Chřástal

Chtít po filmu, aby držel stejné tempo, které nastolí našlapaný začátek, by bylo přehnané, ale během nočního bloudění hrdinů po vile už sám poněkud tápe. Co si také mohl zrovna „Mac“ Frič odpustit, je několikrát použitý gag „Jejda, někdo zakopl a upadl“, kromě toho je ale jeho ruka jistá. Tím nejlepším jsou hlavní postavy a jejich obsazení: Zatraceně sexy Nataša Gollová, která podezřele často (i když nemohu zase tak srovnávat - přiznávám, že ve filmech pro pamětníky nejsem moc kovaný) ukazuje nohy, a Oldřich Nový, který v roli sympaťáka s povahou jen o trochu méně dobrodružnou než jeho sestra dokáže být okouzlený a těžce nad věcí zároveň („Ou jeees!“).

Jeden z těch filmů, které posouvají hranice humoru. Dementního humoru. Je jisté, že ten chlapík má o tom, co je vtipné, dost podivné představy, a co hůř, nikdo si ho zjevně nevzal stranou. Přitom jsou v Zohanovi i dobré fóry a z hlediska logiky děje (vím, teď se pouštím na hodně tenký led) jsou žerty týkající se Zohanova přirození nebo zacházení s kočkou zbytečné, nejen hloupé nebo dokonce na pěst. Přiznávám ale, že i mě Sandler pobavil nejen povedenými nápady (číslo na Hizballáh, Turturro bojuje s ohněm pěstmi), ale i některými hovadskými (plavání za skútrem, kliky bez rukou). Ovšem třeba scéna, kdy nahý Zohan na pláži žongluje s rybami, jednu vyhodí do vzduchu, lehne si na břicho a chytí ji mezi půlky, je už na mě trochu moc (i když třeba je to odkaz na Talmud nebo něco podobně sofistikovaného). Odzbrojující je kromě krásné Emmanuelle samozřejmě už příběh, kdy izraelský agent, který se díky starému katalogu módně zasekl v 80. letech, uteče znechucen nekonečným válčením do USA, aby zde souložením se starými ženami pozvedl ohrožené kadeřnictví (a zabránil etnickému násilí). Tohle pohybování se na rovině absurdit mi ostatně připomíná, že Nobelovu cenu za mír neměl dostat Obama, ale právě (a rozhodně více po právu) Adam Sandler.

Z nízkorozpočtového průměru tohohle filmu vyčnívá asi jen lepá Tanya Roberts nejen v žánrově povinné milostné scéně. Jinak zapomenutelné béčko s ne úplně přímočarým dějem, standardní postavou nestandardního policajta (pojmenovaného Fix Cleary) a zábavným slizkým protihráčem pod maskou bodrého filantropského byznysmena, jehož záporácký bazén je alespoň příležitostí pro nějaké ty „bikini-girls“.

„Flashi, miluju tě, ale máme jen čtrnáct hodin na záchranu Země.“ Čirá zábava. A je mi jedno, na kolik že procent je to vtipné záměrně a na kolik nechtěně. Max von Sydow, vychutnávající si diktátorská privilegia (konkubíny, destrukce cizích planet), Ornella Muti jako nadržená princezna a Brian Blessed, který hraje Vultana stejným způsobem jako krále Richarda v Černé zmiji, důkladná stylizace do podoby okázalého imperiálního „futuretra“ - a samozřejmě - ódická hudba skupiny Queen. Nablblé dialogy a místy vizuálně a zvukově opravdu okouzlující. A dovolím si říct, že ne špatně natočené – třeba „vážná“ sekvence, kdy se Zarkovovi při mazání paměti promítne celý život, je skutečně působivá. Naivita celého děje patří - vzhledem k předloze - k věci. Možná je to teplé, jak se zhusta naznačuje, ale rozhodně ne sterilní. _____ Skvěle to myslím vystihl uživatel Psema.

Heřmánek je ďábel. Rozhněvaný ne-už-tak-mladý muž a architekt, kterému se to nějak začíná bortit a který se bez tréninku, zato v obleku a polobotkách vydá na ozdravný stokilometrový pochod. Několikrát to chce vzdát, ale vždycky se na osudovou cestu, během které bude mít čas nechat si projít hlavou pár věcí, vrátí. Z ješitnosti, z trucu, ze vzteku, proto, že není co ztratit. Jeho proměna ve zmáčenou, potrhanou, na opuchlých nohách se potácející trosku (což mu však nebrání v tom, aby se na posedu sápal po mladé kolegyni a jejím bobru) je téměř existenciálním zážitkem. Z celkově skvělé pěší road-movie tematizující krizi středního věku i dobový marasmus vyčnívají výkony Heřmánka a Vlacha, bitka na poli, demolice kanclu, mimózní scéna s Gerendášem a v neposlední řadě hudební rámec v podobě nářezu „Co s tím sklem“.

Mladý Belmondo je sympaťák, Nivenův elegantní Velký šéf má charisma lupinovských rozměrů a děj je náležitě efektní, ale člověka u závěrečných titulků napadne, že s takovým potenciálem mohl být výsledek lepší, kdyby... Kdyby fóry byly méně dětinské nebo kdyby si na jejich realizaci dal někdo víc záležet - což u komedie zamrzí a za takových okolností je potom 110 minut fakt hodně. Velký šéf každopádně stojí za vidění (a díky dobré hudbě i za slyšení) minimálně kvůli scéně nástupu Silvie Monti u bazénu a opojně stylové animované sekvenci představující plán loupeže, která zbytek filmu strčí do kapsy.

Řemeslně je tahle písnička profesionálně zahraná, bohužel obsahově docela ...obehraná. Zarostlý Hugo Haas v hubertusu ve dveřích Armády spásy je ale neodolatelný - člověk by ho hned pozval na teplou sekanou, aby mu vyprávěl svůj životní příběh. Cleo Mooreová je ovšem důkazem, že ono titulní okouzlení bylo naopak docela pochopitelné.

Chabrol mezi hypnotizérem a uspávačem. Opět slibný začátek filmu, následovaný (když to malinko přeženu) hodinou a půl, kde už se děje jen Psychologie Rozervaných Duší (tedy odborně zkráceno PRD). Nechci úplně zpochybňovat režisérovu psychologickou drobnokresbu, ale ta je skrz pokrfejsy všech přítomných dost neproniknutelná. A to, co projevují navenek, je pro mě jednoduše nevěrohodné, jakkoli snad chápu snahu ukázat (a k tomu se Chabrolův uměřený, odtažitý styl velmi hodí) určitý chlad spořádaných, slušně postavených rodin a jejich aristokratickou tendenci upřednostňovat dobrou pověst a udržení blahobytu před tím, co by bylo „správné“. Když se muž přizná, že zabil kamarádovu manželku, jeho paní ho chlácholí, že to jistě neudělal schválně, a zmíněný kamarád to přijme stoicky, jen se trochu bojí, aby to jejich přátelství nějak neochladilo. V tom pobuřujícím způsobem přijímaném přiznání je cosi ironického, ale nic se nemá přehánět...

„Nyní již máte dostatek indicií...“ Ne, moment, to je jiný Klein. Tady totiž moc vodítek není a někdy vedou do slepých uliček, ostatně detektivem je obchodník s uměním a hledaným není vrah nebo pachatel, ale …kdo vlastně? Jen jméno, které dráždí stejnojmenného pana K. možností nedorozumění nebo úřední záměny a kterým začíná být čím dál tím víc posedlý, přestože se mu v posteli válí sympatické děvče a už si nechce číst. Jenže Klein už možná nedokáže uhnout z cesty, na jejímž začátku jsou obyčejné židovské noviny. Co je ten druhý zač? O co mu jde? Neakční pátrání po identitě se odehrává v neturistické, mokré, sychravé a nacisty okupované Paříži a má hutnou atmosféru – vzpomněl jsem si u toho na Angel Heart, nejen díky atmosféře. Vadí mi „jen“ závěrečné vysvětlení, jestli je to tedy opravdu myšleno tak, jak si myslím. Jestli mi rozumíte. P.S.: „Oficiální text distributora“ je Matka všech spoilerů.

(Komentář může obsahovat SPOILERY) ________ Predátora jsem viděl naposledy před pár dny a nedýchal jsem skoro stejně jako při prvním zhlédnutí v osmi letech u Davida.Lopana na pirátské véháesce. Ale dost o mém duševním vývoji. Tenhle film je malý zázrak, protože v roce 1987 mohla maska Predátora a veškeré efekty dopadnout taky ukrutně směšně, nebo tak mohla po letech působit. Další věcí je hudební doprovod, kdy Silvestri udělal pro Predátora totéž jako Poledouris pro Conana, a McTiernanova suverénní režie. Kromě nadčasových kvalit je tu i otisk osmdesátek – všechny ty tvrďácké kecy, zpocené bicáky a fakt, že než Arnold jako poslední nevzrušeně vystoupí z vrtulníku, musí si ještě zapálit doutník –, který možná dělá kult ještě kultovnějším. Co dál? Třeba to, že největší predátor naší planety, který zabíjí pro trofeje, může narazit na lovce „from outer space“, a to jako kořist. Je na tom snad něco nefér? Predátor má smysl pro „sport“ a pravidla a přes všechnu technologii je primitivním lovcem, který má své rituály. K těm se s pochodní a lukem vrací i Arnold – a je to právě on, kdo poruší záverečnou férovku. Zásadní otázka mezi zástupci dvou druhů po megaporci držkové : „SAKRA, CO JSI VŮBEC ZAČ?“ Je v tom filmu něco, co se těžko popisuje. A málem bych zapomněl. NÁŘEZ JAKO KRÁVA.