Chřástal

Už ta béčková hřejivost fikčního světa stojí za to – rybářské městečko Nojo se svojí tancovačkou a lososovým festivalem (nechybí ani Miss losos), kde je snad víc nadržených mladých párů než otřískaných pick-up fordek a vest, které tu nosí dva lidi ze tří. Navíc přes celkem marnou snahu děsit se člověk (případně humanoid) nenudí díky nechtěnému, ale i chtěnému (věřím tomu) humoru. Závěrečná citace nejmenovaného slavného sci-fi hororu je celkem překvápko, kterým si ale tvůrci neposloužili – ve srovnání s o rok starším filmem je v plném světle vidět, jak zastarale se tu straší a jak blbé ty masky toporných humanoidů-from-the-deep vlastně jsou. _____________Jinak film jistojistě tematizuje sociální a ekologické problémy – v městečku je protlačována výstavba konzervárny, která má přinést zisk, ale zároveň změnu pro práci obyvatel i místní ekosystém. Proti tomu je hlavně Indián Johny, který hodlá hájit chráněné území právní cestou. A ekonomicky motivované zásahy do přírody jsou samozřejmě příčinou rozpoutaného teroru. Obnažená anatomie, ať už v podobě narušených tkání nebo nahých slečen (i na daný žánr a rok 1980 v nadprůměrném počtu) je pochopitelně komentářem k evoluci druhů a přirozenému výběru.

Oproti všeobecnému povědomí (ostatně určitě částečně zkreslenému) je ve Vlčím halíři Josef Němec vykreslen jako tolerantní manžel a ono manželství jako láska upevněná vzájemným respektem a demokratickou dohodou o nemluvení do věcí toho druhého. Ale ono tu o „paní komisarku“ zas tolik nejde – Vlčí halíř je drama o korupci, machinaci s pozemky, tlaku společnosti a taky o tom, jak si zachovat čest a nezpronevěřit se sám sobě při střetu zájmů, například loajality a spravedlnosti.

Franck Poupart je na první pohled komická figurka s knírkem, který dává vzpomenout na vysmívanou mužnou ozdobu Milouše ze Saturnina. Jenže jakmile se objeví jedna zbytečná a morálně pochybná bába jako překážka k prachům a zaslouženému štěstí v podobě čisté krásky (a hlavně těch prachů) uprostřed všeho toho sajrajtu, z Milouše se stává Raskolnikov na speedu, sice bez teorií a velkých ideálů, ale s psychopatickým egem. A zjišťuje, stejně jako divák, že leccos čekal jinak – opravdu to tou tragikomikou, vypečeností osudu a neplánovaných okolností při všem tom pachtění trochu připomíná pozdější bratry Coeny. Nástup té tajemně mlčenlivé / možná trochu retardované (nehodící se škrtněte) princezny (Marie Trintignant v režii nevlastního taťky) v područí ježibaby je vskutku odzbrojující. Patrick Dewaere je neuvěřitelný. Ale pozdější osud hlavních představitelů, to je opravdu černá řada…

Spielberg zjevně neměl roku 1993 dinosaurů dost. Na rozdíl od Jurského parku, na který v kresleném New Yorku odkazují nápisy na kinech, jsou ale ve Stevenem produkovaném Příběhu dinosaura supercereálie zvyšující inteligenci, díky kterým se z party pravěkých bestií stanou milí kumpáni. Pak je tu ještě rádio zachycující přání, a protože spousta dětí by chtěla vidět opravdového dinosaura, hodný vědec (ten s cereáliemi) je z nevyhnutelné logiky přenese z druhohor do současného New Yorku. A varuje je před svým zlým bratrem, který, jak se ukáže, provozuje strašidelný cirkus… Tolik k „příběhu“. Ten cirkus ale kupodivu strašidelný je, stejně jako je nápaditá i honička v ulicích, kdy se pickup pod nohama tyranosaura ocitá v roli skejtu, a málokdy je taky k vidění veleještěr hopsající po obřím nafukovacím Spider-manovi.

Když se Západ ukáže jako zklamání, pořád se ještě dá sbalit skromný majetek a zamířit…na Západ. Restart amerického snu myší rodiny tentokrát jako western, využívající tradiční motivy jako podvodník lákající osadníky či starý odepsaný šerif nepatřící ještě do starého železa. Zde podceňovaný film má přitom vtip (výcvik kočky na psa) i plno atrakcí (honička ve vlaku i pod vlakem, různá pronásledování psy a kočkami nebo doupě škorpióna), a když se slanobýl, symbol a klišé westernu, jen tak mimochodem příhodně přikutálí a nabere hlavního hrdinu, aby ho odvezl coby obvyklý dopravní prostředek, přičemž k tomu hraje slavná a od bratří Bluesových ještě povýšená znělka seriálu Rawhide , musím dát ***** Zmíněná scéna: https://www.youtube.com/watch?v=RH3pufE8Sb8

Asi jen málokterý animák pro děti začíná pogromem. Což je pro ruské židovské myši Myškewitzovy motivace vydat se do Ameriky, kde „nejsou kočky“. To je pochopitelně emigrantská utopie… Dál už se takové podobenství koček a myší, jaké už předtím použil Art Spiegelman v Maus, nerozvíjí - vzhledem k žánru asi celkem logicky. To ale neznamená žádný cukrkandl. Amerika je vykreslena v duchu dickensovského realismu špinavých ulic velkoměsta, moderních otrokářů a dětských sirotků – bezdomovců. Nechybí ani nepěkné scény, jako když se za myšáčkem začne kanálem trousit hejno švábů, aby je vzápětí potkal jiný konec potravního řetězce. Vzhledem k tomu všemu ty finální průlety kolem sochy Svobody působí až trochu nepatřičně…

Zezačátku neokoukané a fajn a právě ta místa, kam se postavy uchylují / kde se oddávají zevlingu, dodávají zvláštní atmosféru osamění a přitažlivé opuštěnosti a taky nejspíš symbolizují vnitřní stav hrdinů. Hlavní postavy jsou dva provokatéři s příčinou – zdá se, že to nedělají jako rození šprýmaři, ale spíš ve smyslu „provokuju, tedy jsem“, aby pocítili, že žijou, a děláním ostudy přehlušili absenci smyslu, případně tím okomentovali nějaký kýč. Jenže od půlky (tak asi od konce „výletu“) se to najednou začíná rozpadat jak Vandammovy čínské kecky v Kontrabandu, postavám se vkládají do úst dost nepravděpodobná moudra a volant ústeckého trolejbusu je strháván ve směru „thriller o pomstě“, přestože v tom směru není žádné trolejové vedení. A konečné zadostiučinění včetně „returnu“ záporákovy hlášky je ve skutečnosti tak nepatřičné, až to bolí. Což vzhledem k působivosti (to i díky skvělé hudbě) mnoha scén zamrzí. Rozpačité ***

Film, který se snaží dětem tlumočit citlivé (nejen pro děti) téma ztráty či smrti alegorickým příběhem a dělá to tak, že zaujme i dospělé (nebo alespoň mě). A taky malé diváky nepodceňuje a nechá je zjišťovat, že nejen opeřenci, ale i jiné důležité postavy nejsou tím, čím se zdají být, což se jim jednou u Lynche bude hodit. Je obdařen slušnou imaginací, napětím (hrozba obřích chapadel) a svéráznými postavami, což je společně s kapkou melancholie asi důvod, proč mi to – i když dost vzdáleně - připomnělo hru Grim Fandango.

Celkem zábavné a rozhodně poučné, ale i promarněné. Roden v hlavní roli dokáže nezodpovědného prasáckého excentrika podat nadmíru sympaticky (tím neříkám, že takový skutečný Fotograf není, ale ne každý by ho dokázal takhle „prodat“), ale pořád nechápu, proč se Pavlásková rozhodla pro bulvárně soudničková rodinná pouta 90. let střižená Peříčkem XXL, když nejzajímavějších je ve filmu těch několik skoků do Saudkovy minulosti. Stejně tak si říkám, jak by vypadal Fotograf 2, kde by pod scénářem byla naopak podepsána Sára Saudková. To by dohromady mohlo být double feature k popukání._______Jakkoliv uznávám, že už kvůli scéně s jeptiškami stojí za to si to pustit, vadí mi, že je tu kdekterá nána, ale žádnej brácha. Radši bych viděl film Kreslíř.

Kouř zjevně vznikl moc pozdě a moc brzo na to, aby měl tehdy úspěch (i když později si to vynahradil). Přitom už od začátku, kdy inženýr Čáp vystoupí ze zasviněného autobusu a apokalyptickým areálem (včetně tanku či co) po chytnutí rytmu postupně protančí až do fabriky, je to jízda. Závod, kde se všechno odehrává, je Inferno a kafkárna zároveň - a je požitek to místo úpadku a kýče sledovat, stejně jako panoptikum postav. Na ty zlé, zoufalé či mimózní ksichty je radost pohledět – ať už je to hajzl Dušek, Arnoštek se svojí diskotékou, dokonalý barman Vávra, Jiří „Fero“ Burda nebo Čtvrtníček. Těžko zapomenout na slunce mezi smogem a popílkem a femme fatale zároveň – postavu Lucie Zedníčkové, které jsem to kupodivu všechno věřil. No a nejvíc enigmatický (to slovo jsem vždycky chtěl použít) je hlavní hrdina s nejasnými záměry a ujetou dikcí, nicméně suverénním tanečním stylem. Očištění od kouře a másla na hlavě skrze dříve trestaného a na konci oslavovaného Václava…