Janchor

Tak jako východní mystika ztrácí přesunem na západ svý jádro, tak se i tímhle slušně nasnímaným svatostánkem Chow Yun-Fatovi nese jen ozvěna autentický boží přítomnosti.

Nejlaskavější coming out.

Svět je plný lidí, věcí.

Krátil bych, ale rozhodně ne ústřední punkovej hit, protože na něm tu opravdu všechno stojí a padá.

Zeitgeist, ty vole.

Nojo, ale co dělat – chtělo se mi spát.

Několik žen mě léta přesvědčovalo, ať se na to podívám, a já se zdráhal, protože jsem tušil, že budou mít pravdu.

K čemu paralelní vesmír, když se v něm jen bez ladu a skladu variuje minulost, nota bene taková, která svůj děj vyprávěla, nikoli koktavě předříkávala?

Střih je za hranicí srozumitelnosti, ale nad rámec nostalgický guilty pleasure to posouvají sympatičtí hrdinové a hlavně sugestivní nálada kyberpunkovýho komplexu, kterej vtáhne a fascinuje i léta po datu spotřeby.

Úvodní čtvrtina je ve speciální edici nekompromisní rána do hlavy, ale pak už se debutujícímu Fincherovi, jistě nejenom jeho vinou, film rozleptává do neživotný břečky a nezvládne ho spasit ani hypnotickej Charles Dance.