argenson

Annie Girardot byla jediná francouzská herečka, která v 70. letech hrála jenom a výhradně hlavní role, ovšem tahle mi nepřišla nijak zdařilá, navzdory svým sympatiím k francouzské kinematografii bych dokonce rouhačsky dodal, že první polovinu jsem se nudil. Fajn, sympatické exteriéry, hodně překvapivé nahoty. Ovšem kromě dvou hlavních představitelů žádné jméno, které by stálo za řeč. Nevím, nakolik mohl být tenkrát šokující příběh, možná byl i trochu futuristický, ovšem já dneska - ovlivněn kdejakou americkou slátaninou na podobné téma - to beru jako celkem slabé.

Já to říkám pořád, že dětské vzpomínky by měl člověk raději nechat spát. Kdysi dávno pro mě tohle byla kultovní kinozáležitost. Dnešním pohledem normální hovadina.

Jedna z již dávno zapomenutých rolí Jiřiny Bohdalové. Což je škoda, protože je to dobrý film. Příběh, v němž nikoli vedlejší roli hraje klika (ode dveří) a Klika (nastávající ženich), má poměrně pomalý rozjezd, až ve druhé polovině nabírá tempo, kdy se zapojí herecká esa typu Nataši Gollové nebo Vlasty Chramostové. Rozhodně originální je ale závěr, který dodává potřebnou gradaci.

Poplach v Kovářské uličce jsem četl někdy ve čtvrtý třídě (mám dojem, že dokonce šlo o povinnou četbu), a i když mě to tenkrát bavilo, nikdy jsem se k tomu nevrátil. Dneska jsem poprvý viděl tenhle film, kterej mě celkem příjemně překvapil. Navzdory nedávnému nástupu komunismu vznikl povedený a až na pár drobností zcela apolitický film. Přes cílové zaměření na dětské diváky mě především bavila šmelinářská dvojka Linkers-Svozilová.

Marta Vančurová je nepochybně výbornou herečkou schopnou zahrát cokoliv, tenhle film ale ukazuje, že úplně všechno by hrát nemusela. Její postava namíchaná z emancipované kajakářky a odborově angažované soustružnice mě prostě nepřesvědčila. Narvaná navíc do nijakého příběhu se snahou dramaticky řešit citové problémy, ovšem neděje se tu celkem nic. To všechno doplněné o únavné drobnosti socialistické reality jako je rozdávání povadlých karafiátů s naprosto nesmyslným podtextem a obligátní využití atraktivního prostředí hospody na vrcholu mostu SNP.

Četl jsem několik životopisů markýzy de Pompadour i jiných osobností té doby, takže mám určitou představu, kterou tenhle film poměrně dobře naplnil. Musím ale dodat, že u většiny historických filmů posledních let postrádám napětí, spád, gradaci (které mi naopak přinášelo čtení knih). V každém případě ale jde o realistické ztvárnění nelehkého postavení královy milenky, která zdaleka nebyla tak všemocnou, jak se to většinou prezentuje (v tomto směru mě celkem vytáčí rádobyseriózní časopisy jako Epocha, History a podobně). Dalším plusem filmu je výborné herecké obsazení, zvláště charismatický Vincent Perez v roli Ludvíka XV. naprosto seděl. A i když mezi ním a Charlottou de Turckheim je stejný věkový rozdíl jako byl mezi králem a královnou Marií Leszczyńskou, ve filmu vypadají spíš jako matka se synem, čímž tvůrci lehce sympaticky zdůraznili argumentaci, proč král musel bejt kurevník. Ovšem kdysi populárního šviháka Venantina Venantiniho v roli cholerického krejčího jsem si uvědomil až dodatečně po nastudování informací k filmu. Kostýmy, výprava, všechno dobrý, k úplnému sednutí na zadek však přesto něco chybí.

Pořady tohoto typu nijak nevyhledávám, ale když jsem s úžasem zjistil, že v tom panoptikálním obsazení mi nejvíc normální, v poho a nad věcí přišla vysloužilá pornoherečka s vizáží vyzobané slunečnice, pak je něco špatně.

Jsem odchován úplně jinými žánry, takže předem nemělo moc šancí si mě to úplně získat. Což se taky nestalo. V první řadě jsem rád, že jsem to vůbec pochopil a základní dějová linka mě bavila, ovšem vedlejší osa s manželkou hlavního hrdiny podle mě celý příběh zbytečně komplikovala a posouvala jej do roviny plačtivého rodinného melodramatu. Což bylo jednak zbytečné a jednak to dělalo zmatek v už tak složitém ději. Efekty slušný, ale nic extra překvapujícího, pár vtipných hlášek (ta s aerolinkama mě vážně rozesmála). Hodně nedomyšlenýho střílení, neustálé vysvětlování, co se zrovna děje, proč se to děje, několikavrstevnatý děj završený klišovitým happyendem (byť s otazníkem). Takže své plusové body věnuju především bombastické hudbě Hanse Zimmera, ta byla fakt dobrá!

Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).

Nahatá Bohdalová, no kde jinde tohle uvidíte?:-) Navíc v mileneckém páru s Jiřím Krampolem, to je taky unikát. I když popisky k filmu zdůrazňují, že jde o první větší Krampolovu roli, nutno dodat, že ten za celou dobu pronese zhruba čtyři věty, i když pro zvýšení účinku v retrospektivách několikrát zopakované. Jinak právě celkové pojetí filmu ve střídání současnosti se vzpomínkami mě trochu odradilo, protože střihy byly rychlé a místy až nepřehledné. Ale zaznělo několik zajímavých na svou dobu odvážných poznámek ve stylu "mě nezajímá, jak se moje děti v komunismu budou mít dobře, já se chci mít dobře teď". Svůj celou dobu nedůvěřivý pocit z filmu jsem nakonec musel korigovat po závěrečné symbolické scéně sklízení svatebního stolu, ta mě fakt dostala.