argenson

Režisér Bernard Borderie v tomto filmu vsadil na neokoukané tváře a do tří hlavních rolí obsadil nové osobnosti - v Evropě dosud neznámý americký herec Eddie Constantine, belgická studentka Dominique Wilms a turecký zpěvák Darío Moreno. Pro všechny tři to znamenalo start úspěšné kariéry spjaté ovšem jen s omezeným typem rolí.

Režisér Claude Chabrol si pro film osobně vyžádal účast kdysi slavné předválečné hvězdy Viviane Romance, pro niž se postava paní Gabrielle stala poslední v její kariéře.

V jedné scéně dochází ke rvačce mezi ústředním hrdinou Matoušem (Ladislav Pešek) a nesympatickým sedlákem Marouskem (František Filipovský). Při natáčení se Ladislav Pešek pustil do fyzického konfliktu s takovou vervou, že Františku Filipovskému zlomil dvě žebra. Filipovský sice později na toto extempore vzpomínal s úsměvným nadhledem, sám ale přiznal, že se zdravotními následky Peškova ataku se potýkal až do konce života.

François Truffaut měl vždy jasnou představu o podobě filmu a byl přesvědčen, že k určitým žánrům se naprosto nehodí provedení v barvách. Je to právě případ filmu Nevěsta byla v černém, u něhož Truffaut až do smrti litoval, že jej natočil jako barevný.

První film s podílem později významného režiséra Georgese Lautnera, pracoval zde jako asistent režie. Pro film jej angažovala jeho matka, slavná herečka Renée Saint-Cyr, která tu hrála hlavní roli a zároveň film produkovala.

V původní verzi filmu hrál roli Wernera von Krall rakouský herec Erich von Stroheim. Tento antifašista židovského původu emigroval před německou okupací v roce 1939 a scény s ním byly znovu natočeny s nově obsazeným Pierrem Renoirem. V této upravené podobě byl film uveden až v roce 1942, původní verze s Erichem von Stroheim se dočkala obnovené premiéry v roce 1945.

Film měli původně společnými silami financovat nejvýznamnější italští producenti Dino de Laurentiis a Carlo Ponti. De Laurentiis ale do hlavní role prosazoval slavného amerického herce Spencera Tracyho. S tím ovšem nesouhlasil režisér Pietro Germi, jehož se zase nechtěl vzdát Carlo Ponti. De Laurentiis nakonec od produkce ustoupil a film produkoval sám Carlo Ponti, přičemž hlavní roli si zahrál sám režisér Pietro Germi.

Snímek začal Orson Welles natáčet původně již v roce 1948, po prvních scénách pořízených v Benátkách ale došlo k zásadnímu nedorozumění a sporu s producentem, jehož záměrem nebylo zfilmovat původní Shakespearovu hru, ale stejnojmennou Verdiho operu. Producent nato stáhl svou finanční účast a Welles pokračoval v natáčení s vlastními prostředky několik dalších let. Mezitím došlo k přeobsazení role Desdemony. Tu měla původně hrát italská divadelní hvězda Lea Padovani, nakonec ji ztvárnila Suzanne Cloutier, manželka Petera Ustinova.

Film Oko za oko je dnes v podstatě zapomenutý, ale ve své době měl díky mezinárodnímu hvězdnému obsazení úspěch v řadě zemí. Režiséru André Cayattovi se tak přičítá zásluha, že pro evropské filmaře objevil nehostinnou oblast španělské Andalusie, kde pak v 60. letech různí režiséři natočili přes 250 westernů a dobrodružných filmů, mimo jiné i slavný snímek Lawrence z Arábie (1962).

Jediná hlavní role britské herečky Sarah Churchill, dcery premiéra Winstona Churchilla. Hrála hlavně v divadle a televizi, toto byl její jediný film natočený mimo Británii.

V italských kinech vidělo film bezmála osm miliónů diváků a v letech 1945-1950 se jednalo o největší komerční úspěch italské kinematografie. Rekord překonal až o několik let později film Ultimi giorni di Pompei (1950).

V rámci protidrogové kampaně byl film natočen na zakázku OSN a většina slavných herců v něm hrála bez nároku na honorář.

Mimo žánr westernu jediný společný film Lexe Barkera a Pierra Brice. Před kamerou se ale nesešli, protože se jedná o povídkový film a každý hrál v jiné části.

Slavnou francouzskou herečku Gaby Morlay v roli matky představené namluvila v italštině proslulá italská dabérka Tina Lattanzi. Ta se ale zároveň objevila ve filmu sama v menší roli matky hlavního hrdiny, takže i ona musela být předabována a mluvila za ni Giovanna Scotto.

V menší roli dítěte se tu objevil později slavný režisér Sergio Leone, film režíroval jeho otec Roberto Roberti (vlastním jménem Vincenzo Leone).

Představitel hlavní role Hans Albers vytěžil ze své obrovské popularity na svou dobu neuvěřitelný honorář. Přestože se netajil antipatiemi k nacistickému režimu, ministr propagandy Goebbels jen nerad schválil jeho honorář ve výši 460 000 marek.

Film se začal natáčet v Hamburku, ale po spojeneckém bombardování se štáb přemístil do Prahy, kde byly postaveny kulisy slavného hamburského bulváru Reeperbahn. Nakonec se znovu točilo v Hamburku, kameraman Werner Krien ale musel odvést mistrovskou práci, aby se v žádném záběru neobjevily rozbombardované domy. Stejně tak režisér Helmut Käutner dbal na eliminaci fašistické reality a kvůli natáčení všechny lodě v přístavu vyvěsily vlajku města Hamburku, aby se nikde neobjevily hákové kříže.

Exteriérové scény byly pořízeny v Burgundsku. Když se herci po natáčení vraceli zpět do Paříže, cestou vlakem tragicky zahynul představitel hlavní role Lucien Coëdel (1899-1947).

Film začal původně natáčet režisér Christian-Jaque pod názvem „L'échiquier de Dieu“ (Boží posel) v roce 1962 s Alainem Delonem v hlavní roli. Po několika týdnech natáčení exteriérů v Jugoslávii byly další práce přerušeny, což znamenalo značné finanční ztráty pro producenta Raoula Lévyho. Ten se však po dvou letech k tématu vrátil, tentokrát pod novým názvem La fabuleuse aventure de Marco Polo. Nově obsazena byla i většina rolí, včetně té hlavní (Horst Buchholz), režii vedl Denys de La Patellière, spolurežisérem byl ale i sám producent Lévy, který chtěl mít přímý dohled nad vznikem filmu.

Film se natáčel na podzim 1946 v Paříži, ale také v exteriérech v okolí Nice.