Botič

Horor, z kterého doslova hučí v hlavě. Cool sound design od znělky až po samotný “The Visser Ritual”. Pokaždé, když dojde na broukání není z toho dobře po těle. Odkrývání příběhu pomocí restaurování série kazet si už Netflix ozkoušel na 13 Reasons Why a i v tomhle případě se z archivu těžko odchází. V úvodu se to tváří jako Candyman. Zkoumání bytového komplexu a tamních obyvatel v New Yorku přináší celou řadu bizarních událostí. Dojde i na epizodu vystřiženou jak ze Záhadného sídla Bly. A trochu víc se tu sází na podobný koncept jako ve Stranger Things, takže to vyústění je celkem ploché. Uvidíme, jak dlouho bude tohle citování sebe sama Netflixu procházet.

Snové noření se do bojů jednotlivých postav se svými vnitřními démony. Hezky natočená afterka a lehké vystřízlivění po poměrně těžkém psychedelickém rozjezdu. Jen ten příběh začíná místy haprovat pod tíhou vyhrocených klišé. Demanding excellence, Sam! 

Silný rozjezd a binge-watching potenciál. Jenže holky uvízly v divočině na více jak devatenáct měsíců, takže z toho SHOWTIME vydojí dalších pět sezón. Oči v sloup! Nejvíc mě tak děsí to, jak linka dospělých hrdinek hodně rychle ztrácí na atraktivitě a zpomaluje příběh jejich teen verzí. Závěrečná snaha dohnat tenhle rozjetý vlak kupou cliffhangerů je tak celkem úsměvná a hlavně neuspokojivá. Christina Ricci si nicméně ukradla celý seriál pro sebe. Ještě, že s ní tvůrci šetří.

Emily in Paris 2 (ne)funguje obdobně jako první sezóna. Prakticky je to úplně stejná písnička. Netflix se poslední dobou profiluje jako generátor stále dokola se opakujících návratů do stejný vod, které příběhy ale nikam neposouvají. Tady ta bageta se začíná pořádně natahovat.

Emily in Paris je tak strašně daleko od toho, v čem teď žijeme, ale chytlo mě to hned od první minuty a nepustilo po celou dobu. Tohle není dobrý seriál, ale jako únik od reality to funguje na jedničku.

Všichni jsme obětí toho, co konzumujeme. Film o honbě za skrytými významy, které se dají najít ve všem. Místy napínavé bloudění po LA, místy ústřel zvláštním směrem ala Donnie Darko. Neřekl bych, že si Záhada Silver Lake bere něco od Davida Lynche, spíš tu David Robert Mitchell skládá poctu Alfredu Hitchcockovi a jeho snovému tápání ulicemi San Francisca ve Vertigu.

Hyperaktivní, roztěkané, plné penisů, drogových šleh a zástav srdce. Přísný start. Jak párty, z které jsem měl už dávno odejít. Euphoria je snad jediný seriál, u kterého jsem rád, že nejde bing watchnout. Dát to všechno na jeden zátah, tak si asi odnesu nejednu úzkost.

Strnulý kousek stojící neskutečným způsobem na výkonu Nicole Kidman, která ho půvabně tlačí do samého závěru. Being the Ricardos tak ani na chvíli nepůsobí jako laciné pitvoření se. Za vidění to rozhodně stojí, a to i přes to, že divák Sorkinovsky strhující drama tentokrát vyloženě nedostane.

Melancholický film o budoucnosti, která je zároveň tak vzdálená, ale přitom něčím děsivě povědomá. Swan Song by klidně mohla být epizoda Black Mirror. Od té jej však odlišuje neskutečný product/set design a skvělý herecký výkon Mahershala Aliho. Tohle csfd ponoření do modrých vod úplně nechápu.

Ghostbusters: Afterlife to nemají jednoduché. V porovnání se svými předchůdci, které si člověk zamiloval prakticky od první minuty, tu trvá přinejmenším půl hodiny než se postavy a příběh pořádně chytí. Když už se jim to ale podaří je to podívaná milá, nostalgická a příjemná.