Sawy

"Do you hear the people sing, singing a song of angry man... It is the music of the people who will not be slaves again! When the beating of your heart echoes the beating of the drums, there is a life about to start when tomorrow comes!"Ve své podstatě velmi odvážný experiment, kterým Hooper po absolutně konzervativní Králově řeči hodně překvapil. Bídníci se vydali cestou kompletně zpívaného muzikálu, Hugovu předlohu ohlodali na kost a odzkoušeli techniku neškoleného zpěvu, což jsou samy o sobě faktory, které z nich činí hodně nediváckou záležitost. Přičtěme délku sahající téměř ke třem hodinám a fakt, že se svou rozmáchlou výpravou v kontrastu s přehršlí statických zpívaných částí pohybují přesně na rozhraní divadla a filmu, a je jasné, že narozdíl od koktavého krále před námi rozhodně nestojí univerzálně přijatelný projekt pro všechny. I já si musel zpočátku hodně zvykat, když Anne Hathaway pěla I Dreamed a Dream a kamera se od ní celou dobu ani nepohnula. S každou další písní jsem ale zvolené formě přicházel na chuť a tím se zároveň dostával i do příběhu samotného. A jakmile přišla revoluce, měl mě už Hooper v hrsti. Děj si bohatě vystačí i s nejzákladnějším obloukem, stejně jsou všechny ty emoce hmatatelné a osudy každé postavy v příběhu brilantně vygradované a zakončené, nic se režisérovi nerozpadlo pod rukama. Díky mnoha faktorům. Do většiny rolí vybral dokonale padnoucí herce. Vlastně mi kromě Amandy Seyfried seděli s drobnými výhradami všichni, i když H. B. Carter a S. B. Cohen si asi mysleli, že jim Tim Burton prodloužil angažmá ve Sweeneym Toddovi a Hughovi občas nepěkně uteče nějaká nota. Fenomenální je ovšem Russell Crowe, jehož zarputilý Javert se pod sílou jeho hlasu i charismatu proměnil v nejlepší postavu filmu. Všechny postavy jsou brilantně charakterizované určitým motivem a široký záběr filmu nám lehce umožní dostat se jim pod kůži. Hooper famózně pracuje s gradací prakticky u každého songu, ale zvládá si držet esa v rukávu až do poslední chvíle, takže i když jsem poprvé zaslzel už někdy v polovině, stejně mě ještě zvládl dojmout několikrát a nejvíce správně na závěr. Právě ten může být pro mnoho diváků spolu s první půlhodinou nejkritičtější, protože Bídníci opravdu jsou teatrální, sentimentální, mnohdy kýčovití a těžcí na sledování. Přesně proto se k nim však ta muzikálová forma hodí. Muzikály takové jsou, vždycky byly a vždycky budou. Kdo je nemá rád, po tomhle je milovat opravdu nezačne. Ale kdo nemá problém s představou, že se ve filmu 157 minut opravdu jen zpívá a velké lidské příběhy táhnoucí se přes desetiletí, plné postav a nestárnoucích témat jsou mu blízké, jen těžko tady může prohloupit. Navíc jde o film do značné míry revoluční, byť pro jeho formu a vlastně všechno, co představuje, je prakticky nemožné jej následovat. O to je jedinečnější. Mnozí na něj budou plivat, mnohým těžce nesedne, ale věřím, že s postupem času bude přibývat lidí, kterým se trefí do vkusu. Zaslouží si to. 95 %

Film, který mi napoprvé těžce nesedl, ale při druhém zhlédnutí jsem si tu formální jistotu, šarmantního Ewana a rozkošnou Renée vyloženě užíval. Pořád je to jen povrchní retro stylovka, ale baví královsky. 80 %

Úvodních pár dílů mě chytlo nejen skvělou titulkovou sekvencí, ale i zajímavým námětem a skvělými herci. Výprava na úrovni hollywoodského filmu také nebyla na škodu a bylo zaděláno na další brilantní seriálový počin. Někdy v polovině mě ale přestaly bavit uměle vytvářené a stereotypní problémy se stavbou katedrály, začaly se mi zajídat soap operové vztahy mezi postavami a především jsem postrádal tu pravou středověkou atmosféru. Nějakou hmatatelnější syrovost doby, rozervanější postavy, upřímnější emoce... Nic takového jsem bohužel v Pilířích nenašel a jen smutně vzpomínám na nadějně působícího Toma Stavitele snícího o velkých stavbách v prvním díle. Je to velká škoda, protože s TÍMHLE obsazením, TÍMHLE produkčním dohledem a TAKHLE zajímavým námětem skutečně měla vzniknout vyrovnanější a silnější seriálová pecka.

Chvilku mi trvalo, než jsem se definitivně rozhodl, jestli Hortona miluju nebo nenávidím, ale nakonec spíš to první. Je totiž krátký a nabušený, má Kdovíky, Svěráka jako vypravěče a nejlepší mostovou scénu od prvního Shreka, takže nestíhá nudit ani na vteřinku. A pokud ho někdy uvidím dvacetkrát jako Grinche, tak tam možná přihodím i tu pátou, protože na takových věcech se dá závislost vypěstovat až nečekaně lehce. 80 %

Jack Reacher aneb vykašleme se na moderní thrillerové trendy a natočíme si proklatě old-school detektivku říznutou notnou dávkou sebeparodie. Jako podtitul na prd, ale přesně taková první reacherovka pro kina je. Místo dynamického střihu, rozklepané kamery a smrtícího spádu ála Bourne nám předkládá pomalou, spíše atmosférickou kriminálku ve stylu klasik typu Žít a zemřít v L.A. Trochu jí schází skutečně přesvědčivé herecké výkony, protože Tom sice nepůsobí vyloženě směšně, ale jeho snaha být i v padesáti borcem drsným jak šmirglpapír není úplně ideální, stejný otazník se vznáší prakticky nad všemi herci s výjimkou zábavného Duvalla a skvěle přestřeleného Herzogova záporáka. Nicméně Rosamund Pike to sluší jako snad ještě nikdy, takže jí topornost protentokrát prominu. Režisér si na všechno dává spoustu času, přesto film nepůsoní dojmem, že se vleče, naopak pomalá expozice je famózní a mrazivá a celé to staromódní tempo mě v dnešní době příjemně překvapilo. Chyběl mi nějaký skutečně vrcholný moment, pro který bych měl chuť si film pustit znova, ale paradoxně díky tomu Reacher působí hezky konzistentně. Pro široké publikum ten film nemá moc na co lákat, oproti konkurenci nenabízí žádnou skutečně zajímavou atrakci, ovšem pro lidi, kteří si rádi dají trochu uměřenější a staromódnější žánrový kousek, je rozhodně moc fajn. A nevadilo by mi, kdyby nastartoval sérii, protože nějakýho ikonickýho vyšetřovatele by filmová plátna dnes už potřebovala. 75 %

Není možná úplně fér vyčítat třetímu dílu animované série dějové vzduchoprázdno a neustálou recyklaci témat, postav, vedlejších linií a gagů z předchozích dílů. Pokud je to ale ještě ke všemu mechanicky a na sílu ubíhající nuda bez jakéhokoliv originálního nápadu, je to v háji. Stále se někam padá, skáče, utíká, změna prostředí nepomůže, protože se na ději vůbec neodrazí a i ten nejlepší gag nevyvolá nic víc než letmé pousmání. Jednička byla svěží, dvojka docela vkusně bavila, trojka je mimo. A do čtverky už nejdu. Ani ten Scrat totiž už nebaví jako dřív. 35 %

Pí a jeho život je poměrně zavádějící název. O životě hlavního hrdiny se dozvíme jen velmi málo, pár příhod z jeho dětství, první lásku, něco nám řekne i starší Pí vyprávějící svůj příběh, ale tohle všechno je zkratkovité, nerozvedené a z pozdější fáze života hrdiny se nedozvíme prakticky nic. Čekal jsem trochu větší orámování trosečnické části, nějakou tu minutku věnovanou hrdinovu návratu do normálního života. 227 dní na moři ve společnosti tygra člověka přeci jen poznamená. Jinak je film na pomezí vizuálně omamné rozprávěnky a (anti?)náboženské sondy do nitra mladého člověka hledajícího správnou životní cestu. Bezesporu je naprosto fascinující po řemeslné stránce. Potopení lodi je fenomenální ukázkou režijní práce, dynamickou, nesmírně vtahující. CGI zvěřina je skutečně jako živá a Richard Parker představuje po loňském Caesarovi další revoluci v realistickém digitálním ztvárnění živého organismu. Je třeba ocenit i fakt, že film si zachovává solidní tempo a nenudí ani v prostřední části, kdy se skutečně na plátně nevyskytuje nic kromě chlapce na voru, tygra na člunu a mořské hladiny. Díky přebarvičkovanosti na mě nicméně ani vzdáleně nedolehla žádná naléhavost, postrádal jsem skutečně animální boj o přežití, který by vyvolával emoce, kterou podobně pocitově založené spirituální vyprávění nezbytně potřebuje. Ang Lee mě tedy ani tentorkát nedokázal úplně přesvědčit o jedinečnosti svého filmu. Dívá se na něj hezky, plyne hezky, dokonce i hezky ponechá na divákovi celkový výklad filmu. Ale postrádá vyšší nádstavbu, která by celému tomu cirkusu dodala uspokojivější pointu. 70 %

Kouzelná pohádka. S drakem, čarodějem, pochybujícím hrdinou, chrabrým Thorinem, hádankami ve tmě a záběry, ze kterých (zvláště v IMAXU) přechází zrak. I písničky tam byly, tak nevím, co se tady mnozí snažíte hledat za problémy. Ano, mám místo mozku lembas a nestydím se za to! 90 %

"Kurt Cobain. Quentin Tarantino. Brando, De Niro, Pacino... All high school dropouts." Seriál, který se zažere pod kůži. Práce se střihem či hudbou je fascinující a maskuje fakt, že ne všechno do sebe úplně hladce zapadá a občas se v jinak zdařile budované mytologii domu objeví nepěkná trhlina. Zajímavý je kontrast mezi chladnými a na první pohled nesympatickými živými postavami a živoucími, často zvrácenými, ale přesto zajímavými mrtvými. Další řada ve mně vzbuzuje velkou zvědavost, protože stačí vypilovat některé z nemnoha slabších stránek, kterými oplýval Murder House, a máme před sebou seriálový klenot s ohromným potenciálem. 85 %

Řemeslná extáze. Wright i v adaptaci Tolstého klasiky dokazuje, že technická stránka jeho filmů bude vždy bez jediné chybičky. Na Karenině je to vidět obzvlášt, protože na své technické kvality svou formou neustále poukazuje. Každý záběr křičí: Kochejte se! Souhra kamery, střihu, kompozice obrazů, kostýmy, do toho hrající hudba... Tady by se mohlo sejít pěkných pár zlatých sošek. Bohužel, kromě naprosté vizuální preciznosti si Wright ze svých předchozích filmů přinesl i další věc - chlad. Ani napotřetí mě jeho adaptace literární klasiky nedokázala oslovit na té nejdůležitější, tedy emocionální, rovině. Alespoň ne trvale. Některé jednotlivé momenty až celé scény mi dokázaly přivodit mrazení v zádech (první tanec Vronského s Kareninou, kostková scéna Kitty a Levina) svou dokonalou gradací či překvapivou upřímností, kterou skoro až nezapadaly do celkového dění. Nikdy mě ale film zcela nepohltil. Je fascinující sledovat, jakým způsobem dokáže režisér komponovat film jako divadelní představení, jak dokáže klasickou látku podávat tak dynamickým způsobem (skvěle využívá baletních prvků, statických rozhovorů je zejména v první půli překvapivé minimum), všechno krásně rozhýbat a dát scénám přesně padnoucí rytmus. Danou formu se přesto nepodařilo pořádně obhájit a nakonec stejně působí hlavně jako důsledek režisérovy touhy předvádět se, i s adaptací literární klasiky vyčnívat. Až příliš často se zkrátka dere na jazyk slovo samoúčelné. Vizuální kudrlinky jsou navíc často více v popředí než vyprávění samotné, což je u podobné látky těžko odpustitelné. Scénárista evidentně věděl co dělá, protože i při stopáži jen lehce nad dvě hodiny nevypadá hlavní dějová linie nijak výrazně ošizená, ovšem selhal ve skutečně kvalitně podepřené motivaci pro hlavní hrdinky. Cit k nepříliš charismatickému Vronskému není dvakrát přesvědčivý kvůli hercům (aneb za Keiru hrají spíše kostýmy a okolí a Johnson to ve svém věku ještě neuhrál), ale celá druhá půle v dané podobě na mě vyzněla strašně nepřesvědčivě, jakoby scénárista toužil jen dostat se k ikonickému závěru a moc jej nezajímalo, jakým způsobem to vlastně udělá. Stejně tak linie Levina či Annina bratra Stivy jsou na stránkách knihy nepochybně lépe propojené s tou hlavní a taktéž mnohem propracovanější a uspokojivěji ukončené než zde. Zrovna výtečný Matthew MacFadyen by si více prostoru bez debat zasloužil. Nakonec mi stejně nezbyde než přečíst si monumentální knihu a až pak lépe posoudit kvality její adaptace. Ta je obrazově opojná krásně zrealizovaná, ale kdyby dokázala dosáhnout všude propírané hloubky předlohy, nepochybně by mě zvládla zasáhnout více než jen v těch několika jednotlivých momentech. S finálními soudy si ale raději počkám, hodnocení tedy jen provizorní. 75 %