Botič

Po sérii životních proher člověku občas nějaké to velké vítězství bodne. Upřímná, tisíc mil dlouhá, cesta do vlastního nitra, kterou by však bylo lepší si prožít na vlastní kůži, než jí jen tak nečinně sledovat.

Pozérské, neamerické, ale ze všeho nejvíc zatraceně upřímné čekání na dospělost.

Další podivín v krabici perfektně pasující do Burtonova portfolia, ale podobná aférka jako ta s růžovým plstěným svetrem, ani kouzelná cesta po fantaskních příbězích nadrobených rodinnými příslušníky se tentokrát nekoná. Nekonfliktní, krásně natočený životopisný snímek bez silných momentů a výraznějších emocí.

My Fair Lady roztomile ztracená a nalezená mezi všemi těmi notifikacemi z Facebooků, Twitterů, Instagramů, Yelpů apod.

AHS: Freak Show není nic jiného, než kabinet nechutností, který se zoufale plácá v tratolišti krve bez výraznějšího děje s těžce nevyužitými postavami, které jen tak nečinně čekají na to až je Ryan Murphy zcela bezdůvodně popraví.

Peter Jackson namazal tohle máslo na příliš velký krajíc chleba.

Výborně, Oliver Hirschbiegel rozpohyboval snad všechny bulvární fotografie a tím to zhaslo. Těžce vyprázdněný profil, na který se místy hezky kouká, ale poslouchat se to nedá ani minutu.

Na to jak béčkově a tuctově se Stonehearst Asylum tvářilo v traileru, je to překvapivě velmi slušně natočená a zahraná podívaná, která je sice ve své podstatě průhledná jako křišťál, ale ani to jí neubírá nic z její viktoriánské půvabnosti.

Jeden neobyčejný život vměstnaný do jednoho obyčejného romantického dramatu.

Téměř osmdesátiletý Ridley Scott dobývá starověký Egypt a dokazuje, že pořád dokáže držet otěže žánru zatraceně pevně ve svých rukou. Co bude až Ridley nebude?