Oskeruše

Tak k tomuhle filmu bych chtěla dělat anglické titulky. Vystačila bych si s „fuck“, „shit“, „bitch“ a sem tam nějakou tou spojkou. Dokoukat tuhle „epopej o ničem“ do konce byl pro mě nadlidský výkon a nebýt postavy Pavla Lišky, asi bych bídně zahynula ještě před polovinou. Zajímavý záběr se sice objevil (Tatiana Vilhelmová pumpující, vyvrcholení zábavy), ale dalo mi práci, abych ho nezaspala. Ubíjející martyrium všedního dne na vesnici málem ubilo i diváka... PS: Radek99 má ve všem pravdu, ale koukat se na to fakt nedá.

Vážná tématika – sociální rozdíly, předsudky pramenící z rasové odlišnosti, nespokojenost s vlastními fyzickými nedostatky, lidská závist – a přece film, který nevzbudí potřebu zalézt do kouta a bezmocně kňučet. Ulítlé, bláznivé, optimistické, zkrátka dokonalé antidepresivum. Policejní barometr mě dostal do kolen, kabela na barikádách téměř dojala. Ústřední song mi pak lehce připomněl nezdolné (a bratru utopické) veselí písně z Císařova pekaře. Nicméně proč nebýt alespoň na chvíli „idealistkou na koštěti“?

Počkejte si na hodně sychravý podzimní večer, kdy vichr rve ze stromů poslední listí a ledovým vzduchem poletují první sněhové vločky. To je totiž to správné počasí na zhlédnutí tohoto filmu. Krásné, ale nehostinné irské pobřeží, na první pohled romantické stavení, ve kterém by ale asi nikdo žít nechtěl. Ze hry na kočku a nic netušící myš běhá mráz po zádech. Možná zapomenete, že jste pouhým divákem, a zkusíte nebohého ztroskotance varovat – uteč, ona je šílená. A on neslyší… Film s podmanivou atmosférou a podmanivými hereckými výkony by si jistě zasloužil i podmanivou hudbu, ke které dramatické exteriéry přímo svádí. Škoda, že se na ni nějak zapomnělo.

Chápu to dobře? Má uspořádání archivních záběrů evokovat vybroušené plošky skleněné vázy, jednoho z exponátů bruselské výstavy? Ten, kdo si vázu prohlíží, vidí v ní sebe samého, mnohokráte zmnoženého. A stejně tak se neustále opakují i okamžiky zachycené před padesáti lety okem kamery. Mozaiku dotváří vzpomínky lidí, kteří se výstavy nejen pasivně zúčastnili, ale svými nápady ji i spoluvytvářeli. Z formálního hlediska není vlastně tomuto dokumentu co vytknout, ale přesto mě ve své vybroušené podobě zaujmout nedokázal.

Jitka Molavcová mě jako žena v domácnosti a neúspěšná scenáristka v této „nesemaforské“ roli mile překvapila. I když hraje obyčejnou udřenou ženskou (a to moc a moc dobře), neuvěřitelně jí to sekne - podoba s Dempseyho parťačkou Makepeaceovou je až do očí bijící. A v černé paruce je z ní teprve kočka! Jiřina Bohdalová ztvárňuje „echtovní“ babu, kterou bych za matku rozhodně nechtěla (a což teprve za tchyni!), Jiří Menzl má několik super hlášek. Zajímavé jsou scény, ve kterých si hrdinka představuje svůj život jako televizní pořad, zdůrazněné především změnou dikce ústředních postav. Film je vtipný a sem tam i hořký, založený především na konverzačním humoru – jak je ostatně typické i pro české komedie novějšího data. Ke čtyřem hvězdičkám tomhle menu sice ještě nějaké to koření chybí, ale i tak nelze nic než doporučit. A hlavně – vesele!

Je to tak. Hloupý scénář, předvídatelný konec, z kýčovitých exteriérů doslova odkapává karamel, provařená hudba, prachmizerný Brosnan… A, mamma mia!, já dávám pět hvězdiček. A opravdu nemůžu jinak. Ještě jedna poznámka, která nesouvisí s filmem jako takovým: zvláštní ocenění by zasloužil člověk, který překládal „abbí“ písničky do češtiny. Je super, když vznikne svébytná báseň a nejen mechanický překlad. Takové titulky je pak radost číst.

Jdu polní cestou, mrzne až praští, míjím osamělý kříž. Ne, nemám důvod „kamenovat“ Ježíška. Sněhovou kouli ve své ruce nechám zvolna roztát...

Agent s povolením zabíjet, nebo raději agent s povolením zabíjet, kterému se příčí uplatnit tuto výhodu v praxi? No, pro rodinný život bych volila pána číslo 2, ale na obrazovce přeci jenom vítězí James (rozuměj ten Conneryův a Brosnanův). I když jen o chlup a ne ve všech bitvách. Ať už se srovnávání s Bondem ubráníte nebo ne, je Agent bez minulosti akční podívaná, která baví od začátku až do konce. À propos, za závěrečnou scénu bych byla ochotna i hvězdičku přihodit. Takže bonusová otázka: Nejraději mám: a) romanticky pocukrované happy endy b) otevřené konce, kdy si mohu domýšlet, co se stalo po titulcích c) smutné konce, tak jak je znám ze života. Kdo to ví, odpoví! :-)

Vyprávění o zlobivém klukovi a liščatech zná snad každý. Nebo že by to o pokémonové generaci neplatilo? Komu hláška „Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“ nic neříká, měl by obětovat devět minut svého drahocenného času a zvolit právě toto klasické zpracování. Krásné loutky, kterým propůjčila hlas Jitka Molavcová, dodnes neztratily nic ze svého kouzla. A být úplně malým dítětem, liščí rodina chodící zásadně po dvou, by mě asi děsila i ve snech. No, babička s dědečkem možná taky... :-)

Honza Dědek zůstává objektivní. Nekritizuje, nesoudí, jen skládá mozaiku jednoho lidského osudu. Každý se se smrtí milované osoby vyrovnáváme jinak. Panu Davidovi přeji a možná i trochu závidím, že našel na všechny své otázky odpovědi a dokázal se s odchodem dcery smířit. Kéž bych taky uměla poslat svoji racionalitu k šípku. Vážím si lidí, kteří se dostanou přes překážkovou dráhu. Vážím si lidí, kteří si stojí za svými činy i názory. Vážím si Michala Davida, i když bych si jeho nemuzikálovou tvorbu asi nikdy dobrovolně nepustila. Líbí se mi, jak se vyjadřuje o spartakiádních Poupatech i to, jak se vypořádal s nálepkou komunistického idolu. Určitě jedna z nejpůsobivějších epizod 13. komnaty, které jsem měla možnost doposud zhlédnout. Z přehrávače mi zní hudba z Kleopatry a já mám pocit, že ji slyším poprvé…