Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Dokumentárny
  • Krimi

Recenzie (2 841)

plagát

Na sever severozápadnou linkou (1959) 

Přepsáno v srpnu 2018. Na sever severozápadní linkou je staromilsky éterická a odlehčená filmová zábava žánru akčního dobrodružství. Hrdina je vytržen z bezstarostného koloběhu úspěšné společenské spořádanosti, sarkasmus osudu z něj dělá v okamžiku psance a z běhu na dlouhé trati se rodí idealistický bojovník, který se nezastaví před sebevětší hrozbou. Na sever severozápadní linkou je dalším předobrazem Jamese Bonda, studená válka je právě probuzeným účinným termínem, rozhodující střet si zakládá na ohromení svou monumentálností. Silnou stránkou jsou Hitchcockovy tradiční tvůrčí zbraně atmosféra napětí a jízlivost slov i činů. Účelové zjednodušení povzbuzuje dynamickou pohotovost do srozumitelného vzorce odpočinkového žánru zábavy. Šarmantním hrdinou neznámých a životu nebezpečných špionážních hrátek je Roger Thornhill (příjemný Cary Grant), úspěšný a zaneprázdněný muž z reklamní branže. Osud si libuje v krutých žertících a nic netušícího jedince vrhne do víru zběsilých událostí. Pravda se skrývá v optickém klamu důvtipného iluzionisty. Doposud důvěrně známý svět je nahrazen nestabilní vidinou. Smyslnost útočně zbrojí, důvěřivost se nikdy nevyplácí a z boje o vlastní život se stává boj spravedlivého vlastenectví i idealistického snílka. Naplnění romantiky je nezbytným předpokladem komerčního úspěchu. Hlavní ženskou postavou je Eve Kendall (zajímavá Eva Marie Saint), osudová žena s nejasnou podstatou. Rafinovanost upíná svůj bezelstný pohled a smyslnost rtů pokouší pozornost. Hledání východiska je posledním přáním odsouzence. Důležitou postavou je Phillip Vandamm (dobrý James Mason), hlavní protivník a hlídaný nepřítel vlasti. Posedlost pomstou tvoří megalomanské demonstrace moci a síly. Špionážní hrátky nechávají dostatek prostoru pro osobní invence. Královská chuť dobrodružství a romantiky. K výraznějším postavám patří profesor (Leo G. Carroll), vůdčí představitel americké kontrašpionáže, využívající rozběhnuté události ve státním zájmu. A také Leonard (Martin Landau), oddaná a všehoschopná pravá ruka Vandamma. Z dalších rolí: na podivná synova dobrodružství nedůvěřivě pohlížející Rogerova matka Clara Thornhill (příjemná Jessie Royce Landis), pragmaticky obětovaný politik Lester Townsend (Philip Ober), poslušní Vandammovi pohůnci Valerian (Adam Williams) a Licht (Robert Ellenstein), zaskočený aukční licitátor (Les Tremayne), či spolehlivě výkonná Rogerova sekretářka Maggie (Doreen Lang). Na sever severozápadní linkou je filmařsky poctivou odlehčenou žánrovou zábavou. Bondův předvoj má charisma a osvěžující účinek svého vyznění.

plagát

Následník (1973) 

Film Následník je silný po stránce herecké a stavu napětí uvnitř atmosféry. Bohužel, je také úsečný, střihově nepropracovaný a nepřirozený. Výsledkem je znásilnění nosné myšlenky a celková nesourodost, která dokáže zaujmout, nikoli pohltit. Hlavní postavou příběhu je dědic francouzského ocelářského impéria Bart Cordell (zajímavý Jean-Paul Belmondo), muž s uhrančivým šarmem, kultivovaným chováním a neohroženým postojem ke zlu a zločinům. Je to ryzí člověk s bohatstvím v zádech, oddaným přítelem po boku a zdravým sebevědomím na srdci. Bart Cordell je obdivovaný a obletovaný hrdina a stojí na straně dobra, přesto jeho trestná výprava nedokáže plnohodnotně strhnout a uchvátit. Ženskou krásu přináší objekty Bartových liberálních milostných tužeb: nebojácná žurnalistka Cordellových novin Liza Rocquencourt (šarmantní Carla Gravina) a prodejná a žárlivá luxusní sociální pracovnice (půvabná Maureen Kerwin). Mezi výrazné postavy patří nejdůležitější muž a nuncius Bartova otce v čele impéria André Berthier (dobrý Jean Rochefort). A Bartova za každé situace loajální pravá ruka David Loweinstein (pozoruhodný Charles Denner). Z dalších rolí: Bartova starostlivá spojka s představiteli křesťanské církve monsignore Schneider (Jean Martin), Bartův spolehlivý a výkonný soukromý detektiv Brayen (zajímavý Maurice Garrel), Bartův novinář s třaskavým materiálem André Dutois (Michel Cassagne), nebezpečný prostředník a advokát Georges Theron-Maillard (François Chaumette), dezorientovaný šéfredaktor Bartových novin Frédéric Lambert (Michel Beaune), neúnavný policejní dohled na Bartovým příjezdem Jean-Pierre Carnavan (Jean Desailly), Bartův mocný tchán s tajemstvím minulosti Luigi Balazzi (Fosco Giachetti), Bartova manželka v pozadí Giovanella Cordell (Anna Orso), Bartův zavražděný otec Hugo Cordell (Paul Amiot), či Bartův chráněný synek Hugo junior (Matti Lassila). Je to jeden z mnoha hrdinských eposů a v té záplavě se nezadržitelně ztrácí.

plagát

Na sluneční straně (1933) 

Na sluneční straně je důkazem, že film byl, je a vždy bude brán na prvním místě jako konzumní produkt s předpokladem finančního úspěchu. Vladislav Vančura byl součástí avantgardních směrů, byl ovlivněn expresionismem a neváhal užívat experimenty. Spojovacím znakem proudů avantgardy je odmítání sociální nespravedlnosti, Vančura sám byl renesančním lidumilem a k člověku je laskavý a pozorný. Otázkou, je kolik lidí zná umělce Vančuru a kolik jich ho zná pouze z filmových adaptací jeho knižních prací. Film Na sluneční straně pro mě není ani nudným, ani statickým, ani nesrozumitelným. Je pln metafor, kultivované zdvořilosti, sociální rozervanosti, zpupné arogance nadřazenosti a ctnostné důstojnosti představitelů veřejných institucí, existenčních úzkostí a též neprofesionálních herců, Jazykovědec Roman Osipovič Jakobson, pedagog Miloslav Disman, básník Vítězslav Nezval a píšící lékař Vladislav Vančura společně stvořili filmové dílo, dokáže nahlížet na příčiny, prostředí a rozpolcenost institucí mezi puritánskou důstojností a schopností účinné pomoci. Režijní nezralost je pro mě nahrazena odlišnými záběry kamery a ušlechtilou září laskavého mentorování. Vypravěčem tragédie lidských duší je vychovatel náhradního dětského domova (příjemný Jindřich Plachta), laskavý vedoucí. Vědomí důležitosti při formování osobnosti člověka v jeho dětském věku zaujímá zcela srozumitelné stanovisko. Hlavním odstrašujícím příkladem je Josef Rezek (pozoruhodný Václav Vydra st.), povrchní licoměrník. Jeho zájmem je pouze osobní prosperita a opojení krásou života, rodina slouží jen k vytvoření seriózní domněnky. Peníze jsou na prvním místě. Hlavní obětí lehkovážnosti bytí je Rezkova žena (zajímavá Zdeňka Gräfová), submisivní žena, usilující především o přízeň lásky vlastního manžela. Přesto je hranice, kterou není schopna překročit. Chlapeckým hrdinou příběhu je Honza (příjemný Petr Schulhoff), malý klučina z chudobných poměrů a nepřímá oběť Rezkova finančního hazardu. Pochopení je zásadnější a přínosnější, než disciplína v trestu. Holčičí hrdinkou příběhu je Alžběta (zajímavá Babula Treybalová), malá dcerka manželů Rezkových a Honzíkova nejlepší kamarádka. Život občas nenabízí lákavé vyhlídky, ale radost ze života není automatická. Z dalších rolí: chudá a pracovitá Honzova maminka a Rezkových posluhovačka Anežka Kolbenová (Magda Kopřivová), Rezkova avantýra Willi (Hana Maria Pravda, za svobodna Becková, nikoli Beckmannová), důstojná i důstojnická předsedkyně Dětského domova (Růžena Šlemrová), k Rezkovi nepříliš důvěřivý rada (Čeněk Šlégl), či opatrný budoucí Rezkův obchodní partner Seidl (Ludvík Veverka). Film Na sluneční straně je dramatem na Vančurův způsob. Kritika poměrů nedokáže zapřít tvůrcovo dobročinnění. Já jsem s Vančurou spokojen!

plagát

Nastasja (1994) 

Nastasja je nejintimnější úryvek z románu Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského, do nějž jsou vlákány snad všechny nejpodstatnější niterné rozpolcenosti všech tří hlavních postav. Film Andrzeje Wajdy nezapře divadelní aranžmá, což však intimitě jen přidává. Japonské kabuki je navíc netradičně ozvláštňujícím prvkem ruských reálií a národní duše, umožňuje konfrontace i ojedinělé ztotožnění sobě navzájem, střet a zároveň syntézu čistoty s temnotou a sebetrýzněním, které jsou důsledkem unikátních životních zkušeností. Na prvním místě jsou nitra, touhy, potřeby a démoni, naděje a nejhlubší strachy. Podstatným prvkem ve filmu je pravoslavné křesťanství. A pravoslaví, to je okázalost, etická laxnost, Platónovy ideje (nemají být pochopeny, jen nazřeny) a perestrojka (sám Dostojevskij ve Zločinu a trestu píše: „A pak přijde Kristus a řekne: Vylezte z děr vy hovada, vy opilci... A my padneme před ním... a On nám odpustí. I mé Soničce odpustí. A pak pochopíme, všichni pochopíme. I já pochopím.“). Nastasja je intimním banketem knížete Lva Nikolejivče Myškina (zajímavý Tamasaburó Bandó, též niterně ztotožněn s osudovou ženou Nastasjou Filippovnou Baraškovou) s dědicem bohatého obchodníka Parfenem Semjonovičem Rogožinem (dobrý Tošijuki Nagašima). Nastasja je pozoruhodně intimní a jemnou filmovou adaptací slavného Dostojevského románu.

plagát

Na stezce lovců lebek (1963) 

Na stezce lovců lebek je filmovou reportáží z indonéského ostrova Nias. Skládá se poetická poklona nejkrásnější palmě světa, Metroxylon sagu obšťastňuje domorodce vzhledem i škrobem ságou. Strmá schodiště stoupají džunglí k tradičním osadám Niasanů, obávaných lovců lebek. Reliéf ve znamení opice a samá zapařená stoupání. Z ostrova Nias je také filmová pohlednice Nias - ostrov nebojácných. Současnost se připomíná stavbou první nemocnice, hrůzu nahánějící minulost voní v rituálních tancích i ve výskocích přes kamenné pyramidy. Poklona umu kovářů, mistrů pevných mečů, a symbol lodi se stal kamennou lavicí. Etnograficky zajímavé, obrazově podmanivé. Nias ve vzpomínkách živočišné divokosti.

plagát

Nástrahy lásky (1998) odpad!

Jsou filmové žánry, které mi mnoho neříkají a zabrousím do jejich vod velmi zřídka. U filmu Nástrahy lásky od Australana Antonia Tibaldiho není problémem žánr, ale film samotný. Chce zaujmout, chce ohromit, chce šokovat, chce vzbuzovat zdání jedinečnosti svou formou i stylem a chce sdělovat. Nic z toho se mu příliš nedaří a zamýšlená stavba se bortí ve změti nerozhodnosti, dětinskosti a prázdnoty. Herci se snaží, gesta se prodírají na povrch, ale co naplat, když je to marnivost bez potřebného směru a provedení katarze je výsměchem vlastní milované profesi. Je poznat, že si Tibaldi osvojil jisté profesní dovednosti, ovšem obsah i způsob sdělení nejsou zralé a ani podnětné a zajímavé. Ocenit lze pouze schopnost sehnat na tento nicotný film finance. Hlavní postavou příběhu nenaplněné romance je rozpolcená dívka Claudine Van Doozen (půvabná Christina Applegate). Dvojí tvář, dvojí život, rozdílné chování i potřeby svádí boj, ve kterém střídavě sbírají dílčí úspěchy obě znesvářené strany. Dává pocit výjimečnosti a brání se zkrocení. Kapitulace a přijmutí jedné cesty je labutí písní o lásce a nenaplněnosti. Její nespoutaná divokost je tím, co má diváky nejvíce dráždit a fascinovat, ale je to jen zbytečná snaha o vzepjetí prázdnoty a tvůrčí bezradnosti. Hlavní mužskou postavou je italský mladík Stefano Mauri (Stefano Dionisi), který téměř vzápětí po svém příchodu do zapadlého městečka propadá nepolapitelnému kouzlu bezprostředních rozkoší. Vytrvalost a neodbytnost jsou jeho největší zbraní. Z dalších rolí stojí za zmínku již jen svérázný majitel hotelu Pelican (Matt Clark). Námět filmu není špatný, má v sobě skrytou sílu a hloubku. Ovšem toto zpracování je samoúčelným mlácením slámy a na konci se dostavuje pocit rozhořčenosti.

plagát

Nástrahy veľkomesta (1984) 

Celkem vtipný film o střetu venkova a velkoměsta, který dolů sráží někdy až trapný a přehnaný gag. Parodie na italské tradiční zvyky a prvky života, které jsou přítomny již pouze na venkově. Kdežto život ve velkoměstě je již moderně otevřený ve svém způsobu žití, neposedný až zběsilý ve svém tempu. Vesnický balík Artemio (slušný Renato Pozzetto) poznává život v Miláně se všemi atributy moderního uspěchaného stylu života, bydlení, zaměstnání a lásky. Jeho naivní pohled dostává jednu facku za druhou, aby se nakonec stáhl zpět na venkov, kde se cítil přinejmenším v bezpečí a nemohlo ho nic nepříjemně překvapit. Artemiovou femme fatale ve městě se stává sebevědomá Angela (půvabná Donna Osterbuhr), pro kterou je ochoten vytrpět nejednu patálii, aby později slízl sladkou smetanu. Její moderní svět je mu ale přesto velmi cizí a velmi vzdálený, aby se mu byl ochoten ve všem přizpůsobit. Z dalších rolí: elegantní obchodník s drogama Rower (Massimo Serato), zachraňující Artemia před utopením, zlomyslný slepec (Enzo Cannavale), o kterého se Artemio marně snaží starat, Artemiova prostá matka Giovanna (Clara Colosimo), snažící se svého syna přimět k návratu, Artemiův bratranec usazený v Miláně Severino Cicerchia (Massimo Boldi) se svojí svéráznou obhajobou zlodějského řemesla, venkovská dívka Maria Rosa (Sandra Ambrosini), neúnavně se snažící nadbíhat Artemiovi, a členové komise (Franco Diogene a Guido Spadea), vybírající nového pojišťovacího agenta. Vcelku zábavná podívaná, která parodickým nadhledem sleduje italskou tradici a italskou modernost, s každým jejím nezdravým aspektem. I když ne zcela v mém oblíbeném stylu.

plagát

Nástup (1952) 

Tento film splnil naprosto přesně to, co jsem od něj čekal. Nezardívající se komunistická propaganda, kde jen bolševici a strana jsou pravdou a vše ostatní je podlé a zákeřné. Navíc jsou k spatření dobré herecké výkony, ale i velmi toporné. Duch filmu je ale velmi nechutný. Přesídlování krušnohorského městečka. Všichni Němci, povětšinou tvrdě pracující lidé, jsou vesměs vyhnáni ze svých rodných míst a nahrazeny nadšenci, zlatokopy, flákači a lůzou. Krušné hory jsou příjemným místem, až na městečka a vesnice, neboť dlouhodobé působení českého komunistického živlu nepřidávalo nic na jejich krásách, spíše naopak. Beznadějná šeď a omšelá jsoucnost jsou toho důkazem. A tak přichází trojice kamarádů: Bagár (neuvěřitelně toporný Ladislav Chudík), komunista tělem i duší, který velí postupnému přebírání oblasti do rukou komunistů (byl to od nich neuvěřitelně chytrý tah k budoucímu převzetí moci), Antoš (Jaroslav Mareš), kterému je umožněno otevřít svojí autodílnu, a Trnec (dobrý Karl Höger), který z nízkých buržoazních pohnutek na osobní obohacení přebírá místní textilní továrnu. Naštěstí pro společnost je jeho poživačnosti zjednán konec a továrna spravedlivě zkonfiskována ve prospěch lidu (nebo alespoň jejich představitelů). Z Němců se musí zmínit fanaticky křičící nacistka Elsa Mangrová (Marie Vášová), neméně fanatický Prüll (Radovan Lukavský), bojacný tajemník Tietze (dobrý Zdeněk Štěpánek), podvraťácký pošťák Smola (Vladimír Řepa) a komunista Palme (Karol L. Zachar), který se nechal odsunout dobrovolně, aby mohl šířit myšlenky komunismu mezi popleteným německým lidem. Z nově příchozích pak Postava (Jiří Plachý), který hned dostal nejlepší statek a pozemek, mladý naivní Mareš (Vilém Besser), který byl hned vzat do předsednictva, poštmistr Brendl (František Smolík), který přišel na to, že komunismus je nejlepší volba a angažovaný dělník Dejmek (Jaroslav Průcha), jehož dcera Zdena (Antonie Hegerlíková) ukončila Bagárovu samotu. Proletáři všech zemí, spojte se, ostatní bijte, vyžeňte, či zabijte! Většinu lidu si pak podrobte strachem a pak pomalu bankrotujte, protože poživačnost a neschopnost vašich představitelů je neobyčejně nabobtnalá.

plagát

Naše bláznivá rodina (1968) 

Nenáročná a lehká rodinná komedie o životě jedné rodinky z pohledu jejího prozatím nejmladšího člena Jany (Bohumila Houdková), která si všechno bere příliš vážně. Rodina je její celý život a pocit ztráty této jediné jistoty pak přinášejí více i méně vtipné situace. Další členové rodiny: trochu nešťastný otec (dobrý Vladimír Menšík), trochu lehkomyslná matka (dobrá Jiřina Jirásková), starší dospívající fintivá sestra Zuzana (Jarmila Srbová), a babička (Jiřina Šejbalová), toužící na stáří ulovit nějakého toho samce. Příjemné odreagování jemného směru.

plagát

Naši furianti (1937) 

Tito Naši furianti jsou povedenou filmovou adaptací odlehčeného realistického dramatu Ladislava Stroupežnického. Navíc, scénárista a spolurežisér Vladislav Vančura byl jednou z nejzajímavějších postav československé umělecké scény tehdejší doby. Filmový přepis divadelní hry má jeden výrazný vyjadřovací prvek a tím je sarkasmus. Díky němu se divákům nepodává zidealizovaný obraz života českého venkova, nýbrž jeho skutečná tvář, kterou hýčká v dlani pochopení i svazuje na pranýř výsměchu. Snaží se otevřít oči a nebojácně odhaluje pravdivou podobu čecháčkovství ve tvarech bohatých nafoukanců, sebevědomých povýšenců a společenských pokrytců. Poklesky chudých jsou hnány existencionální nutností a jsou omluvitelné, zatímco poklesky bohatých jsou hnány pocitem nadřazenosti, jsou často nebezpečné, nebo směšné. Průběh děje je hravý a satirický, herecké výkony jsou ozdobou a divák se stále může kochat svěží zábavou, která jen tak nezestárne. Hlavní postavou rozverného příběhu je vrchní furiant a první radní Jakub Bušek (velmi dobrý Jaroslav Vojta) v opojení svého postavení. To on ve snaze se po vyrovnání se nejzámožnějšímu muži obce v povýšenosti zatvrzuje do těch nejextrémnějších poloh a často po něm zůstává zkáza a zvyšující se pocit nespravedlnosti u ostatních. Druhým nejzarytějším furiantem je starosta obce a nejbohatší sedlák Filip Dubský (dobrý Václav Vydra st.), který na gesta moci a bohatství odpovídá stejně horlivou pózou a dětinskostí. Ustrkovanou postavou je vysloužilý voják Valentin Bláha (pozoruhodný Jindřich Plachta) s úpornou touhou po osobní spravedlnosti a zadostiučinění. Rozkošnou postavou je Bláhův kamarád a švec Habršperk (velmi dobrý Theodor Pištěk), který s důvtipem a rozšafnou hrou na furianta zachraňuje vše, co zachránit lze. Vyloženě komickou postavou je sedlák Šumbal (dobrý Václav Trégl), podléhající svodům a třesoucí se strachy před vlastní ženou. Za pozornost stojí i postava krejčího Františka Fialy (zajímavý František Kovářík) a jeho nezáviděníhodná tíživá situace s finančním zabezpečením vlastní početné rodiny. Z dalších rolí: starostova rozumná a soupeření tupící manželka Marie (příjemná Antonie Nedošinská), starostův bezstarostně zamilovaný syn Václav (zajímavý Zdeněk Hora), laskavý čtverák a starostův otec Petr (příjemný František Havel), starostlivá manželka prvního radního Frantina Bušková (Míla Mellanová), veselá a zamilovaná Buškova dcera Verunka (sympatická Zlata Hajdúková), tokající Tomášek (Jan W. Speerger), Šumbalova přísná manželka Marijánka (Hermína Vojtová), Fialova nespokojená žena Terezka (Lola Skrbková), nerozvážná Fialova dcera Kristýnka (Eva Svobodová), zamilovaná a popichující Markytka (příjemná Marie Glázrová), z pátrání po pytlačení vzteklý a podezřívavý lesní (zajímavý Karel Černý), nemocný radní Šmejkal (příjemný František Kreuzmann st.), či úslužný hostinský Marek Ehrman (příjemný Felix Kühne). Film má i vlastenecké znaky, ale především je to stále velmi příjemná zábava s několika potěšujícími hereckými koncerty.