Oskeruše

Humor pramenící z celé řady nedorozumění a těch nejneočekávanějších náhod a shod okolností skvěle osvěží nejen za dusných letních večerů. Konverzační komedie se vším, co k tomuto žánru patří – prostor ohraničený osmi stěnami dvou bytů, dvěma balkony oddělenými zákeřně tepanou mříží a jednou chodbou s rozpustile pomrkávajícími výtahovými tlačítky. Vypointované dialogy, které by určitě dokázaly rozeznít salvami smíchu i divadelní hlediště. No a v neposlední řadě výborné herecké výkony – bez nich by se ostatně tato veselohra podle docela jednoduchého scénáře mohla snadno zvrtnout v trapnou tragédii.

Šestákový příběh přenesený na filmové plátno „překvapivě“ vůbec nefunguje. Rozuzlení laciné zápletky je neočekávané asi jako východ slunce nad italským venkovem. V zámeckých komnatách někdo ze štábu zapomněl vypnout rádio, a tak už tvůrcům zřejmě přišlo zbytečné vymýšlet nový hudební doprovod. A absence veškerých zvuků v poněkud směšných soubojích už nikomu nevadila. Jedinou hvězdičku dávám za správnou bestii - krvavou šlechtičnu. Ze „strany dobra“ si ji bohužel žádný z herců nezaslouží. Leda, že by se představitel Françoise zkusil uplatnit jako pornoherec. Ale to už by byl úplně jiný film. Bezpochyby lepší.

Být malá holka, chtěla bych jít do světa pikareskních lesních bytostí alespoň na procházku. Když bych byla hodně odvážná, poprosila bych kapitána von Hergota, aby mě svezl ve svém vozítku a „udělal zimu“. Když bych byla úplně nejodvážnější, možná bych se mu svěřila, jak moc by se mi líbilo, kdyby byl mým kamarádem a třeba tak trochu i dědečkem. Jenže, bohužel, už jsem vyrostla. A jak tak na celý ten svět mžourám bez růžových brýlí, dochází mi, že tady prostě něco nehraje. Nechtěla bych, aby moje děti jednou nechávaly v mechu víčka z pet lahví s tím, že jejich střapatí kamarádi nemají z čeho pít. V Kukyho světě jsou ti hodní made in China a ti zlí kradou přírodě všechny ty úžasně krásné a nanejvýš užitečné odpadky. Takže, milé děti, zapište si za uši, že lidské smetí do lesa nepatří. Ať už se vám sympatický kapitán Svěrák snaží namluvit cokoliv…

Typizovaná postava nic netušícího obtloustlého ňoumy se dostává do konfrontace s adamsovskou rodinkou kanibalů a výsledkem je komedie černá jako příliš propečený steak (druh masa si doplňte podle vlastní chutě). Podobný humor asi každému nesedne, ale proč se této kulinářské nadsázce bránit? Já se bavila i navzdory šílenému dabingu zlatých devadesátých s televizí Nova.

„Jak už jsme vás informovali v minulém vydání Australského Presu, ve skalách Hanging Rock zmizely během pikniku nedaleké dívčí internátní školy tři žačky a jejich vychovatelka. Pátrání je stále marné a naděje na jejich přežití v rozpálené buši každým dalším dnem klesá.“ Tak nějak by mohla vypadat zpráva v místních novinách. A divák tohoto filmu se toho nedozví o moc více než čtenář Presu. Snímek tedy nestojí na dějové dramatičnosti, ale spíše na tísnivé atmosféře rozeklaných skal, umocněné podmanivou hudbou. Příroda dokáže dívky nejen okouzlit, ale i uhranout, omámit a zlákat do propastí. Zároveň jim však nabízí svobodu a zbavuje je korzetů skutečných stejně jako korzetů falešné morálky a nesmyslných konvencí.

Ohnivá opona za divadlem života padá, spektákl končí a my herci jsme nekonečně bezvýznamní… Tleskám, pane režisére…

M Jude Denchové mně vždycky připomínala ledovou královnu. Chladnou, sebevědomou, s očima barvy ledovcového jezera. Žena, která ručí za klidný spánek poddaných Jejího Veličenstva, snad ani jinak působit nemůže. Přesto ji tentokrát okolnosti donutí city nejen odhalit, ale nakonec jim i podlehnout. Ještě, že je tu agent 007, který na nevinnost příliš nevěří. Ostatně, má své zkušenosti. Bondův protivník se snad úplně poprvé v dějinách tohoto „špionského eposu“ nesnaží ovládnout svět pro sebe, ale pro milovanou ženu. Příjemná změna, když psychopat v divákovi vykřeše jiskřičku porozumění nebo dokonce soucitu. Takže – kdo je tady vlastně padouchem číslo jedna? O skvělou akci je opět postaráno (jízda ropovodem musí být mnohem lepší než na bobové dráze nebo na toboganu – nedalo by se to nějak komerčně využít?) a ani bondgirls nezklamou. Poznámka na okraj: Bílý kocour vzkazuje všem pochybovačům: Zapomeňte na předsudky! Proč by jaderná fyzička se specializací na zneškodňování bomb nemohla být sexy?

Viděla jsem jeden jediný díl, a přece se nerozpakuji smést celou cestopisnou sérii do odpadků. Špindlerův Mlýn, Hančova a Vrbatova mohyla, Labská bouda – zkrátka Krkonoše. Kraj, který mám moc ráda a do kterého jsem se chtěla s Českou televizí alespoň virtuálně vydat. Místo výletu mě však čekala navýsost trapná exhibice dvou „moderátorů – komiků“. Pořad nějak zapomněl na to nejdůležitější – ukázat divákovi krásu hraničního pohoří, přesvědčit ho, že i tam je co obdivovat. Když se pak Vojtěch Bernatský vytasil v 1. zóně národního parku, vraceje se zpět na značenou cestu, s kolosálním hřibem (dobře, uznávám, dřevěným), myslela jsem, že omdlím. A slunící se „horská vůdkyně“? Ach jo, tohle je fakt průšvih.

Kdyby se z každého filmového políčka udělala jedna fotografie a nechala se vsadit do pozlaceného rámečku, měli by trhovci na německých hranicích minimálně rok co prodávat. Tolik kýče najednou se hned tak nevidí. Věřím, že australské pobřeží je romantické i bez bujného hřebce v příboji před právě zapadajícím sluncem. A bojím se, že zářící pannu Marii s otevřenou náručí bych neskousla ani jako člověk věřící. Příběh o klukovském přátelství je neslaný nemastný, táhne se jako přeslazený karamel a nic moc originálního nepřináší. Snad až na surreálný obraz jeptišek a hvězd. Asi si půjdu pustit Bylo nás pět…

Zabíjet se dá i bez povolení, má-li člověk dobrý důvod a léta praxe navrch. Když jde o pomstu, nezná James slitování ani Její Veličenstvo a starou dobrou Anglii. Stejně jako Dech života nabízí i tato Daltonovka více než jen téměř neprůstřelného hrdinu, který se svým ostrovtipem snadno vetře pod sukně sličným děvám. Tentokrát je agent 007 postavou psychologicky ještě prokreslenější – má svoji minulost, cítí smutek, bezmoc, vztek a soudě dle závěrečné scény i lásku, nejedná „jen“ na příkaz M, ale z vlastních pohnutek. A když dobrodružství končí, je pořádně „zdrchaný“. Právě tato realistická podoba Jamese Bonda se mi náramně zamlouvá… Poznámka na okraj: Bílý kocour se ptá: Hemingwayův dům funguje jako kočičí útulek? Nebo snad hotel? Kolik stojí letenka na Kubu v první třídě pro jednoho kocoura a jeho dvounohou služebnou? (Té by měla stačit přepravka v zavazadlovém prostoru.)