pm

Zatím jsem neviděla Linkaterovo Chlapectví ani poslední film Nuri Bilge Ceylana Zimní spánek, kde mám vysoká očekávání, ale i tak můžu kinonovinky, kterým jsem letos udělila plný počet, lehce spočítat (Zmizelá, Leviatan, The Salvation) a bez váhání to bylo jen v případě zábavné oddechovky s Tomem Cruisem (Na hraně zítřka) a příjemného retra Woodyho Allena (Kouzlo měsíčního svitu). Docela smutnou bilanci doplním s párdenním odstupem 5 hvězdičkami pro závěrečný díl Hobita. Mám k tomu spoustu důvodů, především pak respekt k tvůrčí vizi a fantazii Petera Jacksona (jehož tvorbu, mimo Tolkienovských adaptací vůbec neznám), s jakými se s knihami JRR Tolkiena vůbec vyrovnal. V kině jsem vyrostla, můj děda jedno postavil, filmy provázejí celý můj život, dokonce i v době dospívání a každodenních tréninků jsem minimálně jednou týdně byla v kině, ač snad ani nebylo na co. Právě Jacksonovi jsem vděčná za navrácenou víru v sílu filmového vyprávění a v nutnost filmového plátna, které jsem od Formanova Amadea pocítila v kinosále jen několikrát (Anglický pacient, Legenda o vášni, Vykoupení z věznice S. a opravdu jen pár dalších). Prostě Středozemě v Jacksonově podání překonala jakékoliv mé představy čtenářky těch knih, takže věřím, že i Silmarillion je zfilmovatelný. Také mám možnost srovnání Hobita s opravdu nechutnými adaptacemi finské, sovětské a dalších produkcí, proto nechápu, jak může mít někdo problém s triky, chudým dějem nebo s formální strukturou celé trilogie. Vtipný způsob, jakým Jackson pracuje s postavou Hobita a s dodatky k PP, překračujíc hranice jednoduché pohádky, si zaslouží ocenit dvojnásob. Možná se mi nelíbily jednotlivé písně, ale je mi vážně líto, že návštěva krajiny Středozemě na filmovém plátně je ukončená. Měla bych k tomu filmu spoustu výhrad, ale pořád mi tu zůstává navíc elegance Legolase a hlas Richarda Armitage jako bonus. Takže zaokrouhlit nahoru prostě musím.

Nostalgie je velmi nebezpečná a já to samozřejmě velmi dobře vím, ale to neznamená, že falešně podhodnotím zjevný kýč. Pravda je, že nemám ráda Patricka Swayzeho a z některých dialogů je mi stydno. Jenomže už nikdy mi nebude osmnáct, už nikdy neprožiju ty prázdniny mezi gymplem a fildou, kdy jsem pracovala jako průvodkyně na hradě Buchlově, kdy jsem povinně musela na chmel a kdy jsem se svými spolubydlícími poprvé viděla Dirty Dancing v brněnském kině, které dnes už neexistuje. Film jsem viděla toho roku v kině celkem 3x a původnímu účelu už žádné z nich neslouží. I když v případě toho nejmenšího si říkám, ještě, že se toho děda nedožil. Každopádně, ač se od podzimu 1989 změnilo mnohé, pocity, které ta doba ve mě vyvolává, zůstávají. Uvědomím si to pokaždé, když někde zaslechnu některé z těch odrhovaček. A přestože jsem snob a co se týče kina spíše artový divák, chápu, že každý asi má nějaké oblíbené kýče a já je nikomu neupírám, protože ty své přiznávám. Nostalgie je svině, ale dokážu ji pochopit, zatímco faleš z duše nesnáším.

Po nadšení z prvních dvou filmů režiséra Zvjaginceva, kde (alespoň pro mne) celkový dojem dotvářel Lavroněnkův herecký výraz, jsem Jelenu v mnoha ohledech vnímala jako zklamání. Leviatanem je tedy zpátky ve hře. Někdo by mu ale mohl prozradit, že spoluprací s Philipem Glassem žádnou hitparádu nezboří. Po celou dobu závěrečných titulků jsem z toho rachotu měla jen nepříjemný a hloupý pocit.

Ну что ж, просто ничего не понимаю, ничего не чувствую.

Není to prvně, co evropský autor natočil znovu svůj vlastní film pro Američany, škoda jen, že z původní skvělé žensky odlehčené francouzské komedie nám zůstala zbytečná kopie. Prostě z podstaty nesnáším remaky, natož bez přidané hodnoty, ale i tak, mám-li být upřímná, fajn oddechový výplach hlavy s příjemným OST.

Nepočítám-li poslední záběry, tvářila se tato nebezpečná hra jako podařená parodie, u které ale divák smí přemýšlet pouze o zásádních životních tématech. Problém je, že Ruslan i film samotný sebe berou velmi vážně. Ocenit zaslouží především zařazení filmu do projekčního bloku s výtečným dokumentem Je lehké být mladý?, které předkládá podobné otázky. Juris Podnieks ovšem ve výsledku jen potvrzuje můj názor, že výchova bez lásky nemá smysl. Což se Ruslana netýká, přes veškerou nadsázku, kterou jsem viděla, je tento nedospělý egomaniak jen děcko hnusné a morálně posunuté. Vlastně mi ho bylo po celou dobu líto.

Výtvarně niterné, technicky krásné a to tango tradičně bezchybné. Ale. Melancholii nepodléham ráda, kresleným filmům se bráním, takže po třetím a zřejmě posledním zhlédnutí jsem nucena přiznat, že během promítání jsem myslela na spoustu jiných věcí a že nejlepší animovaný film všech dob se se mnou s klidem míjí.

Život samozřejmě smysl má. Jen proto filozofie ustoupila radosti ze života a Woodyho Allena mohla převálcovat Jane Austenová. A já nahozená dobrou náladou kašlu na rozum a nenacházím jediný důvod, proč by mi to mělo vadit. Tím spíše, že darcyovské monology jsou v podání Colina Firthe stále dokonalé.

Tak přiznávám upřímně, že jsem se maximálně těšila, samozřejmě neznaja žádný arabský film Omara Sharifa z doby, než se proslavil v Evropě a na Západě,… a že pro jeho role a starší tvorbu mám pořád slabost. "Muž v našem domě“ nabízí ideální spojení osobního a politického dík romantické lince, velmi hezky vykreslené charaktery (ve smyslu charaktery) a jejich vývoj. Mám ráda dramata fungující v uzavřeném prostoru, kde napětí stojí právě na vlastnostech a proměnách chování většiny zúčastněných. Moc pěkné. A taky jediný africký film, který bych chtěla (navrch ráda) vidět znovu.

Krásné obrazy skrz koleje a vlak, velmi hezké inscenace mizanscény a zachycení reálií káhirského nádraží a zdejší všednodennosti. "Hlavní nádraží" disponuje skutečně ohromující kamerou, často estetikou šerosvitu, mnoha odkazy na neorealismus i klasický Hollywood, můžeme v něm vidět také předzvěst nastupující nové vlny. Formálně hodnotný film. Na můj vkus ale velmi hlučný a s teatrálně přehrávající Rostomovou doslova divácky nepříjemný.