Po zkoušce

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)

V roce 1984 Bergman vypustil do světa svůj poslední celovečerní film Fanny a Alexander. Od té doby točí jen televizní filmy, které se ovšem svou kvalitou a hloubkou vyrovnají i jeho dřívější tvorbě, naopak se v nich setkávají dlouholeté zkušenosti a jsou jakýmsi vyvrcholením celoživotního úsilí o čistou bergmanovskou formu. Po zkoušce Strindbergovy hry Hra snů se setkají stárnoucí režisér Henrik Vogler s mladou herečkou Annou Egerman. Mezi nimi se pak rozvíjí dlouhý rozhovor o divadle, jeho smyslu, vztahu režiséra a herce. Jde o vyjímečnou sondu do samostatného světa, který je normálním lidem uzavřen, ale přesto je mu jaksi blízký. Minimálně pro svou střízlivou a velice komorní atmosféru rozhodně stojí za pozornost."Proč tohle říkám? Vždyť je to nesmysl, prázdné řeči. Proč jsem se pustil do té směšné komedie, téhle parodie na přesvědčování. Proč se musím ospravedlňovat před tou mladou osobou? Koho vlastně zajímá, co říkám?" (Henrik) (08.05.2006)

Zajimavy namet, film o tom, kde dohromady tri lide ( reziser a dve herecky ) v divadelnim prostredi rozehraji vlastni realnou divadelni hru... Je jasne, ze herecke vykony vsech trech jsou velice dobre, pokud by tomu tak nebylo, tak je pruser, protoze cely film ( inscenace ) stoji jen na hercich a jejich dialozich. I kdyby film nebyl ve svedstine, tak si myslim, ze vetsine by drive ci pozdeji doslo, ze je to dilo Bergmanovo. A ten ma ve sve praci daleko vytribenejsi kusy, plne hodnoceni by si to asi nezaslouzilo. " To, ze te dostal do postele je triumf prumernosti"! (05.12.2008)

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Když já nevím. Na jednu stranu zajímavé téma, skvělé herecké výkony a příjemná stopáž i celkem dobrá kamera (btw, ty neustálé detaily na obličeje postav mi evokovaly film Houština, který s tímhle filmem má pramálo podobného), na tu druhou zde absolutně není žádný děj a celé to divadelní zpracování (jelikož se celý film odehrává v kulisách a vlastně i jedné místnosti) mě po nějaké době omrzelo a začalo nudit. On celý ten film je zasazený hlavně na dialozích, díky kterým poznáváme postavy (v tomhle případě to Bergman promyšlené má), jenže o něčem jiném to není, je to jenom dialogovka, bez nějakého nosného děje. A ono mě to, nemůžu si pomoct, po nějaké době přestalo bavit. Některé scény jsou povedené, ale myšlenkově to buď recykluje jiné Bergmanovy filmy, nebo to působí slabě. 3* (12.12.2019)