lake-lake

Rejža a scénárista asi nepochopili, že děs a hrůza v povídkách EAP nepramení z nadpřirozena a satanistických rituálů, ale výhradně z lidského myšlení a chování. A taky z nemoci, umírání a smrti. Proto může čtenář (alespoň chvilku) fandit i hodně záporným postavám. Tady nám ale udělali z prince naprosto prvoplánového zvrhlíka, přičemž si museli dvakrát (malá tanečnice, opice) vypomoci další povídkou, aby dokázali, že Prospero je drsoň k ženám, vězňům i tělesně postiženým. Celá společnost je nám ale v podstatě ukradená, ačkoliv Poe v povídce popisuje chování, které by vykazovala většina, kdyby měla tu možnost - uzavřít se v době nebezpečí na "neprodyšně" uzavřený hrad a užívat si, dokud to jde. Čímž děkuji televizi za uvedení epidemiologicky aktuálního díla.

Voynichův rukopis je pro mě krásný, legrační, po senzaci a slávě bažící podvrh. Proč? Protože: Je možné ho umístit do středu Evropy, možná dokonce do Prahy, jsou tam vyobrazeni normální lidé (ženy), ale rostliny tam zobrazené nikdo nikdy neviděl. Osobně jako autora tipuji šprýmaře Kellyho, ještě teď nemůže popadnout dech, jak se nám směje. Vzal nějakou podobnou knihu a obškrábnul ji, na fištrák si přitom napsal svoji "abecedu" a svůj "jazyk". Takové blbosti jsme dělali jako děti školou (druhým stupněm a gymplem v době totáče) povinné, psali jsme si vlastní časopisy, ale protože tam byly věci, které nesměl nikdo číst, tak jsme měli vlastní "jazyk". Nedokonalý. Ale zas jsme nebyli magistr Kelly, že :-) Tak jsme tomu pak ani my nerozuměli, přestože jsme měli slovníček hlavních slov, ale nevadí, vypadalo to bezvadně. Takže na můj vkus velmi přepjaté, dramatické. Nelíbí se mi průvodce pořadem, ani cameo Jiřího Dvořáka. Historické reminiscence (Andělská zahrada) vypadaly pěkně, asi byly i slušně drahé, ale když uvážím, že tvůrci nenabídli žádné střízlivé řešení, jen tajemno, musím takový pořad odmítnout.

I am Blanc, Benoit Blanc. Kouzelně vtipná variace na tvorbu první dámy zločinu. Staromilská, ale zároveň aktuální. Kdo má proboha sílu rozlišovat všechny ty jihoamerické země nebo poznat, který nůž je pravý, a který atrapa. Výsledkem je, že divoch z pralesa tady zdomácní a drze si osvojí naše staré dobré zásady: můj dům - moje pravidla - moje kafe

Ne že by herci nehráli dobře. Ale fritzlovská zápletka, spojená s "poctivou" policejní prací, zoufalým tatínkem a typicky americkými reáliemi, kde můžeme očekávat vždy jen to nejhorší, vrcholí nejlevnějším vtípkem, jaký si lze představit, a hodí se spíš k nějaké filmové anekdotě. Denisu Villeneuovi sluší mnohem propracovanější a uvěřitelnější témata. Paradoxně je mnohem líp zpracoval ve filmech, které se řadí do žánru mystery a sci-fi.

Když se do rodného městečka vrací ženská, kouká z toho romantika. Když do rodného městečka zavítá (ať už z jakéhokoliv důvodu) chlap, kouká z toho průšvih. Náš starý dobrý známý, detektiv Harry Ambrose, si prostě nedá pokoj, a vyslyší prosbu čokoládové lgbt ochránkyně zákona Nová(č)kové a nakýbluje se do domu svého kamaráda. Nejenže se mu vracejí nepěkné vzpomínky na městečko Sklep, musí čelit i drsné realitě a vyšetřit případ malého neúspěšného (?) botanika. ...přičemž vůbec nezaškodí promrskat si v předstihu stupňování podstatných jmen 1. grass 2. weed 3. jimson weed

Atmosféra prvního dílu je neskutečná. Temné hlubiny duše představuje jezero. A všechno je jasné jako facka - všichni jsme to viděli a pachatelka přiznala vinu. V tu chvíli se normální člověk zamračí: proboha, vždyť tu není co vyšetřovat! Co nám zas ti Amíci chtějí nabulíkovat? Jenže je tu jeden nenormální člověk, detektiv, co vypadá jako Sigmund Freud, a nejlíp mu všechno funguje, když trpí asfyxií. ten pán uvažuje jinak - naštěstí. Pomalá, mravenčí práce, postupné odkrývání vrstev paměti, které jsou skryté pod nejrůznějšími maskami a tapetami, tím vším si musíme projít, abychom nakonec procitli při zlověstném křupnutí, podkresleném Cořiným powersongem. Na druhou stranu, spoustu věcí jsme už někde viděli nebo četli. Není pochyb, že seriál je vykrádačka. Některé strašlivosti jsou spíš k smíchu. Ale Jessica Biel podala svůj životní výkon a umí krásně brečet.

Vždyť jen to jméno - Virgil Oldman. Pán, který byl starý už ve chvíli, kdy se narodil. A pak je tu čas - nejprve v čase zapomenutý, zrezivělý, a pak hodinářem oživený, rozeběhnutý, nemilosrdně odtikávající. Čas jako měřítko hodnoty pro všechny ty nádherné a drahé věci, které Virgil kupuje, prodává, šmelí s nimi či si je nechává pro radost. Ukryté v tajné místnosti, kam si čas od času zaskočí, aby v rukavicích, s obarvenými vlasy a sklenkou kvalitního pití porozjímal o svém sterilním a veleúspěšném životě. Odpovídající atmosféru obstarávají italská města a Vídeň.

-Asi vím, čím budeš, až vyrosteš. -To těžko. Já nikdy nevyrostu.

Hvězdička dolů za maďarskou přírodu, ani náznakem se nepodobala té švédské. Hvězdička navíc za hlavní představitelku. POZOR, MOŽNÉ SPOILERY!!! ...aneb pokus o vysvětlení, proč se hrdiné chovali zrovna takto... Skupina mladých, z části velmi ambiciózních a (chvílemi nezdravě) soupeřících studentů (nejsme v Plzni ;-) ) jede zkoumat tradice a zvyky kultury jim na první pohled značně blízké. Jedou do země, kde se člověk běžně dorozumí anglicky, takže první, co nechávají doma, je obezřetnost. Další významnou roli hraje i to, že je pozval spolužák a kamarád v jedné osobě. V situaci, kdy je jim výjimečně umožněno sledovat zblízka život v komunitě a účastnit se všech událostí, kdy jsou jim zároveň umožněny prohlídky písemností a mají příslib, že mohou celou situaci popsat ve své diplomce/disertaci, dochází k něčemu, co lze popsat jako pocit vděku a z toho pramenící pocit viny. Pocit viny je ve většině z nás hluboce zakořeněn. Vzniká v dětství, kdy se snažíme o co největší komformitu, abychom nepřicházeli do konfliktu s rodiči, později s jinou autoritou. To je důvod, proč nejsou schopni protestovat. Do hry vstupuje i osobní rivalita. Prospěch jednotlivců je důležitější než prospěch celé skupiny, a tady jde o skupinu nekooperující. Hrdinům brání ve vyjádření nesouhlasu také jejich profesní deformace. Jako antropologové jsou oddáni zásadám kulturního relativismu. Kulturní relativismus nám říká, že "jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými sociokulturními systémy, které lze popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí." (wiki) Když už nic jiného, člověku to může přinést slávu alespoň posmrtnou. Takový James Cook není v antropologii pojmem ani tak proto, že byl námořní kapitán, ale proto, že ho Havajané zamordovali, jelikož ho považovali za převtělení božstva Lono. KONEC SPOILERU

Tedy nepovažuju se za puritánku. Ale slyšet od lékařky při vyšetřování rodičky-kolegyně hlášku i směrem k přihlížejícímu budoucímu otci "no, je vidět, že jste p*cali" mě naplňuje takovým hnusem, že jsem ráda, že tyhle věci absolvovat nemusím. Ani v porodnici, ani v televizi. Naprosté dno české "zábavy".