Subjektiv

Brainstorming... přemýšlíte, přemýšlíte, předhazujete kolegům nápady, ti je diskutují, převalují v hlavě a komentují. Co chvíli se to zvrhne a přijde řeč na kraviny. Proč kluci ve škole nekadí? Jak je motivovat, aby kadili? S vtipem se snažíme rozebrat tyto "zásadní" otázky lidského bytí a předložit odpověď jakž takž kreativní, zábavnou a dost možná i perverzní. My, normální lidé, se však o tom bavíme v hospodě. +++++ Hádám, že kluci tvůrci Gakkatsu takové brainstormingy a hospodské dýchanky pořádají často a je jim líto energie promrhané na řešení otázky "Jak se říká tomu výstupku na zápěstí?" Sepíšou tedy, nač si vzpomenou a vloží své "by-producty" do úst středoškoláků. Ti pak skutečně jen a jen žvaní o daném pseudoproblému. +++++ Jasně, dobrý farmář, co pěstuje krávy na hovězí, prodá i rohy, kopýtka, kůži a kosti. Výtky bílému muži, že plýtvá surovinami, jsou relevantní jen ke spotřebě, nikoliv k výrobě. Ochutnej tedy kopýtko, diváku. Je dobré, já sám měl dvě, ale už nemůžu.

Sada pouze postavami spojených scének, jež mají být a nejsou vtipné. První dva díly nenalákaly.

Oda Nobunagová vylezla, ano vylezlA, žádný překlep, na skálu co byla hodně špičatá. Propadla se nejen o mnoho desítek metrů dolů, ale také o tři, čtyři staletí později. Má štěstí, že doba prsatým Nobunagovým přeje a kdejaká náctiletá chátra u sebe ráda pár prs ubytuje. Jenže, jenže, ač se Nobunagové zamlouvá instantní jídlo a zmrzlina, doma je doma a doma je místo v čase a čas v místě. Možnost se vrátit existuje a Oda ji najde. Stačí nechat třemi ušatými minibohyněmi dotáhnout sbírku (collection) suprhrdinek ze Sengoku, obrat je o tajné poklady, napíchnout si je na meč a tradá, sbohem 21. století. V 2. díle obírá Tokugawovou, v 3. díle zřejmě Uesugiovou Kenshinu, v openingu jsem i identifikoval i přeprsenou jednoočku Date Masamuneovou... +++++ Divák se ptá: "Pročpak se sem musí dotáhnout tahle skvadra, aby tu pak jakoby roztomile a zcela nenápaditě předváděla totéž, co předvádějí hrdinky se jmény, jež nevyčnívají? Proč se Tokugawová pocením slz a slzením potu stala populární zpěvačkou a vzdychala přitom aniholčičkovsky?" Divák Subjektiv si dal odpověď, jež ho uspokojila hlavně tím, že ztratil poslední zbytečky již tak atrofované potřeby seriál dále sledovati. "To se mi zase někdo snaží naznačit, že i my jako prožíváme dramata a vnitřní boje jako sengogácký sekáči? I my asi potřebujem jejich vodhodlání, vodvahu a vejstřih. Ale já je teda nepotřebuju, já teda ne. Takhle tupě a nezajímavě ne." Konec po pouhých dvou dílech.

Na to, že jsem ze seriálu Kamisama Dolls viděl 9 dílů si po pouhých pát měsících od sledování pamatuji velmi málo děje. Nechybil však můj dlouhodobý paměťový sklad, nýbrž seriál, který rozmělňuje svou už tak dost plytkou fabuli sledem různých velmi otravných vložek, které snad mají za cíl představit společné žití hlavního hrdiny s jeho sestřičkou a interakci s jeho kamarády a prsy jeho zájmu, na kterých se zase kreslíři jednou vyřádili. Efekt jde zřejmě proti záměru tvůrců, protože ukazuje zjednodušenost postav v míře rozsáhlejší než snesitelné. Platí to už pro postavy hlavní a ještě víc pro ty, které jsou z hlediska děje naprosto nepodstatné. +++++ Kyouhei, předurčený od prvního dílu k tomu, aby v průběhu seriálu převzal zodpovědnost, jeho sestra Utai, z jejíhož broconství prýští proud stále stejných pokusů o vtip, Hibino, kozatá odměna, Aki, tragická postava, jejíž osud má ukázat od počátku tušenou temnotu vůdců vesnice, ze které Kyouhei utekl, Kirio, jenž má prohloubit naše zjištění, jak jsou všichni šéfici zkažení... +++++ Ten je dobrý, ten je zlý, pak se ukáže, že je dobrý, zlý je tamten, pak se ukáže, že je to vlastně taky oběť. Tyhle povahové twisty považuji za trapné, neslouží k poznávání komplexních osobností, které těžko soudit, ale k tomu, aby si divák mohl vždy jednoduše říci: "Ahááá, tak proto von/vona je takovej/taková." Nejdříve máme jeden obrázek postavy, pak máme jiný. Oba tupé. Dokoukat jsem to nezvládl.

První seriál, jehož recept na vaření jsem použil. Už to dokazuje, že legračnější anime jen tak nenajdete.

V roce 1908 dostal svět první příležitost seznámit se s osudy sirotka Anne Shirley skrze román kanadské spisovatelky Lucy Maude Montgomery. Děj tohoto románu převelice populárního románu začíná v Anniných 11 letech, nicméně z jejích vzpomínek vyplývá, že její útlejší dětství nebylo příliš šťastné, naplněno nekonečnou, nedoceněnou dřinou, křikem a starostmi, jen s minimálním množstvím lásky. +++++ K výročí stého vydání se jiný kanadský autor Budge Wilson rozhodl napsat a vydal prequel s názvem Before Green Gables, který rozvíjí Annino dětství ve věku asi 6-11 let. Jelikož již v sedmdesátých letech vznikla v rámci World Masterpiece Theater anime adaptace původního románu režírována Takahatou, režisérem číslo 2 po Miyazakim ve studiu Ghibli, není až takovým překvapením, že se v rámci stejné řady zmocnili Japonci i prequelu. +++++ Anne nalézáme v "péči" rodině Thomasových. Bertha Thomasová, její pěstounka má na starost kopu vlastních, zlobivých dětí. Vzhledem k tomu, že její manžel má velké problémy s nalézáním práce a alkoholem, žije v neustálých obavách o budoucnost rodiny. Hromadící se podráždění nutno čas od času vybít, a tu se hodí k ruce Anne, Hromosvod, která již beztak dost trpí pomocí při domácí otročině a posměšky stran jejích pih a zrzavých vlasů. +++++ Anne je nicméně mimořádně bystré, živelné dítě s bujnou fantazií a dokáže si udržet zdravý rozum i dobrou náladu skrze útěky do vlastních, smyšlených světů a přátelství s fiktivními kamarády. Než se dostane příběh tam, kde jej před více než sto lety začala vyprávět Lucy Maude Montgomery, stane se ještě mnoho dobrého i zlého. +++++ Ačkoliv mi na základě adaptace připadá Before Green Gables jako spíše lehčí literatura, jež usiluje o silnou identifikaci čtenáře/diváka s hlavní postavou, prožívání stejných pocitů jaké prožívá ona, přece se jí nedá upřít vhled do lidských povah a osudů na mnohem hlubší úrovni, než se v anime běžně vidí. Postavy jsou konzistentní, vícerozměrné, skutečně živé. +++++ Seriál však nakonec zůstává jen u odpozorovaného plynutí času, strastiplného putování dívenky za šťastným koncem příběhu, sdělení, že pod zdáním povahy člověka je člověk jiný, obvykle o dost lepší. Co mi zpočátku připadalo osvěžující se postupem času stávalo lehce úmorným, čekal jsem na konec, ten kolikrát jakoby se vzdaloval. Zdálo se mi, že i autor, knihy či scénáře, netuším který, trpí podobným pocitem, neboť první Annina seriálová léta a tehdy poznané postavy popisuje mnohem podrobněji než události pozdější. Některé motivy se pak náhle ukončují raz dva. Tempo dění mi nepřišlo nastavené úplně vhodně. +++++ Vlivem nedostatku podnětnějších vjemů jsem se tak při sledování začal více soustředit na jiné stránky seriálu. Kresba zamrzla kdesi v sedmdesátých letech. Snad měli autoři vizi kontinuty s původním seriálem, ale dle některých indicií soudím, že jde spíše o trademark celé řady World Masterpiece Theater. Výsledek působí starosvětsky, i přes těžkosti Annina života často vyzývající k nostalgickému pousmání a rozjímání nad ztracenou dobou. +++++ Koncept World Masterpiece Theater vyvolává ambivalentní pocity. Na jedné straně je snad dobře, pokud tak vážně činí, že přináší pozornost dětí k literatuře, často kvalitní, přinejmenším aspoň té kvalitnější. Na druhou stranu, prodchnutí bezpodmínečnou úctou ke klasickým dílům jakoby sterilizovalo tvůrčí osobnosti a diktovalo adaptovat důstojně, rozvážně a způsobně. Stále stejným stylem, který přeci nemůže nikoho urazit. Jde o to, koho může takový přístup nadchnout. Mě ne, ale i tak přiznávám Anne převahu nad většinou současné anime produkce. Silné ***.

Inu x boku snad vážně věří tomu, že je psychologickým anime. Pravda, v zásadě se v něm hraje především o pocity hlavní hrdinky a tato osoba dokonce vykazuje jistý vývoj, jenomže ten se nachází plně v zajetí schematismu a plakátových, plyšových pravd o lásce. Nebo si vážně máme myslet, že odstrkované citlivé holčičce udělá za týden v srdci jaro zahřívání dostatečným množstvím neodbytné, bezpodmínečné lásky? Že hned zatouží odhodit svůj zvyk každého setřít a pokračuje v něm chuděra jen proto, že jde o naučené chování? A proč sakra nosí erektogenní podvazky? Tuším. +++++ Snad aby si slintající hebefilové mohli představovat, že právě jejich vášnivá láska by měla podobně léčivé účinky. Erektivní soucit s dívenkou, která je vyloučena jak ze světa lidí, tak ze světa monster (cizinců? :) ) a nepatří nikam. +++++ Kdo nezatrpí při sledování jednotvárného citového života, v němž si Ririchiyo neustále střídavě anone odpovídá na otázku, jestli těm lidem, zvířatům, strašidlům věřit nebo nevěřit, mohl by nelibě nést jejího ponižujícího se, samozvaného slouhu. Ten "pes" slintá, má štěněcí kukuč a krom vrtění ocasem, aspoň doufám, vykazuje všechny příznaky pokročilého ochočení. Nepochybuji, že se časem divák dozví, že ve skutečnosti to v něm vře a oplývá všelikou složitostí. Jinými slovy, jeden plochý typ bude přelepen jiným. +++++ Zbylé postavy jen zaplňují prázdná místa v ději, povaha se omezuje pouze na jejich deviace, jako pojídání sladkostí či lesbickou lásku k dospívajícícm dívenkám, projevovanou šišláním a vnucovaným ochmatáváním. Končím po třech dílech.

Původní sérii Prince of Tennis jsem neviděl, takže budu dost možná obviněn z nedostatku vhledu, ale snad jde o obvinění liché, neboť se hodlám zabývat kritikou prvků, které jsou na znalosti předchozího princového dění nezávislé. Ve skutečném tenisovém světě taky při aktuálním zápase houby záleží na tom, co jste hráli za zápasy minulý rok. A o tenis tady běží především. +++++ No, tenis... Kdyby jakýkoliv fanoušek bílého sportu viděl skutečný zápas snímaný tímto způsobem, neskutečně by trpěl. Detail na podávajícího. Vstupujeme do jeho hlavy, v níž se nám ukáže, jak moc touží vyhrát, jak zrovna na tomto zápase mu děsně záleží. Možná předevede nějaké silácké gesto, možná nasadí sveřepý výraz s cílem znejistět protivníka. Nadhazuje, ale my často vidíme jen záběr na jeho obličej, pak zvuk odpalu a detail na svištící míček, přičemž není vidět, kam to sviští. Servis. Selešová by zahýkala nějaký neartikulovatelný zvuk, ale zdejší hrdina pronese třeba: "Magnum!" což je vznešený název pro jeho speciální techniku, již léta piloval. Staticky snímaným publikem se nese obdivný šum a zasvěcené řeči. Než míček dopadne, padnou nejméně 3 věty. Míček se odráží poblíž soupeře, kterého si jej prohlédnout v detailu, celku, polocelku i americkém plánu, nicméně jeho pozice na kurtu je většinou nejasná. Někdy míček odpálí a někdy zase ne. V obou případech jen občas tušíme, kterým směrem pálil a zda tam někde stojí soupeř. Jak se soupeř pohyboval po svém odpalu netušíme nikdy. +++++ Představte si fotbalový zápas, v němž neustále vidíte míč, teoreticky tedy to podstatné, ale ze vzdálenosti dvou metrů. Čas od času spatříte mihnout se bílou čáru a teprve z toho, jestli se kope roh, hází aut, pokračuje ve hře nebo rozehrává ze středu poznáte, co se vlastně stalo. Prince of tennis předvádí totéž v bledětenisovém. Užít si dík němu tenis je nemožné. +++++ On se v něm vlastně ani nehraje, protože zákony mechaniky v tomto světě neplatí. Tenis, v němž se tu zápasí, spadá do kategorie nadpřirozených jevů. Ani se nedá rozhodnout, která speciální technika je silnější. Jeden prostě vyhraje a ty se s tím diváku nějak srovnej. V jistém ohledu se to podobá bojovým šónen, jenže průběh tenisového zápasu limituje variabiltu na posloupnost: speciální technika, speciální technika, speciální technika, speciální technika, bod. +++++ Během zápasu se nám zprostředkovávájí různé, omluvte mě, primitivní pocity. Radost ze hry. Touha vyhrát. Frustrace. Únava. Sebedůvera. Odhodlání. Nejistota. Obdiv. Po zápasu následuje zdvořilostní chlapáctví či nesportovní pohrdání. Radost z vítězství. Zklamání. Obvykle hystericky nebo přehrávaně. +++++ O animaci, kresbě, hudbě či výkonech seiyuu nemá smysl hovořit, jsou všechny tak zoufale standardní, až si jeden myslí, že to natáčí roboti. Postav je tisíce a nemají v podstatě žádnou osobnost, jen image, pózu a styl hry. Končím po čtvrtém díle.

Kluci v pubertě potřebují kontakt s opačným pohlavím, to je jasná věc. Hlavní hrdinové však studují ve škole, jež se dosud drží přesudků předminulého století. Holky tam mají vstup zakázán. O to víc a urgentněji s nimi cloumají pudy, mají potřebu se předvádět a to i v nepřítomnosti. Takový předvádějící se pud z řetězu utržený může být kolikrát i mimořádně legrační. No, na druhou stranu taky nemusí, což je případ více než poloviny poloviny situací, ke kterým v tomto seriálu skečů dochází. A jelikož si zjevně seriál jiné cíle než bavit diváka převracením pohlavně segregovaného, klukovského života do humorné podoby neklade, není moc důvodů vidět více než tři díly. Já vlastně nevidím žádný, že mě seriál neuráží nestačí.

Když jsem zrovna zapomněl, jak se jmenuje poslední anime tematicky spřízněné s Aishiteruze Baby, připravilo pro mě Japonsko další. Dá se očekávat, že zapomenu i jej. Úprava reality do pohlazení po duši v těchto seriálech o starostech mladého muže s výchovou kdovíjak získaných dětiček, obvykle děvčátek, probíhá zřejmě stále stejně. +++++ Protagonista je vybaven neobyčejnou trpělivostí, láskyplností a obětavostí. To velí logika věci, budiž. Jinak by se na to přeci vykašlal. Aby dílko mělo nějakou zápletku a nechyběly dramatické momenty, dostává se starost o děti do konfliktu se zaměstnáním či studiem. Někdy se hrdina svého snu o vzdělání či kariéře dokonce vzdá, ale to nevadí, neboť přeci získal něco mnohem lepšího. +++++ Okolí problémy chápe či nechápe, ale vždy je připraveno podat pomocnou ruku, protože cokoliv opravdu zlého je ze seriálu buď zcela vyloučeno, případně, když to vyloučit nelze, zde např. smrt rodičů, podáno divákovi tak, aby si poplakal tak nějak příjemně. Zase se budu opakovat, ale co mám dělat... často mívám ze stejného stejné pocity, jen si připadám unavenější a znuděnější. Tentokrát jde o pocit, že konfliktnost a krizovost situací je pouze klamným zdáním, v tomhle nažehleném, omašličkovaném světě nikdo doopravdy netrpí, maximálně roztomile fňuká, aby se záhy rozzářil úsměvečkem. +++++ Dívenky, které dostane protagonista, co mu nemohu přijít na jméno, na starost, zase ztělesňují ctnosti daného věku. Chápavé, vychované a pekelně roztomilé. Pokud náhodou mají vlastnost ne tak docela pozitivní, vsaďte se, že buď při její manifestaci nebo při upřímných omluvách se stanou ještě roztomilejšími. +++++ Cílené hlazení po duši. Obraz světa, v jakém sice nechceme žít, ale myslíme si, že ano. Svět, kde "terapie pevného objetí" funguje okamžitě a stoprocentně. Upřímně, není lepší, když vás po duši pohladí vyznání kamaráda: "Ty vole, po cestě jsem viděl tramvaji ženskou s neuvěřitelným zadkem," než takovéto seriály? Je totiž naprosto autentické a prosté vší zloby. Nedokážu vědět toto (vědět jen mělce, pravda, možná dokonce jen "vědět") a prožívat Papa no iukoto o kikinasai! To nejde. "Lásku" na mě seriál křičí právě tak, jako to činí ona kontroverzní psychologická metoda. Není před ní kam uhnout, jen utéct do dáli. Končím po třech dílech. P.S. V onom článku doporučuji i video.