Pevek2

Stejne jako Stijn Coninx i ja jsem Jefke, ktery se snazi zopakovat zazrak s peti chleby a rybou. Film, ktery je socialnim dramatem 19. stoleti, ale v jemnych nuancich se dokaze odlisit od filmu na podobne tema, ktere se u nas delaly za byvaleho rezimu. Energie pastora Daense je nakazliva, prostredi presne a zaver strhujici. Otazka jen je, proc takovi Daensove vetsinou dopadnou takhle a proc ji vlastne v cirkvi i ve spolecnosti neni vic.

Pozoruhodna adaptace Melvillovy Bile verlyby. Ramos si vzal bila mista a na nich postavil pribeh o detstvi a dospivani kapitana Achaba. Film je rozdeleny do kapitol a kazdou z nich vypravi jedna postava, ktera s nim sla kus zivota. Velmi originalni i vztahem krajiny, prirody a nabozenskymi aspekty. Mimo jine film byl za rezii ocenen v Locarnu

Coz soucasny svrab pojmenovava Sedlacek presne. Jen ve scene ve skanzenu jsem ale zahledl jakys takys pokus o analyzu jeho korenu. Bez ni pak film pusobi jen jako konstatovani statutu quo, coz neni v ceskem filmu malo, ale zda se mi, ze tu bylo zadelano navic, jen si nechat vice casu. Uplne jinou otazkou ale je, jak je to vsechno udelane. Pohyby kamer se mi zdaji beze smyslu, hudba se mi zda beze smyslu a obsazeni i vtipkovani nekdy filmu prekvapive ubira na intenzite. Pro mne tedy dost nemile prekvapeni

Betrand Bonello byl asi pekne nastvany, kdyz to cele s obrovskou razanci napsal a zrealizoval. Jeho Nevestinec je nejen skvele udelany, ale srazka s nim hodne boli a obrazy z nej maji potencial vyplouvat z nevedomi a zpusobovat des, jaky jsem prozival v sedadle kresla vic jak hodinu a tri ctvrte. Bonello vi co chce rict a vi jak to udelat. Vi jak nalakat divaka a vi, kdy ho vzit po hlave. Navic tohle vsechno vypravecsky vybuduje tak, jak to asi jeste nikdo nikdy neudelal. Film funguje podobne jako rekonstukce v pristupu historicke kazdodennosti (podobny postup pouziva napriklad Bila Stuha, Germanovo Garpastum nebo Strom na drevaky), funguje jako kolektivni portret a funguje jako velmi razantni a soucasny nazor. Jeho razance je takova, ze se mi skoro Bila stuha vedle nej zdala jako "eine Kindergeschichte". Pro me mozna jeden z nejlepsich filmu, co jsem videl, s vyhradou, ze uz ho nejspis nikdy videt nechci. A prekvapuje me, ze takovy adrenalin nekdo oznacuje za nudu, nebo ze se mu vesele podari ignorovat cokoli uvnitr precizniho mikrosveta. Ten Bonello musel byt opravdu nastvany...

Intimni portret Johanky z Arku pohledem tri muzu, kteri se s ni setkali v jejim zajeti. Jemne a precizne vystaveny pribeh, ktery divaka vtahne do stredovekeho vnimani sveta. Ramosova Johanka je v leccems pribuzna s Bressonovou, je ale sama o sobe originalni a presvedciva. Pro me vedle Stromu zivota a Bonellova L´Apollonide nejvetsi zazitek sezony. A mimo jine - Ramos si film nejen napsal, zreziroval, ale i napsal hudbu a postavil dekorace.

Nekdy by me zajimalo, podle jakeho klice v tom Cannes ty filmy vybiraji.

Debaty o tom, jestli to ma nebo nema pribeh jsou podle me podivne. Pribeh to ma, podle meho nazoru nekdy az moc. To, ze je naznakove poskladany a nedovysvetlovany je na tom filmu navic daleko zajimavejsi nez nejaka rotoskopie. Velmi pozitivni je i motiv vztahu Aloise s Kvetou, protoze si nepamatuji, kdyby byl milostny pribeh nekoho, komu je nad tricet podany s takovou samozrejmosti a bez nejake shazujici trapnosti. Proc Alois neni takovy narez, jak jsme cekali je spise v tom, ze nedrzi rytmus a tu a tam nefunguje cas. Coz je pro takovy atmosfericky kousek rozhodujici.

Velmi jemna kombinace strasne tvrde postavene krutosti a velmi jemne krehkosti. V protikladu to funguje nejen dokonale, ale jeste navrch to v hruznosti toho, co se ve filmu udalo na zaver prinese takovy zavan nadeje, az je to prekvapive.

Film je tak trochu svého druhu mýtem ve smyslu, že mýtus vypráví o původu věcí. Tento o původu našeho současného světa. Jako takový je mýtus pravdivější, než obdobný historický film.Za zásadní klíč považuji pohádku o dvou bratrech, z nichž jeden měl místo mozku srdce a druhý místo srdce mozek. K objasnění toho, proč je pohádka vyprávěna ještě zdůrazním scénu, kdy hlava plukovníka Haukwitze baví v Berlíně služebnictvo. Film je pro mne díky těmto scénám především o nevyužitém potenciálu dvacátého století. Starý svět a jeho pořádek byl zbořen, ale nebyl vytvořen nový. Hlava, která měla sloužit k vytvoření nového světa místo toho vypráví historky, jak z humorného pořadu na televizní stanici. Skoro by se až hodilo ocitovat list apoštola Pavla Korintským, kde se praví, že: Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Text, který se (nejen ve středověku) vykládal i z hlediska stavby společnosti tu dává možnost hledání toho, co se ve filmu odehrává. Ruka chce být hlavou a filozofuje o světové vládě, hlava vypráví vtipy a co srdce? Kdo je hlavou dnešní společnosti a kdo je jejíma rukama? A není právě zmatek současného světa v tom, že jsou všichni oddělení a není jasné, kdo zastává co a také v tom, že každý chce být tím, co se mu právě hodí?

Dobry film to je, ale mam k nemu nasledujici a zasadni vyhrady. Je-li to cele postavene na rytmu, realismu a malych naznacich, proc nekdy okolni postavy nemluvi vubec, nekdy zretelne a nekdy nahlas. Nikdo nikoho nezdravi a nikdo nic nerika a mluvi se, jen kdyz to ma vyznam. Kdyz vratny rekne, ze je to jeho vnuk a syn, zni to potom jako vystrel z dela. Za druhe, proc se s matkou dostaneme jen k doktoru a jindy sledujeme jen perspektivu Vaska. A navic se mi zda, ze je cetba dopisu znacne aranzovana. To vsechno dost kazi jinak vytecny dojem.