maruli

Jak já mám ráda onu palčivou filmovou poézii, nevyřčená slova, která dusí a svírají na hrudi, dokonalé malířství na plátně filmovém, letmé doteky, nároky kladené na diváka v ne tak úplně dovyřčeném příběhu, který se možná stal a možná taky nestal.. na konci vždycky brečím jak želva, OST tak dokonalé, že má neustále čestné místo v mé MP3. 100%. A šestá hvězda, marulinky soukromá, k tomu.

Začínám mít opravdu ráda styl Eriky Hníkové Watch&Listen&Confront, zaměřující se na vyložené extrémy lidské společnosti. Shovívavý úsměv vzbuzující a bohužel velmi hloupě působící studentka VŠE(!) (též jsem měla v nácti takhle obloženou koupelnu, nicméně člověk zjistí, že může nesmrdět a vypadat velmi dobře (sic!) i bez 10 totožných tělových mlék s rozdílnými aromatickými přísadami); rozporuplné anarchistické feministky, které se bouří snad i proti použití indulony a přitom neví, jak vysvětlit, že se rády malují, stěžující si na každé doporučení použití řasenky ženskými časopisy; šéfredaktorka naprosto perfektně myjící si ruce nad svým časopisem, za který se ani neumí postavit, doporučující být neustále krásná, štíhlá, upravená, perfektně nalíčená a přitom sama baculka beze stylu, neschopná přiznat ostatním a myslím, že ani sama sobě, že tam někde venku skutečně existuje masa náctiletých dívek či studentek VŠE, které čtou její časopis jako Bibli a ona tak obrovsky ovlivňuje jejich životy - její argument "Je to jen práce, s koncem pracovní doby to tu prostě zavřu a jdu domů a je mi to všechno jedno" pak působí velmi groteskně (tedy, kdyby to nebylo tak smutné). Nejsmutnější je ovšem paní Eva, Škodovačka. O třetí plastice prsou uvažuje kvůli 2 mm přebytečné kůže na jedné z bradavek. Tedy, já jsem pro plastiku všemi deseti, souhlasím s ní, každý ať se plastikuje, tetuje či piercinguje, či cokoli jiného, jak chce a kam chce. Ale tohle zavání nemocí. Inu, a co z toho? Je správné vypadat dobře, ale platí to jako u všeho. Šťasnen jen ten, kdo najde onu rozumnou míru mezi málo a moc, aby to nebylo ani k smíchu ani k pláči. Tento film má však nejen výpovědní hodnotu - má hlavně hodnotu v tom, že nám umožní pozorovat sebe sama. Naši (ne)toleranci. To jak jsme všichni šmahem hotoví s tím, co je správně a co špatně. A co z toho tedy ještě dále? Každý svého dortu krůjce, neb kdo má právo nařizovat druhým, jak často se mají (nebo smí) krémovat? A kdo má právo je soudit?

Velmi drsné nakouknutí do všedního dne romantické lásky. Nakonec jediný funkční pár je ten zpočátku nejvíce směšný. Jistojistě mrazivý docusoap. Komedie? Velmi černá.

Smutné je, že vtipné je vlastně jen to, kde se Shrek neobjevuje. Všeho moc škodí a tohle nekonečné natahování a ždímání Shreka jen sráží to, jak velkou díru svým vstupem na filmovou scénu udělal. Holt si tvůrci budou muset uvědomit, že Shrek nejsou kultovní Simpsonovi, kde budem tleskat Helloweenskému dílu i v padesáté sérii.

Tenhle film mi tedy k sérdci rozhodně nepřirostl. Hlavně proto, že jsem celou dobu myslela na to, jak pitomě a podivně hlavní dějová linie vykradla Pratchettovo veledílo Hogfather. A srovnávat halyvůdský animák s géniem Terryho Pratchetta? To by neobstál nikdo. Pro děti asi ok, pro mě nikdy více, já jdu koukat na Otce Prasátek :)

Ano, tento snímek to skutečně i podle všeobecného názoru zde vyhrál na celé čáře především svojí atmosférou. Nenávidím krváky, zato miluju báti se neznámého, lekačky, scény, ze kterých mrazí, i když ukazují "jen" starou továrnu, tápání mezi sny a realitou, mezi představami a skutečností...a to všechno tu bylo. Naprosto zasloužených 80%.

Jaké to je, zkoušet se dívat zpátky a vědět, že napravit chyby lze jen učiněním dalších chyb? Jaké to je, vybírat mezi láskou a láskou? Potkat někoho, koho jste dokonale znali - a (ne)víte, zda/že před vámi stojí někdo úplně jiný. A přeci stejný. Film tak civilní, tak skutečný, tak reálný, tak lidský, tak bezmocný... až se srdce svírá. Co je to vlastně šťastný konec? A je lepší litovat toho, co jste udělali, nebo toho, co jste neudělali? "Good for you. It's good to be happy. 'Cause it's so fucking hard, you know.." Geniální.

Inu, co k tomu říct. Rozpačité? Jistojistě. Nesnáším ty příšerně trapné sexuální vtipy typu narážek na babiččinu vagínu či rodinné pokoukání na fotky soulože z líbánek, Joshův kamarád bylo jedno OBROVSKÉ WTF, které mělo být z celého filmu vystřiženo. Jenže pak tu máme tu věc s manželstvím. A se vztahy. To, že "jsme se zamilovali spíše do toho, že jsme zamilovaní, než jeden do druhého." A že člověk vždycky tak nějak tuší rozdíl mezi přesvědčováním sama sebe, že na ten či onen rys povahy, který nás na druhém štve, si prostě časem zvykneme, a mávnutím rukou nad nepovedenou jednotlivostí. Že někdy člověk prostě jenom chce mít 'někoho druhého' a zoufale se snaží, aby to tentokrát už bylo to pravé ořechové. V tomhle případě bylo "Will you divorce me?" ten nejlepší úlevný happy ending. Ovšem moralní zamyšlení nad tím, proč to sama považuji za happy ending, raději nechám na ažpotom.

/spoiler quotations/ Nádherný, jemný, niterný, k smíchu až k pláči, k pláči až k smíchu - takový je pro mě příběh Bucket Listu. O tom, jaká člověk činí rozhodnutí na životní křižovatce, na které opravdu záleží, o tom, jak jich nelitovat, o tom, jak je napravit. O tom, že ve chvíli, kdy už nezáleží na tom, jestli jste vydělali milion nebo se stali americkým prezidentem, zjistíte, že smát se až k slzám nebo políbit to nejkrásnější děvče na světě není ani trochu banalita a ani trochu samozřejmost. O tom, že nikdy není pozdě najít skutečného přítele. " I hope that it doesn't sound selfish of me, but the last months of his life were the best months of mine. He saved my life, and he knew it before I did. I'm deeply proud that this man found it worth his while to know me." ... "Even now, I can't claim to understand the measure of a life, but I can tell you this: I know that when he died, his eyes were closed and his heart was open, and I'm pretty sure he was happy with his final resting place, because he was buried on the mountain, and that was against the law."

ANO, přiznávám, má guilty pleasure jako hovado (but then, we all have them, don't we? :). Nejen, že se samo krásně kouká na Simona Bakera, ale ještě mě neuvěřitelně baví Red John. Jediné přání seriálu - Janeových brilantních vyřešení případů jsme si již užili dost, začíná to být nuda, teď už jen Red John, dál a houšť! A jestli RJ není Kirkland, tak budu muset po odhalení uznat chybu v úsudku :-)