ilias

Roztomilé. Na nemnoha místech to sklouzávalo ke kýči (básně na pozadí vodopádu prolnutého portrétem ženy - motivační citáty na fejsu mají až příliš blízký vizuální styl; setkání s japonským básníkem a jeho moudro o tom, že prázdná stránka je někdy ta nejvíc motivující věc - ale jo...). Přesto z většiny roztomilé. Ponz.: Filmový život nižší střední třídy je furt o dost hezčí než skutečný život středí střední třídy. Jsou dva, žijí z jednoho příjmu řidiče autobusu a 286 dolarů za cupcaky. Přesto mají hezký malý domeček, drahého psa, auto a všechny věci stylové. Líp se na to kouká a není to dokument, pravda. Dodatečná poznámka: Nepravděpodobnost možnosti takového životního stylu při takovém společenském postavením je vytýkána béčkovým romantickým komediím a stupidním filmům tvůrců, kteří nestojí na žádném piedestalu, Jarmushovi to ale určitě vytkne o poznání míň kritiků. U něj se řeší obsah, smysl a tuty věci. U ostatních chyby, protože smysluplnej obsah stejně nemaj.

"I´m the only one like me." Dobrá balicí hláška, ne? Tímhle jemným humorem byl prošpikovanej celej film a byla radost ho v něm nacházet. Fantastickým zvířatům je vlastní i docela komplikovaný předivo vztahů mezi postavami. Divák se musí v kině soustředit. Neměla jsem s tím problém, protože mě to - nečekaně - chytlo a drželo až do konce. Je vážně ohromující, co dokáže autor(ka) s výjimečnou fantazií! Stvořit svět skrytej ve světě, kterej známe. Uvěřitelnej a přitom ohromující. Zase mě to okouzlilo. ;-) Jako bonus kulisy jazzovýho New Yorku 20. let, v podstatě takovej wodyallenovskej NY s trochou přidanýho kouzla. Kulisy jsou vyžehlená idealizace svý doby, ale to mi obecně ve filmu nevadí - má to svůj smysl, náhodnej bordel v ulicích neodvádí pozornost od příběhu. A co takovej film říká o povaze reality? Je to únikářskej film, kterej o skutečným světě neříká nic, nebo je to (hezoučká! v dobrým) metafora o nutnosti mít mysl otevřenou, nepodléhat předsudkům a nebránit se hledaní cesty, jak poklidně soužít i s někým, kdo se jeví jako nebezpečnej tvor/nebezpečná potvora? Chtěla jsem, takže jsem si v něm svý významy našla. Ke konci trochu moc akce, propůjčený schéma akčního filmu z toho místy okatě vylejzalo. Ale snad jenom scéna se švábem a čajovou konvicí byla přehnaně natažená a začínala mě svojí za-vlasy-přitažeností nudit (kromě ní se to všechno samozřejmě mohlo přesně takhle stát). Co mě zaráží, je, jak snadno se stalo, že došlo k obětování chudáka C. s tím nejsmutnějším osudem vůbec. A ani pro něj nikdo nebrečel. Tak trochu bez dozvuku. A přitom tak smutná příhoda! A co vlastně ta Tina - byla to dobrá postava, nebo byla tak trochu naivní a patolízalská? Asi to měla celkově složitější, ale to nestačilo vyznít...

Skvělej Woody a jeho úvahy o spravedlnosti, hypochondrie, nenaplněné literární tužby atd. Všechno, pro co ho mám ráda. Jako bonus komickej revoluční čtenářskej klub starých dam i partnerská poradna s vypoientovanými pacientskými epizodkami. Perfektní. Že je to víc film v šesti kusech než seriál, mi vůbec nevadí. Ostatně to plyne i z názvu. Taky je fajn vidět, že je Woody stále dost vitální na to, aby zas hrál sám sebe (nebo tu více méně jedinou roli, kterou pořád opakuje). Ještě dodatek: Z toho, jak si vymýšlí postavy a opřádá je příběhem, je cítit úžasná lehkost - prostě to umí, talent a léta zkušeností.

Utopie, nebo ne? Každopádně to má spád, humor a fajn islandskej sountrack.

Není mi jasné, odkud pramení to všeobecné nadšení. Nepravděpodobnost zápletky se dá ospravedlnit šíří básnické licence, další nepravděpodobnosti a odtrženost od života, jak ho známe (I když jde o romantickou komedii a to ony často bejvaj - ale musí být? Fakt dobrá romantická komedie zvládne pobavit nadhledem i vykreslit život v pravdivých barvách.), už mě spíš štvaly. Pár dobrých hlášek ("Nebudu opakovat staré chyby, když můžu dělat nové.") by zabodovalo na lamer.cz, ale na poslepování do řídké mozaiky vtipných postřehů nestačí. A jo, taky mám ráda Emmu Thompson a její role mi byla sympatická, ale viděla jsem ji v lepších - hlubších, propracovanějších... Esence Emmy tam byla, ale bylo jí málo. No a konečně - na žádný filmový večírek pro ženy už nepůjdu, už se nechci znovu chytit do pasti vtíravé prezentace produktů cílených na ženskou kupní sílu. Ani za balzám na rty a bílou čokoládu.

Letní atmosféra a dobrá hudba. Ale o co vlastně šlo? Náladovka.

Pár prima nápadů - tématických nebo vizuálních (celý to Bůh žije a je zlý je dobrej nápad; někdo na sebe smutně hledí do zrcadla a pak se nečekaně zruší bariéra a on se s vlastním obrazem obejme...), ale jinak trochu nuda. Překvapivě. Myšlenky se pořád opakovaly, páteř příběhu vlastně celkem slabá. Trailer byl pecka a Bohu žel se ukázalo, že to nejsilnější se do něj skoro beze zbytku vešlo.

Idealismus je fajn. U podobnejch filmů se těžko hodnotí provedení, protože člověk má tendenci přidávat body za obsah. A protože souzním s jeho myšlenkou, dávám o trochu víc, než jak mě to bavilo.

Byla skvělá. Upřímná, talentovaná a zranitelná. I její schopnost fatálně se zamilovat a nenechat se setřást mi přijde celkem výjimečná - nevypočítavá a trochu děsivá. Dneska si každej hledá partnera tak, aby zapadl do šablony jeho budoucí prosperity, tomu byla na hony vzdálená. Asi proto, že kalkulativnost se s podobně niterným uměním neslučuje. Nakonec se na jejím neštěstí dost lidí nechutně popáslo - jednou z podob parazitismu byly ty trapný a zraňující nevtipný rádobyvtipy řady novinářů a vděčnej smích publika. Jo, je možný, že do tohoto typu oslavnýho dokumentu se patří vybrat rovnou ty nejhorší, tedy ty, co jsou nejméně vtipné a nejvíc bez pointy, jen trapné... Ale stejně - kopnout si do někoho, kdo se neubrání? Vidět to v kině byl silnej zážitek - dobrej zvuk a všechny texty, který psala o tom, co žila.

Provokativní myšlenka, že překročení hranic svazující maloměšťácké morálky zrovna jako morálky dané a vymahatelné zákonem je to poslední, co může dát životu šťávu, je zajímavá! Dobrej nápad! Od kdekoho snadno odsouditelnej, ale Woody je autorita. Konec ovšem udělal morálně zcela konformní. Jako v pohádce - zlo bylo potrestáno a zase se ukázalo, že lepší je být dobrý. Hlavně jsem ale nihilistickému filosofovi moc nevěřila, že mu myšlenka na dokonalý zločin dokáže napumpovat do žil tolik života. Podané docela nevěrohodně, ten skokový přerod... Jako by to byla vtipná povídka, kterou Woody vytáhl z šuplíku, a našponoval ji do délky celovečerního filmu, aniž by se příliš namáhal vykreslováním charakterů o něco plastičtěji a vysvětlováním souvislostí hlouběji. Vnitřní monology hlavních postav by mi nevadily tolik, kdyby byly víc třeba. Nezdálo se, že by se to bez nich neobešlo. Nebylo v nich moc navíc.