríin nestydatě zlodějský bratr (Polo Ramos), Maríin chromý a žebrající otec (Guillermo Bravo Sosa), či výhružkou smrti svého malého synka vyděšená Doña Enriqueta (Leonor Gómez). Surovec je výrazem levicového zastání Luise Buñuela. Zápletka působivě kroutí vše proti všemu, vítězem je pouze božská zlovůle cynického osudu. Dokáže se dobírat podstaty, úzkost vnitřního světa se hlasitě hlásí o své místo. Surovec je sugestivně vylíčený existenciální očistec života a jedinečná kritika morálního stavu společnosti.

Žena bez lásky je filmové drama, kritické k přízemnosti společenské morálky. Luis Buñuel upravil literární předlohu Guy de Maupassanta k potřebám latinskoamerické reality doby, intimnost se neobejde bez melodramatických křivek ženských tvarů a pokrytecké hysterie morálního rozhořčení a nekompromisního odsouzení. Nástrojem k vyostření vášní je použito nemalé peněžní bohatství, našeptávající hlas temné stránky lidské duše je zhrzení odmítané ženy, rodinná soudržnost se stává pouhou vzpomínkou s tupě hořkým pocitem zrady. Kondice společenské morálky je pod ostrou palbou zásadního dramatu, vrávoravě se potácí, nemotorně upadá do hluboké deprese a nešikovného vyznání. Hlavní postavou morálně společenské kritiky je Rosario (zajímavá Rosario Granados), submisivní manželka dominance patriarchátu. Manželská láska je pro ni neznámým citem, vlastní názor není závislosti, ani zdraví, prospěšný, a vnitřní svět tone ve smutku tichých slz. Nenadálá mužská pozornost přináší chvění podbřišku, chvilky opravdového štěstí a nejděsivější rozervanost milenky a matky. A zdá se, že ani nános času nedokáže nalézt pochopení. Hlavní mužskou postavou je Carlos, neboli Carlitos (zajímavý Joaquín Cordero, jako malý chlapec Jaime Calpe), Rosariin milovaný syn a ctižádostivý mladý lékař. Smělé plány zářné budoucnosti se rozpadají, sourozenecká rivalita se tvrdohlavě zatvrzuje, žárlivost se vyznačuje nespavostí. Pocit ponížení a zrady křičí do světa své pohoršení, vzteká se na nespravedlnost života, kterou vidí všude kolem sebe. Velmi výraznou postavou je Don Carlos Montero (pozoruhodný Julio Villarreal), zámožný starožitník a Rosariin postarší manžel. Svazek je řízen přísným patriarchátem, jiné názory nejsou povoleny. Tvrdost má být zárukou úspěchu. Důležitou postavou je Julio Mistral (sympatický Tito Junco), lesní inženýr a zachránce Carlitova ublíženého útěku. Prostá čistota je okouzlena skrývaným šarmem v rozpacích a dochází k vyznání a nelehkému rozhodování. Výraznou postavou je Miguel (příjemný Xavier Loyá), Rosarrin mladší syn a čerstvě promovaný lékař. Štěstí mu znenadání spadne do klína, život se směje na všechny strany s bezstarostnou radostí. Z dalších rolí zaujme Luisa (atraktivní Elda Peralta), začínající lékařka, cíl Carlosových mužských tužeb a Miguelova novomanželka. A také Rita (zajímavá Eva Calvo), zdravotní sestřička a zlomyslný hlas temné strany lidské duše. S odmítnutím se nechce smířit, vzpomíná na minulost a účinně manipuluje s niternou pochybností. Žena bez lásky nepatří k památným a zásadním filmovým pracím Luise Buñuela. Moralita si vybrala skvostný námět hrozby úplného rozkladu, ale často se uchyluje jen ke gestu a trucu.

Cesta do nebe je svěží ironickou komedií se špetkou surrealistického symbolismu Luise Buñuela. Přeprava autobusem na mexický způsob je jedinečnou poutí životem od narození, přes překážky, pohromy, oslavy, erotické jiskření, ambice, sny a tužby až po smutek, zklamání a úmrtí. Cesta do nebe je praktickou životní školou a naivní idealismus získává ve stínu potu a krve cenné zkušenosti do budoucna. Laská se svébytnost a individualismus, dialogy se vzájemně popichují a občas záměrně uhýbají do absurdních stavů představ a přísně soukromých zájmů. Na chování běžného lidského bytí se pohlíží s pobavením a rozverně satirickým zpochybněním morální etiky společnosti, ironické zlehčení přesto zanechává optimistické vyhlídky a naději pro všechny zúčastněné i přihlížející. Hlavní postavou rozkošné mexické road movie je Oliverio Grajales (sympatický Esteban Mayo), spěchající mladík. Poklid svatební bezstarostnosti musí ustoupit potřebám a povinnostem, a čas není okolnostem vůbec nakloněn. Zápal idealismu má sílu na rozdávání, poskakuje, popohání, pospíchá, odmítá i podléhá. Přesto ho cesta mnohé užitečné naučí a povzbudí stále zachované morální hodnoty lidského soužití. Hlavní ženskou postavou je Raquel (zajímavá Lilia Prado), mladá sebejistá koketa a cíl mužského chtíče. Rodné místo již nestačí jejím nárokům na životní standard a zatvrzelé odmítání její přízně se musí pokořit ženských pokušením. Rafinovaně a neodbytně. Důležitou postavou je Silvestre (příjemný Luis Aceves Castañeda), lehkomyslný řidič autobusu. Zisk je sice důležitou potřebou, ovšem na první místo staví radost ze života a narozeninovou oslavu své matky. Výraznou postavou je Eladio González (zajímavý Manuel Dondé), zámožný muž s politickou ctižádostí. Staví se aktivně do první řady a každou případnou neochotu lze odstranit namířenou střelnou zbraní. K výraznějším postavám patří také Doña Ester (příjemná Paz Villegas), Oliveriova matka na smrtelné posteli. Dědictví je ošemetná věc, spravedlnost se bojí přihlásit o slovo a odevzdaně čeká na záchranu zvenčí. Z dalších rolí: úlisně kalkulující mladší Oliveriův bratr Juan Grajales (zajímavý Roberto Cobo), těhotná spolucestující Elisa (Beatriz Ramos), vychytralý právník Figueroa (Manuel Noriega), bezelstný kmotr mnoha dětí Don Nemesio Álvarez y Villalbazo (Roberto Meyer), opatrný muž s dřevěnou nohou (Pedro Elviro), ze svých dětí nervózní Doña Linda (Leonor Gómez), neústupný starší Oliveriův bratr Felipe Grajales (Pedro Ibarra), pomáhající zemědělec s volským potahem Chema (Chel López), Oliveriova novomanželka Albina (Carmelita González), či narozeninová oslavenkyně a Silvestrova matka Doña Sixta (Enedina Díaz de León). Cesta do nebe je osvěžující satirickou komedií, plnou života, tužeb a mámení. Cesta do nebe vzdává hold životu, je neposedná, dobírá i dobývá, čeká na svou příležitost a užívá si všeho dosyta. Příjemná zábava, jemné umění, bujarý život, filmová poetika.

Šejdířova dcera je dalším filmem Luise Buñuela s lehčím zábavnějším charakterem. Černý humor si užívá každé cynické souvislosti životního osudu, o zápletce a zmiňovaných morálních zásadách není radno příliš přemýšlet, případně k nim pokládat doplňující dotazy. Odhalená nevěra zatvrzuje lidské duše, přesto film není tupou moralitou, ani melancholickou tragédií. Šejdířova dcera vztekle burácí a křičí svou bolest, zlehčuje a bortí okolní spokojenost, směje se, konejší, smiřuje dávné křivdy a vysmívá se lidské pošetilosti. Hlavní postavou cynické komedie je Quintín Guzmán (příjemný Fernando Soler), z manželky zhrzený muž "morálních" zásad. Hlavní bolest života převrací lidské chování naruby a laskavost je nahrazena zlobou a nenávistí k celému světu. Hromobití vyhrožuje tasenou pistolí, důstojnost se ničí touhou po ponížení. Niterné zoufalství nedovolí nalezení vnitřního poklidu duše. Hlavní ženskou postavou je Martha (zajímavá Alicia Caro), Quintinova dcera, vychovávána na zapřenou. Hrdost se neskloní ani před pádnou rukou pěstouna, život se prožívá s nadějí a úsměvem. Ani vyhrožování osudem její pevnou víru nevyplaší zbabělostí a pevně si stojí za svým. Důležitou postavou je Angelito (sympatický Fernando Soto), Quintinova pravá ruka a ochránce kasina před nepříjemností. Hrubé rozkazy nenávisti plní jiným způsobem a před přímou exekucí varuje a prchá. Výraznou postavou je Paco (sympatický Rubén Rojo), pracovitý automechanik a Marthin nápadník. Jeho morální hodnoty se nepřenášejí přes pokusy o ponížení a důvtipně se staví čelem škodolibé lidské zlobě. K výraznějším postavám patří také Jonrón (Nacho Contla), hrubiánský drzoun, zkrocený Quintinovou zlobnou rukou. Zkrocení mu dalo novou práci i perspektivu života. Z dalších rolí: Marthina nevlastní sestra a začínající kabaretní zpěvačka Jovita (Amparo Garrido), Quintinova celoživotně vytrestaná manželka María (Lily Aclemar), Marthin násilnický pěstoun a Jovitin chudý otec Lencho García (Roberto Meyer), či jeho laskavá žena Tona (Conchita Gentil Arcos). Šejdířova dcera nepatří mezi nejlepší a nejzajímavější filmy Luise Buñuela. Pobaví, zaujme, někoho rozveselí, jiného rozladí. Cynické uvolnění filmu sluší.

Susana je temně černý mrak a náhlá prudká bouřka za horkého letního odpoledne. Přírodní pohroma se stává zlým snem a po ní jen potopa, chaos a uklidňující očištění. Luis Buñuel představuje svou představu cynického humoru a do hlavní pozornosti staví mužský chtíč a neúprosné propadnutí smyslnému pokušení. Kruté zjednodušení je určující, potlačené touhy, zahnané do vlastní pasti, propadají v zuřivost a jsou hnáni proti všem vládcem pudu Érosem. Éterický vzduch jiskří erotickou posedlostí po úspěchu a lepším životě. Hlavní postavou dychtivé smyslností života je Susane (zajímavá Rosita Quintana), ctižádostivá mladá žena s pochybnou pověsti. K lákavému kouzlu tajuplného neznáma se rafinovaně přidává koketní dráždění základního lidského pudu. Každý střípek úspěchu povzbuzuje vlastní sebevědomí a odvahu, omamná chuť života touží dobýt nejvyšší možnou metu a absolutní vítězství možné získané moci. Hlavní mužskou postavou je Don Guadalupe (sympatický Fernando Soler), bohatý a kultivovaný velkostatkář. Poklid je narušen pozapomenutou touhou, bystrost je sváděna na scestí. Poctivost především, kultivovanost má své zásady, povznesení i stav povýšení. Důležitou postavou je Jesús (Víctor Manuel Mendoza), předák na ranči Dona Guadalupeho. Touha má svou nejdychtivější podobu a lačně natahuje ruku, posedlou k ovládnutí příčiny vlastní tělesné slabosti. Odmítnutí není přijatelnou odpovědí. Velmi výraznou postavou je Alberto (příjemný Luis López Somoza), citlivý syn Dona Guadalupeho a idealistický student na prázdninovém pobytu v rodné rezidenci. Náhlé zjevení se tělesného chtíče otřásá dosavadní známou jistotou, romantické zasnění dostává svou malou příležitost k víře naplnění tajného snu. Výraznou postavou je Doña Carmen (zajímavá Matilde Palou), Guadalepeho manželka a Albertova matka. Náhlý soucit má ochranářský mateřský pud. Rodinná harmonie začíná ztrácet své sepětí celistvosti. Za zmínku stojí také Felisa (María Gentil Arcos), hospodyně domu Dona Guadalupeho. Je pohoršena náhle potemnělou tetní oblohou a svou nespokojenost dává veřejně najevo. Susana nepatří mezi významná filmová díla Luise Buñuela, snad lze mluvit o naznačených možnostech, budoucím potenciálu a vskutku cynickém smyslu pro humor. Letní bouřka je prudká a ničivá, naštěstí bývá i krátká a má svou nadpozemskou funkci znovuzrození. Linky melodramatu si pohrávají se situací se zvraceným potěšením pro mezní situace, nemají ambice k vystižení nitra jedince a potměšile provokují erotickým vzrušením.

Flamendr je nenáročně hbitou komedií se zřetelným sociálně kritickým podtextem. Luis Buñuel zaznamenal výrazný posun, průběh akcí nejeví viditelné stopy znásilnění, humor sází na obratnou slovní konfrontaci a vícenásobnou úroveň mámení reality. Sociální kritika lehce dráždí svědomí a šíří do kraje svůj vlastní zájem solidárnosti. Romantika si zakládá na zdravé morální cti a k celkové spokojenosti zvolené nálady se osvobozuje od společenského očekávání. Rozzářený tón doprovází optimismus a víru v lidskost. Hlavní postavou odlehčeného napravení zámožného nešťastníka je Ramiro de la Mata (velmi příjemný Fernando Soler), smutný vdovec, hledající zapomnění v bujarém alkoholovém opojení. Přemožený smysl pro zodpovědnost otřásá finančním bezpečím rozmazlené rodiny. Léčba šokem je krutým vystřízlivěním, přesto i z nevýhody elegantně udělá své triumfální tažení. Morální očištění širších rozměrů si žádá další pacienty. Hlavní ženskou postavou je Virginia de la Mata (sympatická Rosario Granados), Ramirova milující dcera. Je předmětem vábení milostného toužení, prospěchářství se dostává do střetu s naivním idealistickým odhodláním. Morální poctivost je nade vše. Výraznou postavou je Ladislao de la Mata (zábavný Andrés Soler), Ramirův bratr a stále brumlající povaleč. Příchuť potu práce má alergickou reakci, přesto každý má právo zvolit si nápravu. Jeho hlavním rysem je odlehčení sourozeneckého škádlení. Důležitou postavou je Pablo (sympatický Rubén Rojo), poctivý mladík, pocházející ze skromných poměrů. Revolucionářská odhodlanost dostává možnost vybití se ze zloby vášní skrze romantické vzplanutí. Zdravý lidský základ ducha má stále naději. Výraznější postavou je také Milagros (zajímavá Maruja Grifell), Ladislaova manželka s chronickou hypochondrií. Obrácená terapie slaví své celoplošné vítězství s přijetím rozpustilé rozvernosti. Z dalších rolí: Ramirův netalentovaný a rozmazlený syn Eduardo de la Mata (Gustavo Rojo), další Ramirův bratr, lékař a aranžér svérázné terapie Gregorio de la Mata (Francisco Jambrina), Virginiin prospěchářský nápadník Alfredo (Luis Alcoriza), oddaný Ramirův právník a vedoucí jeho finančních záležitostí Alfonso (Antonio Bravo), pohodlný Ramirův komorník Juan (Antonio Monsell), rozhořčeně uražená vousatá Alfredova matka (María Luisa Serrano), či Pablova poctivá a starostlivá matka Doña Chole (Carmen Cabrera). Flamendr má schopnost osvěžující zábavy hravé neposednosti. Útočná agrese sociální kritiky je rozdrobena humorným nadhledem a nepřichází o vlastní víru naděje. Příjemné, zábavné, osvěžující, přesto nepodstatné.

Gran Casino je průměrné povedené i podvedené melodrama s citelným levicovým přesvědčením a populárními zpěvy radosti latinskoamerického rytmu. Luis Buñuel již nebyl mladým zuřivým anarchistou a skutečné počátky ve filmovém světě musí respektovat zákonitosti prostředí. Gran Casino zaplatilo daň z nezkušenosti. Vedení příběhu je nešikovně idealistické, intimní náklonnost je nepřesvědčivě násilná, řešení rafinovaně chlácholí důvtipem i smířením. Příběhem se vine levicový postoj a touha po sociální spravedlnosti. Autorova angažovanost je skutečná, stejně i následné znárodnění mexického ropného průmyslu. Nejsilnějším momentem filmu zůstávají varietní populární písně doby a místa, a argentinské tango procítěně vzývá temperament života k přímému souboji těla na tělo. Hlavní postavou lidské důstojnosti je Gerardo Ramírez (sympatický Jorge Negrete), příkladný vzor práva prosté vrstvy na práci a život. Hrátky mocných a bohatých posilují jeho odhodlání. Pevnost názorů musí riskovat holý život, ale politické přesvědčení je podpořeno i opětovanou romantickou náklonností sladkého osudu. Hlavní ženskou postavou je Mercedes Irigoyen (příjemná Libertad Lamarque), uznávaná a vynikající argentinská zpěvačka. Bratrovo zmizení je varováním, přesto se stále jde vstříc narovnání spravedlnosti a drobného vítězství nad nadnárodními konglomeráty. Důležitou postavou je Fabio (José Baviera), veřejně známá tvář nenasytné moci bohatství. Je výkonným prostředkem k chránění vyšších zájmů, středem dění je jeho prosperující kasino. Výraznou postavou je José Enrique Irigoyen (sympatický Francisco Jambrina), Mercedesiin starší bratr a drobný vlastník ropných vrtů. Práce je právem obyčejného lidu a výhrůžky pracovní zápal nevyženou bez osobní obrany trestu. Výraznější postavou je také Heriberto (příjemný Agustín Isunza), výřečný pijan a rozmazlený obdivovatel José Enriqueho snahy. Je prostředníkem situací i odlehčenějšího rytmu nálady filmu. Z dalších rolí: proradná kabaretní zpěvačka a José Enriqueova milenka Camelia (Meche Barba), Gerardův druh a zručný mechanik ropného vrtu Demetrio García (Julio Villarreal), Fabiův nejbezcharakternější pohůnek El Rayado (Alfonso Bedoya), zestarlá neškodná kleptomanka Nanette (Fernande Albany), nejmocnější muž moci v pozadí Van Eckerman (Charles Rooner), či Mercedesiina argentinská kamarádka Raquela Ortiz (Bertha Lehar). Gran Casino je nezkušený idealismus, spoutaný v lidovém rytmu průměrné zábavy. Romantismus se přes svoji topornost dobírá svého naplnění, sociální soucítění dosáhne na profit a zpěv vše uklidní. Film je pouhou zajímavostí z filmografie Luise Buñuela, bez jeho shlédnutí se každý obejde.

Země bez chleba je působivým avantgardním výkřikem ve filmovém podání anarchistického provokatéra Luise Buñuela. Extremadurské sdružení horských obcí Las Hurdes, vyprahlá oblast lidského zbídačení a pekla na zemí, je jedinečně přijatou výzvou k sugestivní filmové demonstraci sociální nespravedlnosti. Cílem je zasažení citlivé oblasti společenského svědomí, rafinovaně použitým kontrastem je dokumentární věcnost a hrůza reality. Ten pravý um spočívá ve zdarech manipulace k monumentálnímu zvýraznění děsivého stavu rozkladu a zkázy. Efekt je závratný, obrazy hrdě vyhrožují, přítomnost je nevybíravě drážděna panikou jiné formy existence. Lesk lidské bídy je dokumentárně zneužit surrealismem ke své představě Písně písní. Luis Buñuel v anarchistickém rozhořčení mládí koketuje s levicí a podává existenciální svědectví života.