JFL

Překombinovaný a v jádru generický lidský příběh, který zachraňuje to, že se odehrává v pokémoním světě. Příště prosím víc scén s Pikachu a Psyduck.

Nikoli bezchybný, ale svou originalitou a debutantským přetlakem nápadů sympatický počin koncipovaný jako audiovizuální paralela k formátu mixtape. Při tom s kořeny v ranku žánrově se tvářících surreálních metafor nitra svých postav – typu Donnie Darko či Pi – a stejně jako zmíněné klasiky současně vyšinutý i intimní, a díky tomu emocionálně pohlcující a divácky fascinující.

Od gun-fu přes car-fu po animal-fu aneb ryzí potěšení z kreativní akční choreografie a nejfyzičtější a nejadrenalinovější divácký zážitek roku.

V jádru brakový, ale díky důmyslnému scénáři a skvělému zpracování výtečně napínavý, mrazivý a zdrcující thriller na téma #metoo.

Okouzlující film o pozici žen v americké společnosti a hledání kořenů. "Greener Grass" je sympatický úlet o jedné ne úplně dokonalé ženušce z předměstí tak dokonalého, že se tu nikdo nepozastavuje nad jeho vyšinutostí. Jako třeba že někdo vychovává fotbalovou mičudu jako kojence nebo dává dětem jíst přesnídávku předžvýkanou opravdovými matkami, protože stroje jsou nehumánní. Přes sérii stupňujících se vtipných mega bizárů hrdinka zarputile odolává tomu, aby nevybočovala, což vede k řadě ještě vyšinutějších a absurdních scén. Stylem humoru se to blíží bijákům Quentina Dupieuxe střižených estetikou SNL, přičemž se tu tymolinový svět padesátkových předměstí potkává s Lynchem udušeným cukrovou vatou decentně pochcanou od Johna Waterse.

Rádoby-postapo pytlovina pro teen posluchačky punk rocku a kluky, co s nima chtěj kámošit, která mohla být fajn pro svou cílovku, ale to by musela mít o krapet lepší rozpočet, nebo ideálně mnohem schopnější tvůrce. Výsledkem je film, který má ohromně super promo a plakáty, ale který zůstává hodně za jimi vzbuzovaným očekáváním. Ale třeba jen ze mě mluví stařecká závist, že už by si o mě žádná cool punkerka ani kolo neopřela.

Ubohý pokus o komediální variaci na vybíječky v jednom baráku ve stylu klasických detektivek (tak trochu jako Knives Out), který měl být cílený na teenagery, ale zjevně ji točili lidi, kteří teenagerům vůbec nerozumí.

Po předchozích filmech režiséra ohromné zklamání. Film, který asi měl být nějakou guy-ritchieovkou z irského zapadákova, ale roztočil tak podivnou spirálu vychýlených vztahů a mimoňských postav, až se dostal do sféry nezáživné nudy.

S koncem ságy je na místě vzpomenout si na člověka, kterým to celé začalo a který je umně jen sem tam připomínán, aby se neřeklo - viz nostalgická promo videa perfektně vysoustružená disneyáckým marketingovým týmem, aby utvářela dojem, že sága teď konečně patří fanouškům a fanoušci ji uzavírají pro fanoušky (takže je tam Lucas maximálně jen v jednom záběru). Je úchvatné, jak se korporaci podařilo během několika let od nákupu Lucasfilmu od této značky odstřihnout George Lucase, který před tím byl s franšízou vždy zmiňovaný jedním dechem. Lucas přitom byl nejen stvořitel, ale také zlomyslný bůh, který si s filmy dělá, co jemu se zachce, a ignoruje modlitby fanatických adorátorů svého díla. Tato vzdálená vzpomínka působí dnes osvěžujícím dojmem, když naopak žijeme v éře, kdy mnohdy marketingové kampaně a celé PR produktu bývají důležitější, mocnější a příznačně také i nákladnější než samotné blockbustery, které propagují, a kdy filmy samotné vznikají podle PR plánů a ne na základě nějaké vize či ambice. Jak paradoxní, že ono důmyslně konstruované navrácení ságy fanouškům a navíc evidentní podřízení se jejich vkusu dalo vzniknout nejzapomenutelnějšímu a unisono nejkritizovanějšímu filmu celé série. Jestliže vrcholem série pořád zůstává (v rámci celé ságy silně atypická) pátá epizoda se svou bravurní vyprávěcí strukturou, která perfektně střídá prostředí a postavy, aby se nikdy nezadrhla, pak devítka po vzoru svých hyperpřískoků uhání, aby do mamutí stopáže napěchovala co nejvíc prvků. Ovšem výsledný efekt je jen barevná šmouha, ze které v momentě doznění závěrečných titulků nezbude nic. Matně si vybavuju, že devítka anulovala vše (zdánlivě) novátorské a svěží z předchozího dílu a nahradila to nonstop fanservisem, ze kterého je dokonce i hardcore fanouškům blivno. Ale zase o málokterém filmu platí, že ho musíte vidět v kině, protože to postupné vytrácení davového nadšení a nevěřícné výkřiky i výbuchy zoufalého smíchu nikde jinde nedostanete. Osobně jsem si stanovil, že požaduju, aby v zakončení ságy byli porgové, ewoci, jawové a gungani, takže jsem s filmem ze 75% spokojený.

"The Deuce" nepřináší dramatické vyprávění, nemá zastřešující oblouk, ani hlavní postavu. Naopak seriálovou strukturu využívá k rozprostření kroniky jednoho místa, zmapování určitého tématu. Oním místem je titulní část Manhattanu v období boomu pornografie, přesněji řečeno od jejího vzedmutí coby průmyslu začátkem 70. let přes vrchol coby tvůrčího média a odnože šoubyznysu na konci dekády až po rozmělnění v kvantitě v 80. letech s rozmachem videa. Tvůrci důmyslně tyto tři období dělí do separátně sevřených, ale vzájemně navazujících sérií. Jednotlivé figury, oživující reálné lidi či představující sloučeniny několika předobrazů, toto prostředí zabydlují nejen životem, ale právě i osobními vrcholy, propady a vším mezi tím. Vznikla tak uhrančivě plastická evokace nejen doby, ale především systému kolem sexuální práce (ať už před či za kamerou, nebo na ulici i v podnicích různého rázu) i komodifikace těla a rozkoše, která ale tato témata zbavuje jednostranných argumentů a naopak ukazuje mnohoznačnost celého tohoto světa, který je současně špinavý, blyštivý, odpudivý, vzrušující, povrchní, ambiciózní, kořistnický, kariérní, krutý i fascinující svou propleteností a komplexností. Ačkoli lze žasnout nad perfektní evokací doby, není The Deuce retro seriálem, ale právě spíše provokativní kronikou, která vyzývá k úvahám nad různými ohledy pornografie, sexuální práce a současně také genderových norem, misogynie, emancipace i obecně rolí, které lidi přejímají za své, potažmo které jim pomáhají akceptovat status quo jejich okolí. Současně ale díky pestré galerce postav nespadá vyprávění do suše didaktické teze, ale zpřítomňuje, že s každým podobně zdánlivě odosobněným a obecným společenským tématem, se váží konkrétní osudy, tváře a emoce lidí, z nichž většina už "vešla do náruče času".