Sawy

Vzniknout v 80. letech, dovolila by si Konečná pravděpodobně ještě mnohem víc, ale na dnešní poměry je to pořád solidní divočina! První půlka má pomalejší tempo, ale drží si příjemný tón, který nenudí a maximálně těží z Arnieho návratu i z kontrastu, který vyvolává jeho ospalé maloměsto a drogový boss frčící v hypermoderním fáru směr Mexiko. Ujasní se zápletka, postavy dostanou jednoduchou, ale v rámci pravidel oldschool akčňáku fungující, motivaci a může se plynule přejít k závěrečnému střetu. Ten má grády, nápady i dostatečné množství krve a velkých bouchaček, několik zapamatováníhodných highlightů a trefných hlášek. A na mostě je na nás připravena velmi vtipná (snad záměrně) bitka, u které mi bylo již definitivně jasné, že Arnieho rozhodnutí vrátit se na plátna se vyplatilo. A Konečná je moc fajn comeback. Má v sobě kýbl nadsázky, ale zároveň nezesměšňuje za každou cenu a akční ikona dostane spoustu příležitostí ukázat, že hraje pořád stejně špatně, stále mu není rozumět ani slovo a člověk nemá problém uvěřit, že jde furt o pořádnýho borce, kterej zvládne zpacifikovat o generaci mladšího floutka levou zadní. A přesně takového jej fandové milují. Klasickým akčním filmům už asi pšenka nikdy nepokvete tak skvěle, jako před třiceti lety. To je smutný fakt. Ale jsem rád, že největší žánrová ikona se o jeho oživení alespoň pokusila a kvalitativně ten pokus ustála se ctí (tržby jsou už jiná písnička...). Protože tahle poctivě zrealizovaná, westernem šmrncnutá, chvílemi dravá, chvílemi příjemně nostalgická podívaná byla ve všech ohledech fajn. A utekla tak rychle, že jsem měl chuť dát si ji po skončení okamžitě znovu. 75 %

Odtažitě působící studie vztahů ve dvou amerických rodinách 70. let. Působivě natočená, brilantně zahraná a mrazivá stejně jako ona bouře v názvu. 85 %

Adaptace ve stylu nacpeme do filmu co nejvíc útržků z knihy, aniž bychom se nějak výrazně starali o jejich propojení do smysluplného celku, ony do sebe ty ikonické epizodky nějak zapadnou. Inu, nezapadnou. Herci do rolí padnou jako ulití, zvlášť Hedlund hraje Deana přesně na tom pomezí šílenství a neodolatelnosti, jak je potřeba. Salles mnoho scén dokázal natočit přesně tak, jak jsem si je při čtení představoval, minimálně konec se povedl náramně, stejně tak některé dílčí epizodky z cest. Ale ta atmosféra tam prostě není. Ty těžko zprostředkovatelné pocity volnosti, existenciální tíha mladých lidí žijících jinak, než jim diktuje společnost, hledání životního uspokojení, tedy přesně to, co mi kniha přinášela dá se říct každým slovem, jsem hledal marně, protože ono k dobré adaptaci nestačí naházet za sebe momentky z knihy. Zvláště z knihy tak těžko uchopitelné. Film se pak zákonitě stane jen repetetivním sledem obrazů bez ujasněné vnitřní struktury, což při délce 140 minut zákonitě vede k nudě. I pro čtenáře. Salles nedokázal předlohu přizpůsobit pro film a člověka to zamrzí o to víc, když si uvědomí, že při daném obsazení a kvalitách předlohy mohl vzniknout generační kult. 60 %

Není se čemu divit, že ke Gangster Squad dokázali sestříhat tak nadupané trailery. Záblesky stylovosti tu jsou, plakátoví herci vypadají skvěle a stylizace hodně těžící z komiksové estetiky je ideální k přesvědčování, že se tu rodí nová pecka v gangsterském žánru. Někdy je ale lepší u té efektní ukázky zůstat, protože ve výsledném filmu už bídný scénář, neuvěřitelně ploché postavy či neschopnost pracovat s atmosférou nezakryjete. Většina potenciálně zajímavých motivů je úplně zazděná, skvělé obsazení nemá absolutně co hrát a pokud někdo dokáže z Ryana Goslinga udělat trapáka a z Seana Penna přehrávající karikaturu, měl by si jít hodit mašli. To už pak totiž ani ty záblesky stylovosti či sličná Emma Stone nepomohou. A místo nových Neúplatných tu máme jen další žánrové zklamání. 50 %

Jako další šílená tarantinovka výborné, jako western dost průser. A já, ačkoliv si teď uvědomuju, že to bylo hodně naivní, tentokrát čekal spíš čistější a pokornější žánrovou práci než taškařici, která si westernové prvky ohýbá, jak se jí to hodí.. Tam, kde bratři Coenovi v Opravdové kuráži dokázali svým stylem žánr nakopnout, obohatit a zároveň se mu přizpůsobit, Tarantino si možná efektně hraje s citacemi a formálními postupy, ale nedokáže mě přesvědčit, že jeho "western" se skutečně dá brát jako western a není to jen další nezávazná hra, kterou chce tvůrce opět především bavit sám sebe. Očekával jsem, že ke svému milovanému žánru režisér přistoupí pokorněji a hlavně poctivěji. Což ovšem nemění nic na tom, že Django je pořád pekelně zábavný a stylově natočený film, který navíc na velkém plátně vypadá jednoduše krásně. Tarantino ukázal, že pracovat se stomilionovým rozpočtem mu nečiní potíže a zvládne jej bez problémů prodat. Nejjistěji se ale stejně pořád cítí v pečlivě gradovaných a patřičně hrocených dialogových sekvencích, mezi nimiž tentokrát suverénně vládne večeře u Candieho, která představuje poctivě odvedený, vypointovaný a geniálně zahraný vrchol filmu, který nepřekoná ani následná teatrální přestřelka (opravdu někdo v souvislosti s Djangem tvrdí, že Quentin dospěl??), už vůbec pak ne zbytečně roztáhlá finální půlhodinka, která celý film docela shazuje. Především z toho důvodu, že se musí spoléhat výhradně na hlavního hrdinu, paradoxně nejméně zajímavou postavu celého filmu. Vedle vděčné role, ve které se opět parádně vyřádil Christoph Waltz a zdatně sekundujícího, překvapivě uvolněného DiCapria (hodně to připomíná Pitta v Panchartech), nemá Foxx šanci skutečně zaujmout divákovu pozornost a jeho přerod je sice pečlivě gradovaný, ale stejně mě hlavní hrdina nebavil. Tarantino si opět dal na každé složce svého filmu hodně záležet, takže tu máme skvěle padnoucí hudbu, už zmíněné parádní herce, promyšlený scénář, který tentokrát zdánlivě není rozdělen na kapitoly, ale přitom se dá snadno vysledovat epizodická struktura celého díla. Django se tedy na pohled jeví uceleněji než jiné Tarantinovy filmy, i svým tématem a jeho důkladnějším rozváděním budí zdání mnohem přímočařejšího a divácky vděčnějšího filmu než jakým byli Hanebný pancharti. Opět tu máme spousty větších i drobných odkazů pro fajnšmekry, zábavné detaily jakým je scéna s KKK, ale ani tohle nezakryje fakt, že Quentin nám zamířil do mnohem mainstreamovějších vod, než v jakých se pohyboval dříve. Spoustě diváků to pravděpodobně bude vyhovovat, protože jde pořád o mistrovskou filmařinu, navíc velmi zábavnou. Možná druhé zhlédnutí zvýší i moje zatím zdárně krocené nadšení z Tarantinova něco-jako-westernu. Ale tam, kde mě Pancharti či Pulp Fiction baví i při pátém zhlédnutí, mi Django nabídl o dost menší porci filmového potěšení. Pořád je ho dost, ale bývalo jej více. 80 %

Mohutné herecké výkony, převaha interiérů, tuny dialogů, plamenné projevy... Nemůže být pochyb o tom, že Lincoln se ve Spielbergově kariéře řadí k těm méně epickým a umělecky ambicióznějším filmům. Ke klasickému životopisu má ale zatraceně daleko. Především proto, že životopisem vůbec není. Je to film pojednávající o důležité události amerických dějin, která je úzce svázaná s určitou historickou osobou. Ta osoba je hlavním hrdinou filmu, jeho středobodem, nikoliv však hnacím motorem. Tím je hlasování o ústavním dodatku na zrušení otroctví. O ten tu jde především, až v dalších plánech sledujeme Lincolna, jeho rodinu či občanskou válku. V žádném případě nemůžu souhlasit s názorem, že Lincoln je ryze americkým filmem a v Evropě nemá šanci na ocenění. Obsahuje totiž univerzálně platná dilemata, politické otázky i důležité myšlenky o fungování demokracie jako celku, které se nadevší pochybnost týkají i nás, nejen Američanů. Je tedy poměrně krátkozraké film za čistě americké téma odsuzovat předem, zvláště když jde o tak nadčasové téma, jakým zrušení otroctví beze sporu je. Děj se pohybuje kupředu čistě prostřednictvím dialogů. Lincoln se baví se svou manželkou, se svými poradci, ti jeho slova přednášejí sněmovně, ve které se diskutuje o dodatku atd. Děj přitom plyne neuvěřitelně hladce, scény jsou parádně propojované a je radost dívat se, jak Spielberg pracuje s filmovým časem, kdy každý úsek je pečlivě gradovaný k menšímu vrcholu a celek neodvratně míří ke konečnému hlasování. Stopáž je možná košatá, přesto jsem se celou dobu bavil, nebo spíše se soustředil, protože jakkoliv dějepisný charakter celý film má, mně to v nejmenším nevadilo, protože po celou dobu je na filmu co obdivovat. Nejvíce "na ráně" jsou samozřejmě herecké výkony VŠECH zúčastněných, mezi nimiž samozřejmě ční fenomenální Daniel Day-Lewis stávající se na dvě a půl hodiny Abrahamem Lincolnem. Je nezbytné vyzdvihnout i Tommy Lee Jonese, Davida Strathairna či Sally Fieldovou, Lincoln je neuvěřitelně komplexně obsazený a bez dokonalých herců by ani nemohl fungovat. Utlumený vizuál dává filmu chladný, lehce odtažitý vzhled, který se k filmu natolik politickému a v mnoha směrech odlidštěnému výborně hodí a brilantní kamera a nasvícení z něj činí přes komorní interiérová prostředí až pastvu pro divácké oči. Ale to bylo od počátku jasné, že Spielberg natočí technicky precizní dobový film s fantastickými herci a nadchne Ameriku. Dvanáct oscarových nominací a ohromné tržby budiž důkazem. Přijde mi jako škoda, že spousta lidí u nás film automaticky odsoudí jako proamerickou ódu na velkého prezidenta plnou nudných politických keců, patosu a vlastenectví, když výsledný film se od takového obrazu dost liší. Politických keců je v něm hodně, Abraham Lincoln je tady zobrazován jako ikona, ale zároveň jde o film poučný nikoliv otravným způsobem, krásně natočený a svým způsobem i dost odvážný a netypický. Rozhodně stojí za zhlédnutí. 80 %

Dynamicky pádící jednohubka se zajímavým konceptem, který se ale hodně rychle okouká a po půlce filmu začne malinko otravovat. Protože jakkoliv jsou všechny úhly pohledu podány atraktivně, skutečně zajímavých je jich minimum a vlastně mě skutečně zaujal jen terorista Edgara Ramireze bojující o život svého bratra. Zbytek je snůška nudných postav v podání nudících se herců (zvlášť Quaid opět hraje na nájem), které oživuje snaživý režisér a úsměvné logické boty. Je to krátké, svižné, pěkně se na to kouká, ale o víc než jednorázové pobavení se vytvořit nepovedlo. 60 %

V jednoduchosti je síla. Hon je přímočarý, nepřekvapuje zvraty, ale spíše jede v jasně stanovených žánrových kolejích, ze kterých neuhýbá ani o píď. Právě uměřenost a tradičnost postupů z něj ale činí tak mrazivou, emocionálně vysilující podívanou. Dva dny po zhlédnutí už ve mně sice nerezonuje tak, jak bych čekal, tu naléhavost, kterou jsem v kině už dlouho necítil, mám nicméně pořád v paměti. Od Kladiva na čarodějnice jsem u filmu nepociťoval takový vztek a bezmoc. Za to nedostatečné pocitové utkvění ovšem z hodbocení musím kousek strhnout. 85 %

Silně pocitový film. Zatímco Až na krev byl majestatní opus s jasně danou příběhovou strukturou, Mistr rezignuje na lineární vyprávěcí strukturu a stává se spíše mozaikou osudů jedné silně ambivalentní postavy, skrze jejíž charakter poznáváme atmosféru Ameriky 50. let a především zrod nespecifikovaného hnutí, které později přeroste v dnešní sekty. Rozhodně to není film snadný ke sledování. Představuje pro diváka spíše výzvu, nakolik se dokáže smířit s filmem, který má natolik iracionální hlavní postavu, který je spíše sledem ne úplně navazujících scén, který je natolik neuchopitelný, že den po zhlédnutí stále nejsem schopen jednoznačně říci, o čem vlastně byl. Jsem si ale jistý tím, že mi pořád zůstává v hlavě. A motivy hledání místa ve světě, životní spokojenosti, vztahu mistra a učedníka a vyrovnání se s vlastní minulostí a démony rozpracovává uhrančivým způsobem. Mistr nemá pointu či nějaké jednoznačné vrcholy a skončí přesně tak, jak se dá očekávat - náhle a bez jednoznačných odpovědí. Na ty si každý musí přijít sám, třeba s drobnou pomocí dalších zhlédnutí. P.T. Anderson opět dokázal, že je jedním z nejzajímavějších současných tvůrců. A že dokáže herce dovést k neskutečným výkonům. Jak bylo fascinující převtělení Daniela Day-Lewise v Daniela Plainviewa, tak se Joaquin Phoenix na 140 minut stal v mých očích Freddiem Quellem. Comeback jako hrom! 80 %

Do Hitlerovy sebevraždy špičkové. Pak už se hodně vaří z vody, témata se opakují a spojování dějových linií neplyne úplně hladce, což je velká škoda, protože kdyby si Pád třetí říše udržel kvalitu svých prvních dvou hodin až do konce, šlo by nepochybně o jeden z nejlepších válečných filmů všech dob. I takhle jde každopádně o jeden z nejdůležitějších, snímek který dokazuje, že střídmost, herecká soustředěnost a dobře uchopené silné téma dokáže i dvouapůlhodinovou a čistě interiérovou záležitost bez větších scén suverénně prodat jako zatraceně působivé svědectví o zvrácené ideologii a jejím rozpadu. Chyby se rozhodně najdou, ale síla celkového produktu dá na většinu z nich zapomenout. 85 %