Po zkoušce

,,Nepřestává mě fascinovat, že lidé stavějí domy, abychom si v nich mohli hrát..." Pure Bergman. I na tohoto mistra filmového minimálu jsou tentokrát filmařské prostředky střídmé, a to je co říct. Muž, žena, jedna cimra a spousta trefných postřehů o divadle. Myslím, že jde o jeden z jeho snímků. co nikdy nezestárnou. Fascinace divadelní magií a věčně opilé ztroskotané herečky tu s námi budou vždy. (13.08.2018)

Přepsáno v únoru 2019. Po zkoušce je Bergmanovou nejniternější zpovědí režisérského řemesla. S přibývajícím věkem slavného Švéda přestává být existenciální destrukce hybnou silou všehomíru a stává se jen pouhým vedlejším a velmi nepříjemným aspektem individuálních pochybností a strachu ze ztráty známých jistot a předsevzetí. Po zkoušce je vyzrále smířlivým přehodnocováním Bergmanova života a jeho profesního snažení. Divadlo a film jsou propojené světy, kde platí jiné vnímání reality a bolest života světa je filtrována přes tlukoucí srdce herců a hereček. Dává svobodu svým impulsům, objasňuje své pohnutky a cíle, sklání se před skutečností pocitového prožitku, naráží na masky a skutečné vnitřní motivy. Fascinace ženou je povznášející i ubíjející zároveň, vytouženou metou je dosažení privátního stavu osvícení, či přiblížení se k němu. Hlavní postavou bilancující životní moudrosti je Henrik Vogler (velmi dobrý Erland Josephson), uznávaný divadelní režisér a zralé alter ego Ingmara Bergmana. Zamýšlí se nad povahou své pracovní činnosti, odkrývá spletitou síť her, ctižádostí, strachu a úspěchu. Zájem o vnitřní svět člověka je nutným předpokladem k zachování základní konstrukce řádu práce a zamýšleného výsledku. Profese a soukromí se vzájemně prolínají, podporují i zraňují, dočasné svazky jsou ambicí jedinců k nesmrtelnému pozvednutí vlastní kariéry. Pevná víra nemá zbytečných otázek. Každý je vítězem, každý je poraženým, svět divadla stále zůstává. Hlavní ženskou postavou je Anna Egerman (pozoruhodná Lena Olin), mladá herecká hvězda a středobod Henrikovy nové divadelní adaptace. Zkoumá se herectví a jeho míra poslání, hledí se na život a touhy člověka. K pocitu převahy je nutné přistoupit k drobným hrátkám a vítězství je téměř na dosah. Důležitou postavou je Rakel Egerman (vynikající Ingrid Thulin), Annina matka v Henrikových intimních vzpomínkách. Žádostivost je jen prostředkem k překonání strachu osamělosti, nestálost jistot je destruktivní a žadoní o pozornost. Život ve své neopakovatelné kráse! Film Po zkoušce si vychutnává své obrazové stavby pro vyniknutí pocitů. Drama se odehrává na filozofické úrovni. Po zkoušce je nejupřímnější Bergmanovou zpovědí o neuchopitelné a opojné kráse své životní profese. (05.06.2009)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)

Nádherné a přitom vůbec ne adorující vyznání herectví a divadlu, do kterého Bergman vkládá velkou část své osobnosti, promlouvá skrze všechny tři postavy a v každé z nich se objevuje spalující upřímnost, která především u Thulinové skutečně drtí. Jako třešnička na dortu pak přichází výborně gradovaný závěr "alternativní budoucnosti", skvělý a oživující nápad. Nakonec tedy další niterná režisérova terapie s typickými rekvizitami a slovy, která však je zároveň i hřejivou výpovědí, jež dává tušit i určité obecnější smíření Begmana se životem a údělem. Alespoň nějaká hodnota a útěcha pro ty, co zrovna nemají Bergmana jako osobnost v malíčku. (12.05.2010)

Bergmanův diskusní kroužek, tentokrát už pod televizní ochranou. Jako intelektuálně nápadná inscenace je to účelné a jedna otráveně postavená kamera rozhodně nevadí. Koneckonců, trpký příběh o stárnoucím divadelním režisérovi, co hloubavě moralizuje na prknech vlastních her, by větší prostředky ani neměl kam dát. Ale jedinečný autorův myšlenkový vklad je právě tou nadhodnotou, kterou se Bergman od nudných moralizátorů odlišuje. Zde se to nejvíce blíží prudkému proudu vědomí a myšlenek bez důraznějších uzamčení cyklů. Jestli režisér jednu chvíli zapáleně řeší trable vlastního uměleckého vkladu a následně odbočí k pojmům život a smrt, tak je to autenticky zmatené. Naštěstí pro mě (a i pro všechny neasketické diváky) dosazuje Bergman do děje úžasné protihráčky. Jako vždy dokonalá Ingrid Thulin si v destruktivní roli sáhne na dno sil a mladá Lena Olin je krásná a důstojná v jednom. Že Vás to bude bavit neslíbí nikdo, ale to asi Mistra moc netrápilo. S filmu ční pocit, že ho dělal hlavně pro sebe. (16.03.2010)