da-a

"Ať už máš barvu kůže bílou nebo černou, na hřišti máš stejně povoleno cedit pro tým jedinou: červenou!" Militantní taťka Denzel Washington vede své hochy drsnými zápasy ve stejně drsné době. Sportovní dramata, toť materiál pro americké filmaře, nejlépe když je smíchaný s nánosy retro nostalgie a špetičkou komedie. Filmů uvařených dle této zaručené receptury jsou celé tuny a komu se (ještě) nezajídají, ten si na nich pochutná. Třeba i na Titánech, kteří vyrukovali s obdobím seizsmického vychýlení sympatií společnosti sedmdesátých let i k rasově pestřejsím spoluobčanům, kteří tehdy neměli na růžích ustláno ani za branami střední školy. A právě tohle podhoubí čile bují jinak mírně prefabrikovaným příběhem, ve kterém se ty nejlepší herecké výkony nepodávají charakterním šepotem, ale naopak pěkně od plic a s barytonem. Washington to pochopil a nabízí fascinující náhled na nemilosrdného, leč sympaticky odhodlaného kouče, který historií zahýbe víc, než si sám zprvu myslel. Škoda proto, že Will Patton zůstává (vinou nediferenciovaného scénáře) mnohdy až na druhé koleji a má tu sotva dvě tři zajímavé scény. Ve filmu dochází na oblíbená klišé, ale je v něm i něco opravdové lidskosti, která napovídá, že se Vzpomínka na Titány bude řadit k těm lepším filmům o týmovém duchu stmelených sportovců. Na druhou stranu takové Velké vítěžství Penny Marshallové má člověčiny tolik, že půjčit alespoň část svého kouzla tomuto filmu, byl by z něj srdcař k pohledání.

„A pověz, Bridget, proč tolik žen nemůže najít chlapa?“ zeptal se dav exemplárního příkladu Jonesové. A ona, otvírajíc deníček, se jen zasmušile usmála: chlap, který ve svetru nemá upleteného roztomilého soba, za to vůbec nestojí… Deník Bridget Jonesové je moderní romantickou komedií, nezatíženou manýristickými klišé Hollywoodu a tudíž viditelně lépe dýchající. Její základní dějová kostra je tradiční, žádané oživení svému žánru přináší hlavně přístupem hlavní hrdinky k životním trapasům = milostným nezdarům, a potom i podsunutým tvůrčím nadhledem, (sebe)ironizací nutnosti žen po třicítce povinně přilnout k Panu správnému po vyslovení magických slůvek. Sází na slovní ekvilibristiku, vtipné, myšlenkově plodné dialogy a především na hlavní představitelku Renée Zellweger, díky níž Bridget na plátně opravdu ožívá a není jen kusiskem masa pro scénáristovu zvůli. Ale navzdory všem kladům a příjemně strávené dvouhodinovce je Deník přeci jen poplatný povinnému happyendu, a tak to různé přibližování a vzdalování nevkusně oblékaného, leč souzeného Marca Darcyho působí jako hra na kočku a myš, kde divák naneštěstí předem tuší, kde jsou nastražené pastičky. Tak je to v mnoha filmech samozřejmě správně, ale celkový dojem mi říká, že film měl na to zatřást pravidly i v tomto směru. Možná proto jsem si nejvíce užíval Hugha Granta, jehož postava měla nejvíce jasno, že je pěkně hnusná a takto taky hodlá nadále setrvat. Ovšem fakt, že se půtky silnější Angličanky do mého srdce příliš neotiskly, Bridget Jonesovou vůbec trápit nemusí. Zůstala totiž svá, a jako taková rozčeřila stojaté vody romantických komedií se stejnou lehkostí, s jakou nás pouští do útrob svých ručně psaných zážitků - a to je úspěch, který si poznamenám zase já.

Malý krůček pro lidstvo, obrovský krok pro mouchu. Jeff Goldblum jako nedobrovolný učitel hmyzí politiky platí za své chyby rozkladem osobnosti do morku kostí. Znechutí nás jeho přeměna právě do té míry? Začínám si dávat pozor na horory, ve kterých se to hemží slovy jako "asimilace" (oblíbená činnost Věcí) nebo "genetické spojení" (Brandloucha může vyprávět), neboť při těchto činnostech je mi jasné, že něco z lidského těla drasticky odpadne a cosi jiného, odpornějšího, naopak s efektním popnutím naroste. Inu, David Cronenberg se zahleděl do námětu The Fly z osmapadesátého ( www.imdb.com/title/tt0051622 ) a jeho vůdčí ruka je znát. Film, do něhož muší tvor nezasáhne dobrých třicet minut, by v začátku mohl sloužit jako neobvyklá romance podivínského, osamělého vědce a atraktivní novinářky, jenž se soustředí na představení kladné povahy hlavního hrdiny a vytváří v divákovi dojem, že stojí za to mít o tuhle sympatickou postavu zájem a dělat si o ni starost. Snímek tak leží celou svou lidskou vahou (a hmyzí, za čas, taktéž) na Jeffu Goldblumovi, vhodnému to adeptovi na nejpůsobivější mouchu filmové historie. Goldblum (který muší rysy nezapře ani v obvyklém stavu-) se vyrovnává s každým jednotlivým (rozumějte, čím dál ohyzdnějším) aspektem své role na výbornou a je děsivý i politováníhodný zároveň. Po provedení experimentu projevuje namyšlenost, touhu pářit se a posléze i sebeobdivně se zkoumat (své nepotřebné lidské orgány si schovává jako exponáty), čímž si režisér nenechává ujít příležitost zpodobnit charakterové vady přízemních okřídlených tvorů do samotné lidské podstaty. Moucha je ovšem ve svém nitru komorní snímek, založený na pouhých třech aktérech, který si pro svůj cíl zvrátit divákův žaludek propůjčuje nejpokročilejší triky s loutkami a maskami své doby. Co své doby, kdyby Lidská moucha byla výdobytek digitální éry dneška, patrně by nevystačila s dechem potřebným k utáhnutí dramatického finále, kde se leptají končetíny a vybuchují hlavy na kousíčky. Takhle nestvůra vyzařuje dojem hmatatelnosti, a tím v důsledku umocňuje svůj vliv na naše žaludeční šťávy (nicméně divákovi tvrdšího ražení může její finální zjev připadat komický, nepodřídí-li se předchozímu dramatickému plánu). Kromě nezapomenutelného hororu je snímek též poťouchlým mrknutím na fanoušky scifi, kterým schladí tužby po teleportaci: ostatně, kdyby v kosmu létal hmyz, kdoví, jak moc by se jim galaktičtí hrdinové proměnili. David Cronenberg tak na sebe může být pyšný: narozdíl od vynálezu profesora Brundla se jeho film naštěstí s žádnými mouchami nepotýká.

Jan Budař můzou políbeným natěračem matlá svůj herecký part v t(h)eatrální adaptaci pod taktovkou Jaroslava Brabce. Filmy natočené dle divadelní předlohy se špatně komentují, protože pokud je dobrý děj a jeho průběh, téměř vždy se dají zásluhy připsat na vrub originálu, což i vyplývá z logiky věci (proč by taky se adaptovala špatně napsaná hra, že). A tak u filmové verze zbývá zhodnotit, jak se tvůrci popasovali s divadelností předlohy (obstojně, leč nenápaditě), jaké bylo režiserské vedení scény a herců (dostatečné), a hlavně jací byli herečtí aktéři samotní (povětšinou výborní, ačkoliv ta prkennost tam byla - možná záměrně - často zřetelná), popř. ještě kostýmy, hudba a vybrané prostředí (jediná výraznější změna oproti divadlu).Kdybych měl Natěrače hodnotit jakožto televizní promo k nalákání diváků na statickou, leč přístupnější a adekvátnější divadelní hru, tak uspěl. Jako samostatný televizní snímek má omluvenku pro svůj nelehce adaptovatelný původ, ale kvůli absenci hledištního smíchu v dobré kolektivní náladě je filmový Natěrač neúplný a nedopečený. Žádný zázrak, ale proč si stěžovat, když mou jedinnou povinností bylo jen být pohodlně uveleben do křesel a tiše sledovat? ¤ Mému pozadí určitě žádná újma nenastala. ¤

Promiskuitní česká pěvěcká star, rozhádaní manželé a ošklivá dcera, duo důchodkyň tančících valčík, zamilovaní gayové, pubescentní lovkyně vzrušení, jeden jaksi úchyl a jedna velmi sexy průvodkyně na cestě za rozšířením obzorů. Časovaná nálož vybuchne v Itálii! Vztahovou komedií toho času debutanta Jiřího Vejdělka pokračuje fenomén transferů populárního Viewegha do též populárních filmů s přednastaveným zájmem publika, potažmo kritické i divácké veřejnosti. Já téhle vlně prozatím v klidu odolával a od Účastníků si toho přehnaně moc nesliboval. Ćekal jsem dialogově třeba zajímavou, na herecké tváře neskrblící, netradičními lokacemi obdarovanou, leč upovídanou a převážně konverzační podívanou o speciálně poskládané partě různě naladěných cestujících. To, co jsem očekával, jsem také prakticky i dostal, a to v lepším provedení, než jsem myslel. Důvody, proč dávám tomuto filmu velmi nadprůměrné hodnocení, jsou tři. Jednak scénář, který sice trpí rozškatulkováním na jednotlivé peripetie, ale tahle mozaikovitost se k tématu "exotická dovoléná s exoty" hodí a není na škodu. Navíc dialogy vztahově originálně propletených postav jsou dobře napsány a diváka zajímá, jak se věci (navzdory tomu, že se nic dramatického vlastně neděje) budou vyvíjet dál. S tím jdou ruku v ruce herci, kteří překvapují svým bezprostředním podáním a dokáží chtěně zajímavé sestavě dodat opravdovost, aniž by většinou sklouzli k tomu svému seriálovému "hraju, že nehraju". Zejména u Boba Klepla nebo Anny Polívkové potěší vidět je podávat nenucený výkon. Největším překvapením je však Vejdělkova režie, která má svůj styl, občasné působivé kompozice a velmi důležité jednotící pojetí. Co mi chybělo, bylo nesdělené filmové téma, neboť verze se snahou o náhled do povah českých turistů se mi nezdá, už jen proto, že poslepovat tuhle atypickou skvadru muselo dát Vieweghovi pěknou fušku a to není znak pro dokonalý recept na typického našince. Účastníci zájezdu jsou spíš povedenou vztahovou komedií o hledání sebe sama v cizím kraji, kam si každý, ať již v donucení či nechtěně, bere část svého domova a svých trablů a s nozdrami plnými mořského vzduchu se pere se zdomácnělým nitrem. Tahle podané mi to ke štěstí s úspěšným českým kasovním hitem bohatě stačí.

Aby americký prezident nebyl přistižen se spuštěnými kalhotami, musí být spuštěna akce ještě větší. Mnohem větší! Robert de Niro a Dustin Hofman vrtí společností za zvuků národopudné hudby o hollywoodských hodnotách. Vrtěti psem je mírně schizofrenní dílo o médii prostoupeném světě, kde ten, kdo v rukou nedrží strakaté koťátko, nikdy nemůže být stoprocentě srdceryvný a kde krize bývá zažehnána kašírovanou "mega"krizí, alespoň na nezbytně nutnou chvíli. Příběh, ve své podstatě podobně neuvěřitelný jako albánská válka sama, přesto dokáže zachytit kontury naší víry v informace, stejně jako (filmem zprostředkované) přirozené pochyby o podezřele křiklavých zprávách. Ovšem tato obojakost se dotýká i filmu samého: postava režiséra utvářejícího za pomoci moderních klišé kontrolovaný chaos se mísí s režisérem skutečným, který svým nenápadným vedením odmítá používat jakékoli hollywoodské chytáky, aby se tím vymanil ze zorného pole terče, do nějž pevnou rukou cílí. Herečtí představitelé (krom výše jmenovaných zejména Anne Heche) odvádí svůj běžný standard, čímž míním do postav se vcitťující excelentní práci, což zaručuje bezchybný tah až do mrazivého finále. Film Barryho Levinsona (natočeného podle knihy Larryho Beinharta American Hero) je usměvavým šťouchancem do hejna potrefených, kteří si svou existenci ospravedlní stejně samozřejmě jako ti instalatéři, kteří dokud něco nezpackají, nic nám tu nesmrdí. Dokonalé iluze - kde bychom bez nich jenom byli...

Americká verze britské karikatury francouzského detektiva v podání osvědčeného komika Steva Martina. Zdalipak to vydá na pěkný počas? Nemám zapotřebí naschvál srovnávat nového Růžového pantera s klasikami od Blakea Edwardse, už proto, že ty vznikly za jiných časů, s jiným smyslem pro humor, pro jiné publikum a s jedinečnou hlavní hvězdou těžkého kalibru. Nečekal jsem ani, že by se Shawn Levy pokusil originálu přiblížit a že se naopak bude snažit vyjít vstříc střednímu proudu amerického diváctva. Tím pádem v pořadí již deváté pátrání po nejvzácnějším růžovém kamenu tentokrát ve svých lepších chvilkách připomíná spíše úryvky z Bláznivých střel, zatímco jakákoliv snaha o svázání nové verze s původními filmy (zastupovaná především extrovertním Martinem) se míjí účinkem a není dobře zvládnutá. Nejde o to, že by Steve Martin nebyl dobrým komikem či se nesnažil postavu s chutí pojmout po svém, ale krom legrační mluvy je ve srovnání se Sellersovým podáním tuctový a bez potřebné živelnosti pro rozpoutání opravdové katastrofy. V novém Panterovi se také projevila neschopnost režiséra využít na plátně schopnosti hvězd, které byly k dispozici: Kevin Kline si ještě dokázal poradit se svým Dreyfussem sám, ale Jean Reno se filmem proběhá a proskrývá a prakticky není. A nakonec ani nebyla zapotřebí snaha o moderní pojetí a rychlé kamerové švenky, protože kde není tempo uvnitř, tam ani spolehlivá technika nezabírá. Nemůžu sice říct, že jsem se při promítání občas nebavil a nespeloval h-a-m-b-u-r-g-e-r, ale tyhle lepší scény by samostatně vystříhané udělaly asi větší službu. A to není pochvalné pro jakoukoli komedii, natož pro Růžového pantera.

Se sveřepým výrazem kráčí sošný Steven tesat mocné rány, tentokrát mečem do srdce japonské Yakuzy. V nenápaditém akčním žvatlání o expertu, kterého bohužel stále Těžko zabít. I když jsem byl kdysi nenápadným příznivcem Seagalových akčních jednohubek, odvrátil jsem od jeho tvorby zrak v momentě, kdy se mi jeho jednotvárný výraz začal přejídat v Tajném agentu Jacku T. Soudě podle jeho orientální exkurze - dobře, moc dobře jsem udělal. Nevím, zda Země krvavého slunce jej náhodou nezachycuje v jeho nejslabším momentu, ale pokud existují i horší, Steven se stal hrozbou hodnou zbraní hromadného ničení. Vlastně mě děsí i fakt, že se hlavní představitel taky podílel jak námětem, tak i přímo scénáristicky na tomto nehodném zvěrstvíčku, loudavě prezentujícím ty nejnudnější dialogová okénka, jaké jsem měl v poslední době tu čest shlédnout. A tak se Seagal, naložený do černočerného mantlu na zakrytí silnějších partií, doslova blemcá ulicemi Tokia ve snaze najít smysl ve velice chabě načrtnuté story, občas hodí k dobru nějakou smrtící "hlášku" a za pomoci nedobře vsazeného střihu si jakoby povinně odbude i bojové scény, které svou nízkou kadencí a podivnou choreografií nejvíc ze všeho připomínají zápolení na zarostlém školním dvorku s partou prvňáčků. A nejhorší je, že tu někdo neodhadl možnosti a vmáčkl do filmu i zamilovanou etudu, při které se Seagal tváří stejně vážně, jako by léčil choleru a nemohl se dobrat výsledku. Je mi to svým způsobem i líto, neboť v hubenějších (po všech stránkách) letech měly Seagalovy filmy, když už nic jiného, švih a z různých hmatů-chvatů dostal divák alespoň bojovou náladu. Co zbylo nyní, je jeden bývalý mistr aikida, útrpně si kroutící šichtu bez chuti a zápachu, makající přesčas se zenitem dávno za zády. Nevím jak krvavé Slunce, ale hvězda Stevena Seagala zapadla a už se zřejmě nevynoří. Jak ironické, že mistr svého oboru ve světe filmovém je jen akčním kulhavcem v tom opravdovém.

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit.

"Tak nějak málo tančí, zpívaj', brečí, líbaj', marně si hledaj' tep - jsou prý dospělí... Inu, s českými seriály se to má tak, že časy jsou zlé. Nechci tady kritizovat poměry, které byly nastoleny po úspěchu pout Rodinných, ale stačí jen říct, že bohužel málokterý seriálový skokan se odhodlá přeskočit takto nabídnutý recept snadného výdělku a vysoké sledovanosti. A proto zákonitě každý, který se na tuhle náročnou šlajsnu vydá, upoutá mou pozornost. Petr Nikolaev se rozhodl volně zadaptovat povídkovou knížku Zdeňka Šmída a byť cesta byla místý spíše mokrá než-li suchá, nakonec s relativním úspěchem do cíle dopádloval. I když mají vodáci nezpochybnitelné chyby v základní dramaturgii, dialogy pro svou šustivost sem tam mokvají a dikce některých herců jako by ještě neopustila suchá prkna divadelního jeviště, partě tvůrců stojících za "Proč bychom se netopili" se přesto sluší poděkovat za příjemně strávené chvilky před pondělní obrazovkou, naplněné dobrou náladou a slušnou letní atmosférou. Ono totiž i přes všechny nedostatky se Nikolaevovi a spol. podařilo do seriálu dostat nějakou tu celuloidovou chemii, jakési filmové kouzlíčko, které nabídlo nečekaně styčný bod pro jinak nesouvislou vodní show. Snad to bylo kamerou Martina Duby, snad sympatickými herci (mými favority byli Lukáš Vaculík a Tereza Kostková), ale seriál za sebou nakonec zanechal stopu vcelku příjemného průměru.