Recenzie (1 399)
Galský kráľ (2001)
Zoufalost, ubohost, kýčovost, trapnost... 20 minut před koncem jsem tuto samovolnou torturu ukončil. Christopher Lambert v nevyhrabatelném bahně filmové břečky... smutné!
Pravidlá boja (2004)
Leonidas, King of Sparta... when a neighboring state would plead for military aid, would send one man.
Škola rocku (2003)
Geniální one-man show Jacka Blacka, jehož zdravě nakažlivé herectví vás strhne už od počátku a když mu začnou zdatně sekundovat malí caparti, s užaslým výrazem ve tváři pak filmu odpustíte všechny bolístky, včetně té největší, kterou je bezesporu limonádový konec. Rock music rulezz!
Master & Commander: Odvrátená strana sveta (2003)
Monumentálně výpravné, překrásně nasnímané, bombasticky ozvučené a mistrovsky zahrané... dějově sice možná trochu jednoduché, ale jako dokonalá drobnokresba života obyčejné lodní posádky zřejmě neobsažnější, co se dá v současnosti v mainstreamových oceánech sehnat.
Takmer smrtonosná pasca (2001)
Odporný parazit na mém osobním akčním kultu, který svou debilitu myslí smrtelně vážně. Při sledování filmu z nemocničního lůžka jsem málem skončil na resuscitačním oddělení...
Deň po tom (2004)
Vypnout mozek a nehledat v tom vědu To co Emmerich na dvouhodinové stopáži prezentuje jako katastrofickou vizi nejhrubšího zrna sice klimatologům zvedne kufr, ale proč se na něj hněvat, když nám naservíruje obrázek tisíců Američanů, kteří žebrají o vstup do Mexika? V tu chvíli je třeba se od srdce zasmát a s lehkým kvitováním poznamenat, že neexistuje američtější Američan než právě tento zběhnuvší Němec, který vysoké rozpočty rozhazuje jako největší snob a přitom na diváka nepokrytě pomrkává a téměř jej prosí, aby se bavil s ním. Naservírování pár obdivuhodných trikových sekvencí příjemně nadzvedne a dávku patriotismu, která by porazila i slona, je třeba s protočením očních panenek a hlasitým pousmáním přejít. Dokonalá sabotáž Hollywoodu!
Brak (2002)
Nebetyčná sračka, která v české kinematografii nemá obdoby...
Asterix a Obelix: Misia Kleopatra (2002)
Kterak parta zhulených Francouzů chytla do ruky filmařské náčiní a pár týdnů pobíhala po poušti... buď hulili moc a nebo jim delaři prodali hodně špatné zboží.
Skala (1996)
Sic dneska patří Bay k nejzvrácenějším megalomanům továrny na sny, který mě tím svým namistrovaným velikášstvím pořád upřímně baví, jeho nejlepším filmem i tak navěky zůstane tahle vysokým oktanem nadopovaná jízda, která dokonale definuje akční film devadesátých let jako takový. Technická stránka má sice své mouchy, ale má to chytrý scénář, který si utahuje z ‚bondovského mýtu‘ a lepí k sobě všechna ta klišé s neskutečnou elegancí a jednoduchostí, tudíž nemá smysl se na něj nějak hněvat. Hlavním trumfem je ale herecká sestava a Bayův režijní motor, který jede v obdivuhodných otáčkách. Úvodní scéna přepadu je rytmicky (kamera, střih, hudba) asi tím nejlepším, co jsem kdy v daném žánru viděl. A Hans Zimmer nikdy nestvořil heroičtější hudbu. Žádný jiný film jsem za život neviděl vícekrát. Cca 60x.