Botič

Namísto podívané ve stylu Suspiria Nicolas Winding Refn servíruje vizuální masturbaci bez vyvrcholení, která hraničí s totálním výsměchem. Neon Demon mohla být Black Swan letošního roku, ale nakonec je jen lacinou provokací sponsored by Gucci Première. Pozor na očíčka!

Recyklace showbyznysových mrtvol.

Podivně střižený dokument, který chvilku staví pomník módě, pak narychlo Anně Wintour a Andrew Boltonovi, a v prostřizích trošku neuspokojivě reflektuje přípravu Met Gala. Střídmější stopáž a větší důraz na detail by téhle srandě slušel mnohem víc.

Fajn komedie (nejenom) pro zapálené čtenářky ELLE, která dokresluje všechny možné i nemožné články 10/20/30… ∞ způsobů jak být singl a nezbláznit se. Přestávám koukat na Deník Bridget Jones, běžím do knihkupectví pro Wild od Cheryl Strayed a vyrážím na tůru na nejbližší kopec!

Na první pohled tradiční coming-of-age film o jednom obyčejném coming outu, ale na ten druhý a bližší je Closet Monster pořádně pochmurnou pohádkou plnou uvěřitelných charakterů, které daly prakticky neviditelným a temným tónům dospívání až bolestně viditelnou podobu. A jako bonus Isabella Rossellini coby křeček.

Zfilmovaný deník bez hlubších souvislostí, který divákovi místo ucelené rekonstrukce á la Hořící keř nabídne pouze umaštěné a pořádně zakouřené fragmenty, útržky a střípky, které víceméně drží pohromadě až v samotném závěru. Nebylo mi z toho dobře po těle a to je pocit, na který nejsem v souvislosti s českým filmem úplně zvyklý. Z letošní české úrody mám zatím pocit, že se v tom našem malém rybníčku začíná konečně něco dít.

Unylá love story o třech pusách na 120 minut, kterou ani hi-tech hračky nespasí. Allegiant je nejslabší a nejhloupější příspěvek v sérii Divergence a to pořád ještě nejsme na konci. Představuju si Winsletku radostí celou bez sebe, protože se už nemusí účastnit téhle šaškárny.

Výborná Winsletka a překvapivě snesitelný Hemsworth v hodně ujetém dramatu o tom, že ani sebelepší stehy a střihy nedokážou přešít lidskou zlobu, mindráky a závist. Poměrně vymazlená podívaná co se týče vyobrazení upoceného maloměšťáctví, fetišů a úzkostí.

Postavit biografii o Jobsovi prakticky jen na dvou postavách a třech meznících, nechat všechny po sobě střílet slova jak kulky ze samopalu celé dvě hodiny, to je poměrně odvážný tah. Sorkin by si s touhle strukturou tu nominaci za scénář zasloužil víc než Goddard nebo Nagy.

Teplá popina z padesátek a červená knihovna, která je sice silná ve výpravě a v hereckém obsazení, ale postrádá spalující příběh a intenzivnější emoce. Nakonec má člověk pocit, že je to jen audiovizuálně vypiplaná variace na už stokrát viděné. Nic více a nic méně, ale soundtrack, ten je boží!