noriaki

Už tu byly romantické filmy ve kterých zamilované dvojici házel klacky pod nohy třídní původ (In Time), ztráta paměti (The Wow), čas (The Time Traveler's Wife), sám Osud (The Adjustment Bureau), apokalypsa (Perfect Sense), nezvladatelná úchylka (Secretary), panický strach (Les Émotifs anonymes), rozhodnutí v minulosti (Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a teď tedy i gravitace. No proč ne, originální námět se vždycky počítá. Cokoliv co dokáže osvěžit standardní schéma Romea a Julie, je bonus navíc. Scénář ale z chytrého nápadu vytěžil akorát krásný vizuál. Když si odmyslím reálie světa, a není to problém, protože v samotném vztahu těch dvou nehrají prakticky žádnou roli, tak zbude jen tuctový příběh, navíc nijak dovedně zfilmovaný a skoro bez chemie mezi postavami. Hrubě nenaplněný potenciál.

Scenáristovi za tu hodinu a půl kupodivu nedošly nápady, což je víc než jsem od toho filmu očekával. Pochopitelně kvalita časem upadala a k nerušenému zážitku jsem musel obětovat logiku, kritické myšlení a nakonec jsem musel mávnout rukou i nad překombinovaným koncem. Ale proč ne. Mikael Salomon natočil slušnou jednohubku, sice bez ambicí, zato zábavnou. Jít na to do kina, bylo by mi líto že jsem si radši nedal šest piv, ale na nudný večer je Freezer dostačující.

Každá jednotlivá scéna by byla skvělá v jiném, soudržnějším a lépe napsaném filmu. Když se nasází za sebou, tak je té poetiky a rustikální atmosféry až moc. Děj směřuje odnikud nikam, táhne se jako sopel a zajímavý není ani omylem. A aby byl dojem zmaru úplný, tak dialogy jsou nepřesvědčivě zahrané a křečovité až hrůza. Na prstech ruky bych spočítal všechny zajímavé momenty, a většinou jde jen o kousky, kdy úřaduje kamera a nikdo do toho zbytečně nemluví. Kdyby Vojtěch Jasný napsal lepší scénář, kdyby herci nepůsobili tak nepřirozeně, kdyby celý snímek nebyl tak zoufale samoúčelný a plný laciné filosofie či povrchní analýzy, tak by byl dojem o moc lepší. A kdyby tam režisér přidal dinosaury, tak by z toho byl Jurský Park.

Doufal jsem že Black Sails se přihlásí k trendu realistických seriálů se zaměřením na emoce a psychologii. Ale ona je to pirátská variace dobrodružných příběhů. O historické věrnosti si zatím můžu nechat jenom zdát. A dojem se už podstatně nezmění, protože i kdyby scenáristé otevřeli chytré knížky, a načetli si něco o reáliích té doby, tak stěží přeobsadí všechny ty pohledné a vypracované pirátské supermany, a stejně tak pohledné, depilované a asertivní mladé slečny. Navíc to vypadá, že se bude hlavně mluvit, intrikovat a hrát dvojí hry. Čili koncept dobrý tak pro královské dvory té doby, případně pro obchodnickou vrstvu. K bukanýrům mi tohle nepasuje. Zatím dávám tři hvězdičky.

Hvězdičku dávám za Míšu Kuklovou, která jako jediná předvedla alespoň průměr. Všem ostatním bych dal zopakovat cimrmanovo herecké desatero, protože tolik neschopných dřev v jednom filmu jsem už dlouho nezažil. Olmerovi to ale vůbec nevadilo, možná v nějakém omámení smyslů viděl svoje ovečky jako Sharon Stone, Dami Moore, Maryl Streep a George Clooneyho. A sebe měl alespoň za Spielberga mixnutého Coppolou. Jedině tak se dá pochopit že si nejen sám napsal scénář, vybral herce, splácal tuhle zhůvěřilost, a pak se pod ni i podepsal. Pokud se rozhodl spáchat profesní sebevraždu, tak mu to vyšlo na výbornou.

Původně jsem chtěl Gravitaci zaškatulkovat jako svého druhu Avatara roku 2013. Jenže Cuarónův sci-fi survival nabízí, mimo technické novátorství a excelentní kameru, i umělecké ambice a pořádnou nálož emocí. Neřekl bych že takový rozdíl udělá jedna upadající herečka, protože příběh je stejně prostoduchý jako u Cameronova trháku a i přes hlasitě proklamovaný maximální důraz na realitu spousta podstatných skutečnosti hapruje. Vyděšná hrdinka párkrát přežila vlastní smrt jenom díky deus ex machina a milosrdnosti scénáře. Natočit takový ohromující vizuální klenot a stejně postavit celý film na excelentním zobrazení strachu, samoty a beznaděje, bylo to nejlepší co mohl režisér udělat. Top 10 za rok 2013.

Začátek působí jako moderní inteligentní thriller a konec je typická osmdesátková rubačka. Zklamaný ale nejsem. Koneckonců poslední pasáž těm dvěma polobohům stříleček sluší víc. O scénář nebo zápletku tady vůbec nejde, jak je u filmů se Schwarzeneggerem a nebo Stallonem zvykem. Záminka, proč je vrhnout do akce přinejmenším zajímavá. Nějaké ty emoce by se daly najít a stejně tak i momenty, kdy je záhodno sledovat snažící se svalovce a odhadovat, proč se tak složitě lopotí. Po sofistikovanosti tady ale není ani stopy. Děj běží k cíli hezky přímočaře a průhledně, takže napětí táhne především povedená akce a odporná postava ředitele Hobbse. Zábavné pseudoretro, které by v devadesátých letech všem vyrazilo dech a dneska představuje solidní průměr.

Nemám nic proti pomalým atmosférickým kriminálkám, ani psychologické drobnokresbě postav, jenže The Fall se často vůbec nehýbe z místa. Na pěti dílech první série se vyšetřování sotva stačilo rozběhnout, natož aby se uzavřela alespoň jedna z dějových linií. O nějaké divoké naháněčce vraha jsem si mohl nechat jen zdát. Místo ní se čas od času objevila skvěle natočená silná scéna. A to ať šlo o telefonický hovor na policejní linku, nebo o momentku ze běžného života v neklidném Belfastu. Jako náhrada za tradiční schéma to není špatné, ale klasická struktura vyprávění by mě potěšila víc. Ke čtyřem hvězdám jsem se přiklonil čistě kvůli výborné Gillian Anderson, která si skoro přes kopírák zopakovala roli z Hannibala.

Tohle mi Woody nedělej. Cate Blanchett budu už asi navždy mít v nábožné úctě jako ctihodnou Lady Galadriel, jenže po tomhle filmu a hlavně po tom jejím heroickém výkonu, bych jí nejradši strčil hlavu do záchodové mísy a začal s gustem mačkat splachování. A může si za to sama. Tak odpornou postavu jsem v allenovkách už dlouho neviděl, a ona z ní udělala kravku non plus ultra. Hrála tak dobře, až si říkám, jestli to filmu neuškodilo, protože matně tuším, že by měl divák s Jasmine když už ne sympatizovat, tak by se nad ní měl alespoň slitovat. Režisér k tomu ale dává jen málo pádných důvodů a sama herečka je všechny rovnou hází do koše. Ve výsledku tak film vyznívá nejen beznadějně a depresivně, ale taky bezvýchodně a ztraceně. Tohle nám snad mistr životních glos doufám sdělit nechtěl.

Formuli 1 jsem přestal sledovat hned potom, co FIA změnou pravidel hodila tradiční týmy nazpět ve vývoji a názorně dala najevo, že o sportovní výkony jí zase tolik nejde. Od té doby sice moje vášeň k závodům hodně opadla, ale stačilo pár minut filmu a hned jsem se cítil jako kdysi před deseti lety, kdy jsem nervózně poposedával na křesle a fandil rudým vozům z Maranella. Howard životopisné snímky umí a znovu jsem mu rád odpustil, že sem tam změnil pár detailů, nebo si něco úplně vycucal z prstu. Atmosféře to prospělo a nakonec nejde o dokument, ale o krásnou poctu jedné z několika velkých rivalit, které tenhle sport poznal. Btw, Daniel Brühl má u mě za tohle herecké absolutorium. Top 10 za rok 2013.