Chřástal

Hlavní "národní" hrdina baví svou upřímností a nekompromisností (což přinese i scénu, při níž úsměv nejen ztuhne na rtech, ale dokonce zmizí), Janečková je sympatická i věrohodná a celé je to řemeslně na úrovni. I přes některé věci trochu přitažené za vlasy bych byl divácky uspokojen, kdybych kdysi nečetl předlohu. Rudiš by to asi viděl jinak, ale zdá se mi, že se ke své knize jako scénárista zachoval macešsky. Přidal cosi jako příběh a komickou postavu sidekicka Psycha a najednou je z toho komedie plná vulgárních hlášek. A nemůžu si pomoct, jakmile se při monologu poprvé objeví Vandam v podání Hynka Čermáka a bezelstně, skoro pitomě se usmívá do kamery, je dvojznačnost Rudišovy postavy fuč. A zatímco při čtení knihy je Vandam v několika situacích demytizován, tady se vlastně ta věc (nechci spoilerovat) jen řekne na balkóně a jede se dál. Taky postava Vandamova zazobaného bráchy nějak neladí s tou drtivou předurčeností rodinou a prostředím, která je tu jinak předkládána.

Když se něco jmenuje Vampire Circus, nemůže to být špatné. Každopádně v tomhle případě není. Cirkus a jeho osazenstvo přináší do schématu „venkov sužovaný upírem“ osvěžující prvek, ženy v ohrožení i milenky zla jsou patřičně vnadné a nechybí působivé momenty. Oku náročného diváka jsou nabídnuty erotické scény (třeba nečekané představení hadí tanečnice před zírajícími vesničany) i pěkný interiér pravoslavného kostelíčka. Škoda, že služebník ďábla cikán Emil působí spíše slaboduše – což je problém, když máme věřit jeho uhrančivému kouzlu působícímu na místní dívky._________Celkově poctivý hammerovský horror. *** a půl.

Trochu jsem se bál pouhého otravného válčení gangů, ale naštěstí to bylo jiné kakao. Je to spíš o seberealizaci (což lze chápat různě, že, Peggy?) a také jde o připomínku toho, že pocit rozpadu starého světa není objev posledních let, ale něco konstantního. Rodinné podniky chtě nechtě ustupují velkým hráčům a pravidla se mění. Jako by nestačilo, že člověk je tak jako tak třtinou ve větru absurdity. Stejně jako Camus, jehož Mýtus o Sisyfovi fascinovaně louská dívenka Norene při nudě v řeznictví, podtrhl úvahy o nahodilosti existence svou smrtí při autonehodě, i tady přehodí výhybku osudů jeden náraz autem za vskutku absurdních okolností. Vedle kladných hrdinů jsou tu magnetizující postavy chladnokrevných parchantů, ke kterým musíte cítit přinejmenším respekt - indián Hanzee nebo distingovaný Mike Milligan recitující Tlachapouda (mimochodem Milliganův příběh má vynikající pointu). A k tomu pečlivá iluze části Ameriky roku 1979 – ty auta, reklamy, benzínky - a fajnový soundtrack.

Nehongkongský film s totožným dějem by musel být tak o hodinu delší. Přesto Moon Lee nikdy neztratí svůj čepeček.

Marcel Pagnol by si mohl rozumět s Otou Pavlem. Tatínkova sláva je nostalgickým oživením rodinného alba a spolu s ním i starého světa. Vzpomínka na opravdovost dětství, které je šťastným řízením osudu spojené s únikem z města na celé dlouhé prázdniny. A i když i ty jednou skončí, v srdci už něco zůstává. A i tady je postava uctívaného tatínka, který je svými chybami v očích vypravěče spíš zlidštěn a o to víc milován. Vlastně Smrt krásných srnců by se taky mohla jmenovat Tatínkova sláva a ten název by naprosto seděl. Kolorit Provence na začátku 20. století, dobří herci a jemný humor.

Vkusná komediální romance o lidech, kteří se potkali po pětadvaceti letech (nebo kolika), aby si spolu teprve teď něco začali, zkřížená s kriminálkou, která nepůsobí jako úplně zbytečný přívažek (i když hraje druhé housle), ani pohodu přes občasné napětí nijak nezatemňuje (oběťmi koneckonců nejsou nevinní lidé, ale poslanci). Girardotové inspektorka i Noiretův profesor jsou okouzlující a nevtíravě vtipní stejně jako situace, ve kterých se ocitají – ať už je to koncert v dešti, vyprávění o policajtech v autě plném policajtů nebo „automobilová honička“. A líbí se mi ten poetický název.

Jako dokument o Orwellovi a jeho zásadních životních zkušenostech, které se promítly i do Farmy zvířat a 1984, je to dobré. Ale to, že v oficiálním obsahu k filmu, který tolik souvisí s pojmenováním lži, se píší nepravdivé věci, je zarážející a zároveň smutně vtipné. Že film „spisovatelovo dílo nahlíží specificky z perspektivy současných společenských a politických událostí“? A že „poukazuje na aktuálnost Orwellova literárního i myšlenkového odkazu v kontextu dnešní doby „informačního chaosu a alternativních pravd“? To nahlížení a poukazování se děje asi tak dvě minuty, když si dokumentarista náhle povšimne cílené reklamy na londýnském náměstí a zeptá se na aktuálnost díla 1984 dvou kolemjdoucích. A to je všechno.

O Polibku upíra jsem věděl, že z něho pochází známý mem s vykuleným Cagem, a myslel, že je to romantická komedie. A po zhlédnutí nevím, co to bylo, i když jsem se smál často. Na upírskou metaforiku se odkazuje i zubatým panoramatem Manhattanu a dvojčat a vampyrismus tu patrně metaforou je. Možná souvisí s hrdinovým sexuálním životem, možná s jeho prací v literární agentuře (a taky nechci spoilerovat). Ani Kafkova fotografie v kanceláři ho dostatečně nevarovala… Každopádně film by byl celkem odmávnutelný nebýt Cageovy kreace - obzvlášť od doby, kdy jeho postava zahlédne v televizi Maxe Schrecka v Nosferatu, a tím je dáno, jak musí vyhlížet pravý upír. Jeho pohyb diskotékou nebo nahánění holubů jsou úžasné scény, stejně jako vychutnávání si nebohé sekretářky Alvy.

Není divu, že v roce Black lives matter se točí nová verze zrovna Candymana. Víc než coby horor to funguje jako komentář o „vyloučených lokalitách“, které nechce většina vidět a snaží se nevnímat ani jejich obyvatele a jejich osudy. I když zároveň se tu nabízí ponaučení, že do určitých věcí by člověk neměl strkat nos, tak nevím. A samozřejmě, je to příběh o urban legends, městských legendách, a jejich fascinující výdrži a o tom, z čeho vyrůstají. Sílu dodává řada působivých scén, ale bohužel zrovna Candyman děsí spíš z hlediska módní policie.

Film, kterého se rozhodně netýkají úvahy o českých „chcípáckých filmech“ a kde je naopak hlavní hrdina „badass“ jako řemen (myšleno v dobrém). A to přesto, že titulní dvojka jsou penzisté, z nichž jeden sice není na invalidním vozíku, ale se schody má taky problém. Kola Schmitzerova vozíku se otáčejí místo lemrovských lopatek božích mlýnů, kterým se musí pomoct bouchačkou, už proto, že všechno ostatní byl zřejmě boj s mlýny větrnými… Film drží směr jak ta skříňová avie a naštěstí neuhne ani ke komediálnímu shazování, aby se předešlo nechtěné směšnosti (která díky umu všech zúčastněných nenastala), ani k patosu a litování těch, komu doba, šmejdi a stáří dali v životě co proto. A jsou tu scény natočené a zahrané tak, že u nich budete trnout – ať už třeba „děda dělá díru“, nebo závěrečná infiltrace do domova důchodců.