tomtomtoma

Přepsáno v únoru 2019. Po zkoušce je Bergmanovou nejniternější zpovědí režisérského řemesla. S přibývajícím věkem slavného Švéda přestává být existenciální destrukce hybnou silou všehomíru a stává se jen pouhým vedlejším a velmi nepříjemným aspektem individuálních pochybností a strachu ze ztráty známých jistot a předsevzetí. Po zkoušce je vyzrále smířlivým přehodnocováním Bergmanova života a jeho profesního snažení. Divadlo a film jsou propojené světy, kde platí jiné vnímání reality a bolest života světa je filtrována přes tlukoucí srdce herců a hereček. Dává svobodu svým impulsům, objasňuje své pohnutky a cíle, sklání se před skutečností pocitového prožitku, naráží na masky a skutečné vnitřní motivy. Fascinace ženou je povznášející i ubíjející zároveň, vytouženou metou je dosažení privátního stavu osvícení, či přiblížení se k němu. Hlavní postavou bilancující životní moudrosti je Henrik Vogler (velmi dobrý Erland Josephson), uznávaný divadelní režisér a zralé alter ego Ingmara Bergmana. Zamýšlí se nad povahou své pracovní činnosti, odkrývá spletitou síť her, ctižádostí, strachu a úspěchu. Zájem o vnitřní svět člověka je nutným předpokladem k zachování základní konstrukce řádu práce a zamýšleného výsledku. Profese a soukromí se vzájemně prolínají, podporují i zraňují, dočasné svazky jsou ambicí jedinců k nesmrtelnému pozvednutí vlastní kariéry. Pevná víra nemá zbytečných otázek. Každý je vítězem, každý je poraženým, svět divadla stále zůstává. Hlavní ženskou postavou je Anna Egerman (pozoruhodná Lena Olin), mladá herecká hvězda a středobod Henrikovy nové divadelní adaptace. Zkoumá se herectví a jeho míra poslání, hledí se na život a touhy člověka. K pocitu převahy je nutné přistoupit k drobným hrátkám a vítězství je téměř na dosah. Důležitou postavou je Rakel Egerman (vynikající Ingrid Thulin), Annina matka v Henrikových intimních vzpomínkách. Žádostivost je jen prostředkem k překonání strachu osamělosti, nestálost jistot je destruktivní a žadoní o pozornost. Život ve své neopakovatelné kráse! Film Po zkoušce si vychutnává své obrazové stavby pro vyniknutí pocitů. Drama se odehrává na filozofické úrovni. Po zkoušce je nejupřímnější Bergmanovou zpovědí o neuchopitelné a opojné kráse své životní profese.

Přepsáno v únoru 2019. Fanny a Alexandr patří k nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším filmům Bergmana, pulsuje do krásy. Život švédské vyšší střední třídy na počátku dvacátého století slouží k autorovu smířlivějšímu návratu do časů jeho dětství. V něm se jemně odkrývají základy i celý vlastní svět Bergmanových běsů, posedlostí, osamělostí a strachů. Zde je ukotvena Bergmanova ztráta boha, existenciální destrukce životních hodnot, bezradná honba za poznáním a živočišný i psychoanalytický zájem o uchopení a ovládnutí ženy. Fanny a Alexandr si v důkladně sestavených formách obrazových kompozic pohrávají s efektem kontrastu: radost staví proti nenávisti, bezstarostnost se sváří se strachem, pud se kříží s disciplínou, barva a pestrost soupeří se strohostí a úzkostí. Bůh je zkázou, záští, násilím, strachem, smrtí, prázdnotou, nemocí. Bůh je nejzhoubnějším nástrojem člověka a s uspokojením svých sadisticky zvrácených choutek rozevírá svou pekelnou náruč dokořán. Radost z touhy po životě je znamením naděje. Do hereckého zákulisí se nahlíží s filozofickým pousmáním: masky, pochopení a snaha o bytostně zdravější smíření se s realitou. Strach z boha se zbavuje své svíravé tísně a věčný obětní beránek křesťanů kouzlí tajuplná mystéria kabaly ve jménu vysvobození a obřadního aktu pomsty údělu běsu. Bůh je podrobení, tělesnost je svobodou přirozenosti, fantazie je lékem i pevným opěrným bodem a jedinou jistotou. Průvodcem bohatě zářící poetické podívané je malý Alexander Ekdahl (velmi příjemný Bertil Guve), alter ego Ingmara Bergmana. Bezelstnost Érose v opojení je trnem božího oka a život s krutou výhružností věčné se posmívajícího cynika ukazuje svou temnou stránku. Žena je idol, žena je matka, žena je rozkoš. Strach je smrt, strach je vězení, strach je puritánská bigotnost, strach je touha po ovládnutí moci. Naštěstí život nesměřuje jen a pouze k věčnému zatracení. Hlavní ženskou postavou je Emilie Ekdahl (šarmantní Ewa Fröling), Alexandrova matka a obdivovaná divadelní herečka. Palčivá bolest vnitřního světa a panický strach z osamělosti zavádí laskavou ženu do běsu boží spravedlnosti: strachu a utrpení. Fascinace posvátností ženy je Bergmanovým intimním výsledkem. Hlavní mužskou postavou je Edvard Vergérus (velmi dobrý Jan Malmsjö), luteránský biskup a nový Emiliin manžel. Víra se tuží přísnou disciplínou, bůh je nakloněn fyzickým trestům neposlušnosti, lidská důstojnost není zde zapotřebí. K vysvobození z běsu se musí bůh zabít. Důležitou postavou je Helena Ekdahl (sympatická Gunn Wållgren), bývalá divadelní herečka, Alexandrova babička a starostlivá hlava rodiny. Ona na vše a na každého láskyplně a svědomitě dohlíží. Stěžejní postavou je Oscar Ekdahl (příjemný Allan Edwall), nejstarší Helenin syn, Alexandrův otec a ředitel rodinného divadla. Je světlem i strachem, je cestou i špatným svědomím. Výraznou postavou je Gustav Adolf Ekdahl (rozkošný Jarl Kulle), nejmladší Helenin syn, vitální provozovatel cukrárny a bezstarostný hédonista. Život si užívá bez zábran v celé kráse drobných rozkoší. Náruživost života rozhazuje radost a veselí. K výraznějším postavám patří Alma Ekdahl (sympatická Mona Malm), laskavá manželka Gustava Adolfa se shovívavým úsměvem nad neustálým třepotavém poletováním potence svého muže. Nezapomenutelnou postavou je Isak Jacobi (skvělý Erland Josephson), židovský starožitník, bývalý Helenin milenec a upřímný přítel herecké rodiny s přizpůsobivě ironickým nadhledem v řádu zažitých rasových stereotypů, činů a vědění. Výraznější postavou je také Maj (příjemná Pernilla August), naivní služebná rodiny, Alexandrova mladá chůva a erotický symbol smyslnosti a plodnosti života. Je zde také Justina (pozoruhodná Harriet Andersson), biskupův spolehlivý hlídací pes, bdící nad jeho vyženěnou rodinou s přehnanou pečlivostí. Z dalších rolí: mladší a tišší Alexandrova sestřička Fanny Ekdahl (příjemná Pernilla Allwin), Helenin prostřední syn a rozervaný profesor Carl Ekdahl (Börje Ahlstedt), jeho skromná a trpělivá manželka Lydia Ekdahl (Christina Schollin), biskupova věrná a bdělá sestra Henrietta Vergérus (zajímavá Kerstin Tidelius), biskupova stroze dominantní matka Blenda Vergérus (elegantní Marianne Aminoff), Isakův před veřejností zamčený synovec s mysticky nejasnou podstatou Ismael Retzinsky (zajímavá Stina Ekblad), Isakův zdravý synovec a svérázný pomocník Aron Retzinsky (Mats Bergman), umírající biskupova teta Elsa Bergius (Hans Henrik Lerfeldt), či nová mladá služebná v rodině Ekdahl Rosa (Lena Olin). Fanny a Alexandr je má bolest, síla, osobní zkušenost, vzpomínka. Fanny a Alexandr je Bergmanovým dosažením moudrosti a poetickým okouzlením života. V úchvatným obrazech podává svědectví lásky a běsů, radosti a strachu. Bůh je zabit, ať žije život!

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení.

Přepsáno v únoru 2019. Scény z manželského života jsou trpkým vystřízlivěním z pocitu romantického opojení a opotřebení odolnosti vzájemné sounáležitosti. Sarkasmus s vnímavou inteligencí je chytrou volbou k náčrtu vlastní sebereflexe. Zkušenosti jsou k nezaplacení, sejmutí masky spořádanosti je přesvědčivým prostředkem k přehodnocení životních hodnot, zásad a pocitů. Vztah muže a ženy je předkládán v odlišných fázích soužití a rozpadů. Stereotyp je ubíjející, každodennost se stává úzkostí a termín mužské krize středního věku dostává vůni zločinu a trestu. Jsou zmíněny rozdílné přístupy ženského a mužského světa, pozorně se rozhlíží mezi pohnutky a nenápadné souvislosti, otevřeně se zpovídá ze svých pochybností a slabostí. Naplněním jsou jen chvilky štěstí, vše ostatní je jen iluse a předsevzetí. Obraz umí zachytit v detailu aktuální stav lidské duše, dialog vře touhou, zlobou a pátráním. Hlavní postavou obnažené intimity manželství je Marianne (dobrá Liv Ullmann), právnička a spořádaná manželka. Partnerská krize vyvolává nekonečnou záplavu otázek i nutkavou potřebu zkoumání vlastního svědomí a podstatu povahy zodpovědnosti. Láska a nenávist mají nestabilní rozhraní, nezanedbatelnou roli zaujímá soucit a nutná chvilka svobody k načerpání energie. Druhým pólem zvrásněné duše partnerského vztahu je Johan (dobrý Erland Josephson), sebevědomý vzdělanec, pro něhož se cesta spásného osvobození stává očistcem a cynickým rozhřešením ze svízelné neměnnosti stereotypů a pocitů. Varování ministerstva zdravotnictví jsou k ničemu, svědomí lze uplatit, ale kocovinu to přes veškeré namáhavé úsilí neodstraní. Důležitou ukázkou disharmonie vztahu je pár Katarina (pozoruhodná Bibi Andersson) a Peter (velmi zajímavý Jan Malmsjö) s krutě otevřenou upřímností frustrace, lásky, nenávisti a vzájemného chaosu zkázy a soužení. Vyprahlost v odcizení přetvářky je vyčerpáním statusu vlastního pocitu prázdnoty a nevědomou ztrátou sebeúcty. Z dalších rolí: Johanova upřímná kolegyně z univerzity Eva (příjemná Gunnel Lindblom), z manželství citově prázdná paní Jacobi (zajímavá Barbro Hiort af Ornäs), či tázající se novinářka Palm (Anita Wall). Scény z manželského života nemají slitování s vlastním svědomím a neberou ohled na zdání vlastní společenské vážnosti. Jsou nelítostně upřímné, sarkasticky kousavé a nebojácně otevřené.

Přepsáno v únoru 2019. Šepoty a výkřiky jsou prozářeným Bergmanovým dílem filmové estetiky. Vizuální bohatství využívá pro své potřeby význam i jasnou definici barev, obrazová kompozice se kochá svým pojetím křesťanské alegorie a symbolu, staví nehynoucí slávu nejintimnějším pocitům. Existenciální zpochybnění tradic života se lehce, a přesto tvrdě dotkne náboženské víry, osamělosti lidské podstaty a strachu z prázdnoty v neodvratné náruči smrti. V gestech je zachycena jedinečná nálada okamžiku, hodnota smysluplnosti protéká mezi prsty v hledání cesty ze samoty vlastní duše, žena je nedotknutelným idolem, neodolatelným pokušením i trestaným viníkem. Utrpení, strach a smrt jsou nejdůraznějším výrazem ve filmové olejomalbě osamělosti lidské duše. Prázdnota života lepší společnosti se plní experimentováním s intenzitou prožitků a rozmanitých prostředků k jejich dosažení, čistota víry má útočiště v prostotě a pokoře a nevědomí. Strach staví ochranné hráze, ozvěna smrti mrazí v husí kůži. První sestrou je Agnes (pozoruhodná Harriet Andersson, jako malá Rossana Mariano), smrtelně nemocná žena. Fyzická bolest je krutou zkouškou pevnosti víry i odolnosti mysli. Uvědomuje si pomíjivou krásu života a harmonii soužití. Smrt nahání strach svou prázdnotou, osamělostí a ztrátou všech jistot. Druhou sestrou je Maria (zajímavá Liv Ullmann, též v roli matky sester, Marie jako dítě Lena Bergman), žena, zaplňující emoční prázdnotu života povzbuzením tělesnosti. S lehkomyslnou koketností si pohrává a zakrývá tím vlastní panický strach ze smrti a osamělosti. Třetí sestrou je Karin (majestátně působivá Ingrid Thulin, jako malá Monika Priede), zastupuje stranu hysterie puritánské morálky. Lidská tělesnost je přítěží a tísnivým strachem z vlastní podstaty. Postoj je monumentální obranou bezradnosti niterné osamělosti. Strach ze smrti je neměnný. Důležitou postavou je Anna (velmi zajímavá Kari Sylwan), spolehlivá služka panství a oddaná opatrovnice Agnes. Beznaděj osamělosti je nahrazena pevně zakořeněnou vírou, láska pro ni není nesmyslným pojmem, ani filozofickou záhadou, nýbrž samozřejmostí i řádem života. Bezprostřednost přemáhá strach, víra povznáší. Z dalších rolí: zkušený rodinný lékař s tělesnou prebendou existenciálního nazírání života David (sympatický Erland Josephson), pochybující smutný kněz Isaac (důrazný Anders Ek), zahanbeně zoufalý Mariin manžel Joakim (Henning Moritzen), přezíravý Karinin manžel Fredrik (Georg Årlin), či Annina malá dcerka (Malin Gjörup). Šepoty a výkřiky jsou estetickým a vizuálně stylovým vyjádřením Ingmara Bergmana. Pro mě jsou emoční, myšlenkové i umělecké vrcholy jeho tvorby jinde, přesto se musí ocenit efektní působivost umělecké interpretace tvůrcova nejhlubšího nitra.

Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví!

Přepsáno v lednu 2019. Persona dráždí všemožné osoby, vyznávající intelektuální kult, k sáhodlouhým rozborům pravého odhalení významů. Persona je Bergmanův ztopořený penis a zprostředkovává stav jeho duše i chtíče skrze vlastní fascinaci ženou i přes pokusy jejího plného uchopení a jejího úplného ovládnutí. Persona je surrealismus představ a úvah. Obraz si užívá každý okamžik výsostného postavení, výraz se přesvědčivě drží své nejniternější intimity a vyplavuje ji celou na obdiv světu. Dualita je nezpochybnitelná, jedinec je ve srovnání s celkem bezvýznamný a zranitelný. Život je divadelní scéna, je zvrácený a neměnný ve své podstatě a jediným proměnlivým faktorem jsou kulisy a míra zaujatosti. Některé role jsou nám vnuceny, jiné si vybíráme dobrovolně, dobro a zlo jsou spojenou a vzájemně zaměnitelnou hodnotou. Podvědomí se dostalo do schizofrenní situace, Bergmanův oidipovský syndrom je příčinou všech jeho snah o ucelené pochopení neslučitelné rozdvojenosti mezi ženou - matkou a ženou - milenkou. Persona je svéráznou psychoanalytickou terapií samotného Bergmana, odhaluje nejskrytější tajemství lidských duší, nejednoznačnost a nevyrovnanou rozpolcenost života. Jednou tváří ženy je Alma (vynikající Bibi Andersson), zdravotní sestra. Je přitahována slavnou pacientkou, touží po pochopení, brání se pocitu zneužití a nechává se manipulovat ve chtíči poznávání. Svoboda ducha je tělesnost bez zábran, vše ostatní je pouze pocitem vlastní zodpovědnosti ke společenskému uspořádání. Druhou tváří ženy je Elisabet Vogler (pozoruhodná Liv Ullmann), obdivovaná herečka v osobitém protestu proti realitě. Vyčerpanost odmítá plnit své role a přijímá pouze jedinou, novou, neznámou, ta ji na chvíli přináší nenadálý závan pocitu svobody, i když za cenu destrukce. Láska je nesrozumitelným pojmem a předstíraným obrazem citu. Zde jsou položeny autorovy základy fascinací ženou, otázky nemají přímé odpovědi, smyslnost v poloze podvědomí je rozervaností osobnosti, idol je nepoddajný a nedosažitelný v intimnosti. Z dalších rolí: citlivá Elisabetina lékařka (zajímavá Margaretha Krook), bezradný Elisabetin manžel (Gunnar Björnstrand), či osamělý Elisabetin syn (Jörgen Lindström). Persona je úchvatným filmem pro svůj výrazný způsob uměleckého zpracování surrealistky předkládaných obrazů a stanovisek. V jeho stínu se i Palach zdá být plagiátorským pozérem. Persona je nejintimnějším nitrem podstaty Ingmara Bergmana. Láska i nenávist jednou jsou, mateřství je posláním i zkázou ženské duše. Persona je schizofrenie života. Persona je originální a upřímnou umělcovou sebereflexí.

Přepsáno v lednu 2019. A co všechny ty ženy jsou zcela jiným filmem, než je u Bergmana obvyklé. Nadýchané prostředí si koketně pohrává se zvoleným časem v nihilistickém úsměvu slunce. Důvod polohy je pochopitelný při obraně soukromí, vyřizuje si své drobné účty rozhořčení, nebojí se ani vlastní sebereflexe. Kamenem úrazu se může jevit přílišné fraškovité zlehčení, kdy se nutně nedodržuje očekávaná intelektuální úroveň se vším všudy. Sarkasmus tak trpí dýchavičností, občas sice vylétne do povětří a s jásotem předloží několik drahocenných perliček stavů a slov, ale také se třese v záchvatu trpkého pousmání rozpačitosti. Hlavní postavou rozjuchané frašky je Cornelius (sympatický Jarl Kulle), ctižádostivý hudební kritik a životopisec uznávaného violoncellisty Felixe. Posvátné úctě je nadřazena pouze vlastní společenská vážnost, intimní důstojnost a ambice uměleckého ocenění vlastního tvoření. A o dosažení soukromého cíle jde především. Ženská rasa zde slouží především k obdivu mužského ega: bezelstně hravá Felixova milenka Ingrid alias Humlan - Včelka (příjemná Bibi Andersson), nebojácná Felixova pokojská s tajemstvím Lisa alias Isolde (smyslná Harriet Andersson), důstojná Felixova manželka Adelaide (šarmantní Eva Dahlbeck), Felixova věrná mecenáška Jeannette Bring alias Madame Tussaud (zajímavá Karin Kavli), temperamentní Felixova žákyně a nebezpečná střelkyně Hedda alias Traviata (energická Gertrud Fridh), Felixův nový mladý objev Cecilia (příjemná Mona Malm) a Felixova spřízněná duše Beatrice (Barbro Hiort af Ornäs). Z dalších rolí: lstivě dokonalý ochránce Felixova soukromí a jeho manažer Jillker (dobrý Allan Edwall), zahořklý bývalý Felixův soupeř a jeho současný řidič Tristan (Georg Funkquist), či nový mladý objev hudebního světa (Carl Billquist). A co všechny ty ženy nejsou špatným filmem, byť nedosahuje obvyklé intelektuální úrovně autora. Kritik je škodná zvěř, byť se s umělcem vzájemně potřebují k získání správného ohlasu společenské vážnosti. Sebereflexe je účinná a upřímně znevažující sebe samotného. Příjemné, svižné, neoslňující.

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek.

Přepsáno v lednu 2019. Hosté večeře Páně jsou dalším skvostným filmovým dílem Bergmana v existenciálně prokreslených barvách utrpení lidské osamělosti uprostřed života. Obrazy předkládají své stylově vytříbené kompozice k navrstvení dopadu stísněného pocitu prázdnoty. Jedna z tradičních a zásadních hodnot života, bůh, se v konfrontaci s realitou doby stává zbytečnou a nesrozumitelnou. Ochranné zdi jsou přivíráním očím ze strachu narušení homogenní konzistence vlastní představy uspokojivé existence vštěpených ideálů. Po ztrátách jistot nastávají otřesy, pochybnost kupí otázky v zoufalém hledání místa bezpečí ve zvětšující se vidině všudypřítomné prázdnoty. Smysluplnost životní pouti se v prodlužujících stínech nalezených důkazů propadá do bezedné jámy prokletí beznadějného tápání a věčné osamělosti. Strach z nové bolesti a další ztráty se zuřivě brání chladem a odmítáním, prozření prázdnoty je nemožné. Chráníme se před bolestí a uvízneme v samotě. Hlavní postavou psychoanalytického nahlédnutí do rozvalin lidské duše je Tomas Ericsson (vynikající Gunnar Björnstrand), pastor v existenciálním prohlédnutí po ztrátě své největší životní hodnoty. V tu chvíli se jakýkoliv pojem smyslu života vzdaluje v mlhách bolesti. Pochybnost útočí na úsudek a radí stavět ochrannou zeď a vyčerpává neustálou ostražitostí, všechno má příchuť pouhé náhražky. Přijmutí odhalené pravdy, nebo pouhého jeho zdání, je demoralizující a dobrovolně se ukrývá v osamělosti. Hlavní ženskou postavou je Märta Lundberg (velmi dobrá Ingrid Thulin), vesnická učitelka. S umanutou neodbytností se dožaduje své představy možnosti naplnění a její osamělost se v nepochopení stárne. Upíná se k návratu již prožitého pocitu, realita se zuřivě brání a roní krvavé slzy. Důležitou postavou je Jonas Persson (zajímavý Max von Sydow), prostý rybář v ubíjejícím pocitu beznaděje a nicotnosti: Skutečnost bytí je bez hodnoty lidského života i jeho veškerého snažení. Nejsrozumitelnějším místem se zdá být smrt, bez ní je jen bezradnost, s ní je věčný mír naprostého konce. Výraznou postavou je Algot Frövik (pozoruhodný Allan Edwall), místní kostelník s provokativně bystrým náhledem na možné vysvětlení životních postojů. Víra je nadřazena nad důkaz i hmotu, hledá se prostředek k pochopení a snad ani zapotřebí není. Z dalších rolí: o duševní rozpoložení svého muže strachující se Jonasova manželka Karin Persson (zajímavá Gunnel Lindblom), lehkomyslný pijan z osamělosti a kostelní varhaník Fredrik Blom (Olof Thunberg), věřící stará vdova Magdalena Ledfors (Elsa Ebbesen), správce farnosti Knut Aronsson (Kolbjörn Knudsen), či bezelstně upřímný školák Johan Strand (Eddie Axberg). Hosté večeře Páně je jedinečně výrazným psychologicky naléhavým filmem uměleckého uchopení existenciálního poznávání světa. Tématem je osamělost uprostřed hrůzy běžného života. Prázdnota bez niterného pocitu smysluplnosti je destruktivní ve schopnosti prožívání života, přesto si stále zachováváme obřadní formality společenského soužití. Osamělost je vysilující. Jak bláhová se zdá být oběť Ježíše! Jak nepochopitelná...