TheDarKnig

O Kawaii Koto

E01  Skladatel Kevin Penkin zase jednou ani trochu nezklamal. I díky němu první epizoda opravdu funguje téměř na jedničku. Kdybych nečetl předlohu, byl bych možná  ještě nadšenější, takhle mám mírné obavy z toho, jak moc bude to docela rychlé tempo fungovat v některých důležitých situacích později. Nicméně jako úvodní zaháčkování to na mě fungovalo stále docela dobře, animace byla hezky plynulá a dynamická, netradiční artstyle si mě získal už v trailerech a skoro bych řekl, že se k celé atmosféře, vyznění i zasazení hodí více než nějaký obyčejný stokrát viděný anime styl. Výběr dabérů působí taktéž přesně a neodbytě. Nicméně kdyby epizoda měla těch pár minut navíc, rozhodně by to nebylo ke škodě. Některé dílčí informace by věž udělali ještě atraktivnější a jistě by i zvýšily očekávání do budoucna. Takhle jsem velmi zvědav, jak budou noví diváci reagovat při vhození do temných hlubin bez téměř jakékoliv kotvy, pevně doufám, že těch, co mají rádi tajemství a pomalejší vykládání karet na stůl bude co nejvíc. Tahle série je už teď na poli anime revoluční a pokud bude mít úspěch a taky dostatečnou sledovanost, otevře určitě cestu mnoha dalším adaptacím výborných korejských manhwa komiksů. Ale i kdyby neotevřela, je to nutné pro její vlastní dobro. A pokračování si Tower of God určitě zaslouží. 8/10 UPDATE po E02 Pokud série bude pokračovat spíše ve stylu této epizody, kde náhle tempo fungovalo zcela bez problémů, dialogy měly dostatek prostoru a nepůsobily uspěchaně a správná dávka potřebné expozice krásně doplňovala výborné vizuálně podmanivé akční části, bude vše v pořádku. A podařilo se naštěstí přirozeně do epizody zasadit i dostatečné seznámení s novými postavami a v neposlední řadě do tohoto dobrodružství neoddělitelně patřící odlehčené momenty a humor. S většími nadějemi tedy hledím k zbytku sezony a budu doufat, že i všechny další kroky hrdinů směrem vzhůru k jejich osudu uvidím v důstojném provedení. 9/10

ROW ROW FIGHT THE POWER!!! Neuvěřitelný nářez, překvapivě na mě fungující ještě lépe v druhé polovině, kdy příběh věrný svému motivu nezdolného bojovného ducha člověka, který může překonat nepřekonatelné, skočí za konečnou hranici příběhu tradičního šónenu a prostě pokračuje dál. Jen to je náhle jak kvůli tomuhle faktoru, tak kvůli osvěžující překvapivosti a parádnímu prohloubení postav i situace, v které se nacházejí strašně, ba přímo giganticky skvělé. Ale nechci si samozřejmě nalhávat, to co tady stále hraje jasný prim, je ta výborně již od začátku rozvíjená šílenost bez jakýchkoliv brzd nebo limitů. Počínaje epizodou 25 jsem přestal dýchat a nadechl se až někde v polovině poslední části. A srdce mi několikrát málem vyskočilo z hrudi, závěr je opravdu ztělesněním čirého adrenalinu, legendární jízda... až za hranice nemožného (ano, tento motiv se opakuje v mém komentáři stejně jako v anime) a ještě dál. Emoční katarze za tou tělesnou navíc nezaostala ani trochu, opravdu neuvěřitelné. Smysly i city byly přehlceny v druhé polovině tak mocně, že jsem úplně zapomněl a zřejmě podvědomě odpustil tu cca první třetinu série, která mě až do jednoho momentu tak úplně nebrala.

Life is a gift. We must celebrate it. We have to dance, to show God we are grateful to be alive.

Úctyhodné navázání na trilogii, s aktuálními tématy, dostatečnou vyspělostí a se stále svěží a nápaditou smrští gagů, přičemž ale tvůrci nezapomínají zase ani na slušnou dávku emocí. Navíc to je celé v nádherném vizuálním kabátku, kterým mě Pixar asi nikdy nepřestane uchvacovat. Na další dobrodružství Woodyho a volnomyšlenkářské pastýřky bych se podíval okamžitě.

This isn't the first time Ford Motor's gone to war in Europe. We know how to do more than push paper.... Go ahead, Carroll. Go to war. Přímočarý, vysokooktanový biopic o tom, co se stane, když do sebe narazí dva nepohnutelní giganti. Skvěle zahrané (nejen chameleón Bale, ale i věčný sympaťák Damon tu podali zcela sebejisté a přesné výkony), umně zrežírované a sestříhané. Jenom scénář mi přišel docela jednotvárný, bez dostatečného napětí a místy až trochu strojený. Příběh na úkor postav. Ovšem při snaze vměstnat do filmu vše důležité z tohoto legendárního souboje nic jiného asi dělat nešlo. Každopádně je Mangold jeden z těch tvůrců, kteří mě doopravdy ještě nikdy nezklamali a umí obyčejné i velkolepější příběhy vyprávět tak, že se divák jen málokdy začne nudit. 7,7/10

Fuck your mercy!

Good dog :) Krásný snímek o jednom nezdolném a nezastavitelném psím hrdinovi a jeho rodině. Scenérie Aljašky jsou překrásné, CGI ucházející, závod o čas velkolepý a místy téměř neuvěřitelný. Napínavé, dramatické, s funkčně odvyprávěným příběhem a správně uzavřeným dějovým obloukem. Na konci se dostaví i slušný déšť emocí. Dafoe v roli Seppaly exceluje, ale Togo mu šlape vydatně na paty - fantastický psí herec. Titulní postava i jeho pán si tenhle filmový pomník plně zasloužili. Disney naštěstí nic nezanedbal a zvládl na základě jejich hrdinství vyprodukovat opravdu milý a hřejivý (teplotně ovšem mrazivý) dobrodružný film pro celou rodinu. Otestováno.

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10

Absurdní tragikomedie se sociálním přesahem. Mistrovská režie, struktura vyprávění a precizní práce s výstavbou a gradací děje za využití skvěle rozmístěných a nečekaných detailů a paralel. Bezchybné, přesné herecké výkony. Nenásilná a do příběhu výborně zakomponovaná sociální kritika. Tíživý osud hlavních postav v kontrastu s životem v bohaté domácnosti využitý nejen pro pohled na nedokonalý třídní systém, ale i jako černohumorné varování před nebezpečím rychle nabytého bohatství. První polovina slouží jako zatraceně amorální a zatraceně zábavný základ pro zcela nečekaný vývoj, který přijde poté a který chytře využívá všechny dříve představené příběhové body. Humor zde je náramně absurdní, parádně vypointovaný a nakonec šokující v tom, jak rychle přechází v nepříjemné a temné momenty. V druhé polovině se víceméně odlehčená zábava postupně zvrtne v depresivnější společenskou sondu, která vygraduje v konec, u kterého člověk musí nad logikou konání a celkovou přepáleností už přivírat oči opravdu výrazně, ale následný téměř poetický epilog, kde scénář hezky využije základní metaforu, udělá slušnou tečku. Mírná pachuť však kvůli finále přesto zůstává. Naštěstí si v tu chvíli stačí vzpomenout na nádhernou stylizaci a kameru, střih a hudbu. Opravdu, obrazová kompozice a estetika scén je zde výjimečná a důrazně vypomáhá i ve vyprávění a předávání motivů. Džun-ho Pon potvrzuje svůj cit pro vybudování vynikajícího vrstevnatého vyprávění i pro dokonalou formu, do které příběh zasadí. Nakonec přidá ty nejlepší herecké matadory (ani nevím kterého z herců bych měl chválit nejvíce - všichni předvedli civilní a autentické výkony bez nějaké přehnané teatrálnosti a melodramatičnosti, což bývá někdy u asijských filmů problém) a oscarový film je na světě. 9/10