ilias

Nabitý dialogy se nekonaly, brutální upřímnost a odhalování stále neznámých pravd týkajících se sexu taky ne. Čím jsou všichni tak zaujati? Konec prvního dílu mi přišel vyloženě trapný: "Mějme sex, abychom si zachovali odstup a také lépe porozuměli svému experimentu. Mějme ho čistě z profesních důvodů." Zní to jako s vážnou tváří odehraná nepříliš invenční zápletka trochu výpravnějšího porna.

Nepotřebujeme tolik věcí. Skvělej nápad. Ráda bych ho aplikovala na sebe. Pokusím se. Zbavit se všeho haraburdí, ke kterýmu mě nepojí opravdu silnej citovej vztah, se bude hodit. Jeho byt - vypadl mnohem líp, když v něm bylo minimum potřebného. Líbí se mi tenhle styl osobního dokumentu, není to přehnanej narcismus, ale schopnost obětovat se pro svoje téma, protože nikdo jinej by nebyl ochoten. Jen se mi zdá, že bylo až příliš jasný, k čemu dospěje - vlastně nepřinesl žádný nečekaný zjištění. Možná byl ke konci trochu patetickej, ale nevadí mi to, odpouštím mu to. A že jen na celkem velké ploše osmdesáti minut řekl něco, co jsme tušili - nevadí, bylo to dobrý. Provokuje tématem - trochu, v době a místě, kde všichni touží mít všeho co nejvíc a taky se jim to víc než kdy dřív daří. Plus: Babička s krásným úsměvem, ale to se nedá vyzdvihovat jako podstatná přednost - někteří lidé v určitém věku prostě vypadají dojemně a nemůžou za to.

Líbí se mi, co Woody říká a jakými to říká slovy. Nepředvedl jenom jeden názor, ale i úvahy a cesty, kterými k němu dospíval - je to taková milá a zábavná meditace nad vlastním ateismem a skepsí. Netrvám na příběhu a zápletce tolik jako na vtipných slovních výměnách, tohle mi sedí. A Colin Firth se mi v roli egoistickýho skeptika líbil víc než v který jiný doposud - sympaťák s pár chybama, jednoznačně zamilováníhodnej.

Jsem už tak uvyklá lezeckým filmům natřískaným silnýma emocema, že mě neosobně znějící odtělesněný komentář vyloženě šokoval. Dost nesoučasné pojetí sportovního dokumentu, totální retro co do stylu vyprávění. Přitom zrovna písek je místo, kde emoce prýští a utlumit se dají fakt těžko. V tomhle filmu se to celkem povedlo...

Asi jako život to nemělo jedinou výrazně vyčnívající zápletku. Dramatičtější okamžiky nechyběly, ale byly podány tak nějak bez přehánění. Příjemně se to sledovalo, děj plynul, pár vtipných postřehů a několik scén, které vyloženě věrně kopírovaly skutečnost - fakt dobře zahrané dětské role, uvěřitelné, opravdové. Docela fajn soundtrack a pěkné obrazy. Texas taky možná není úplně marný místo.

Dobrá hudba a pěkné obrazy. Strašně pomalé vyprávění (poslední dobou chodím z nějakého důvodu hlavně na filmy divné nebo pomalé). Napadlo mě - při tom, jak jsou vzdělaní, by byli skvělou oporou společnosti. :-) Ale nechtějí a ve filmu není řečeno proč. Zůstává pouze kritický, konstruktivní být nechce.

Váhám s hodnocením. Čekala jsem, že se při odchodu z kina budu cítit ještě o něco inspirovanější. Tenhle mile animovaný dokument dokazuje, že Michel Gondry umí pokládat otázky tak, jak by to měl dělat vnímavý student - nestydí se, ani když znějí jednoduše, a umí přiznat, že něco nechápe nebo že došlo k nedorozumnění. Noam naproti tomu je ten, který mluví, o čem chce, ať je dotaz jakýkoli. Je to rozšířená vlastnost starých vzdělaných lidí, že neodpovídají na otázky, ale mluví vždycky, o čem chtějí? Zároveň jsem si po pár dnech uvědomila, že si občas vzpomenu na něco z toho, co Chomsky říkal, a jsem ráda - takže to stálo za to. :-)

Těžko říct, co tím chtěli tvůrci říct. Člověk má, hledě na tenhle film, tisíc vlastních myšlenek a výklad je tak nejednoznačný. Divný, ale při vhodném rozpoložení úvahy stimulující kus. Absolutní absence zjevné motivace postav mě obvykle vytáčí. Točený Skalák (pivo) v Oku mi pomohl se nad to jednou povznést. Ale proč - proč to dělali? Jen tak? Protože dělat nakonec můžeme cokoli, jen si to neuvědomujeme? V tom případě - proč zrovna tohle? K úvahám, které vzbudil v mým případě: Jak bychom se chovali bez nánosu výchovných vlivů, které na nás ulpívají? Temné pudy? Chtění bez korektivu společenské přijatelnosti? Nakonec ho lze vnímat i jako rozvinutí oblíbeného žánrového klišé, že vrahem je zahradník. :-) A resumé: Nepouštějte bezdomovce k sobě do koupelny. Mohou otřást vašimi jistotami. Ještě bych dodala, že nedoříkávat věci může být jak umělecký záměr, tak prostá neschopnost je doříct vydávaná za umělecký záměr.

O něco nesoudržnější variace na forrestogumpovské téma (které mě ani samo o sobě nijak zvlášť nebere - dějiny prožité člověkem, který je nechápe, co je na tom tak skvělého?). Vtipy v tomhle filmu sklouzávaly po povrchu. Doufala jsem v trochu chytřejší humor. Nebo ostřejší, černější, nekompromisnější...

Skvělej seriál, má atmosféru, Hank je dobře napsaná postava a DD ho hraje báječně. Ale poslední sérii fakt nechápu - jako by do ní chtěli nacpat všechna trapná klišé. Ztracený syn, autonehoda, odhalení něčeho znepokojivého na konci epizody - ach jo... Nedává to smysl, třeba taková Karen jako by navíc za ten jedinej den, co uplynul mezi koncem šestý a začátkem sedmý série, prodělala osobnostní přerod - stala se z ní podivná ženská s poněkud přehnanou zálibou ve věcech karmy a s přepjatými gesty.