Cedr

Pohádkově typický námět o tom jak se z vychytralého právníka stane ukázkový bílý rytíř bojující za lidská práva je tak laciný až to bolí. Zasazení do neokoukaných korejských reálií let osmdesátých je však nebývale atraktivní a zejména díky skvělým výkonům funguje nebývale dobře. Vše je navíc o to zajímavější díky inspiraci skutečnými událostmi. Hodilo by se osudem hlavního hrdiny (kterým je ve skutečnosti tedy Roh Moo-hyun) i pokračovat třeba druhým dílem.

Chytlavý konspirační thriller, který skvěle balancuje prvoplánově kruté násilí s trefným humorem a díky tomu činí značně za vlasy přitažený děj podstatně stravitelnějším. To co Utopii zvedá o kousek výš je zejména na minisérii velmi unikátní cinematographie a dokonalý hudební doprovod. Druhá série se bohužel i přes silný rozjezd záhy tak trochu proměnila v nechtěnou karikaturu první sezóny. Poslední zbytky logiky děje na dobrou ustoupily zábavnosti. Ono to však ale ani moc nevadí.

Na to že The Big Heat málem ani nevznikl, měl patnáctkrát přepisovaný scénář a postupně se na něm vystřídalo minimálně pět režisérů je překvapivě konzistentní a naprosto plnohodnotný HK thriller. Skvělý úvod, padnoucí ponurá atmosféra, svižná akce a vzhledem k okolnostem skutečně překvapivě vymazlená režie a solidní scénář.

Zajímavý projekt, který vyděsí tím jak málo stačí k relativně plnohodnotnému filmu. Na jednu stranu Locke nechá diváka hladovým, na stranu druhou ho zasytí víc než spousta klasických dramat. Tak jako tak ale pardoxně to nejpoutavější byly betonářská trivia.

S lehkostí propojené dvě časové linie vypráví příběh strašně chytlavým způsobem a budují napětí tak tuhé, že by se dalo lámat. Horory (a vlastně všechny filmy obecně) s mladým obsazení často nabízí k uzoufání prkenné herecké výkony, ale ústřední duo Oculusu se celkem vytáhlo a to jak v dětských i "dospělých" verzích. Jedinou vadou na kráse je, že film v závěru odkrývá své hororové karty zbytečně full frontal. Méně je někdy více a je zvláštní, že si to Oculus po většinu své stopáže moc dobře uvědomuje. Toto škobrtnutí je ale vzhledem k bídě a utrpení, jakým je hororová scéna posledního desetiletí velmi snadno odpustitelné. Čtyři a půl.

Ospalá komedie s přestřelenou stopáží, kde skrytou hlavní roli hraje přenádherná příroda prefektury Gifu. Charakterový růst a psychologicky symbiotický vztah místního dřevorubce (Kôji Yakusho tradičně bezchybný) a mladého režiséra z Tokya je sice narýsován zkušeně a velmi nenuceně, nicméně 129 minut uspokojivě nezaplní.

Pohodová pátrací krimi komedie plná uvěřitelných a sympatických charakterů. Chytlavé jsou zejména dialogy a nenudící scénář. S předchozím filmem tohoto talentovaného scénáristy a režiséra Stranger of Mine sice nesdílí jeho nelineární skládankovitost, ale lehkost a přirozenost vyprávění je víceméně totožná. 85%

Film díky skvělým postavám boduje hned o začátku a i první půl hodinka tvářící se jako tradiční romantika by spolehlivě utáhla celou stopáž. Scénář však najednou elegantně přeskočí ještě o úroveň výš a začne příběhy jednotlivých postav strašně sympatickým a maximálně chytlavým způsobem propojovat. Stranger of Mine filmovou konkurenci kde "to vše nějak klapne do sebe" naprosto válcuje hravostí a nenuceností jakou své linky (roz)uzlí. Kenji Uchida napsal a zrežíroval jeden z těch nejpřirozenějších a nejzábavnějších comedy/dramatů. Díky tomu, že film není přehnaně ambiciózní, nevnucuje žádný "wow" efekt a po celou dobu si jen směle jede to svoje, vše paradoxně zapůsobí o to víc. Okouzlující dokonalost bez jediné hlušiny si zaslouží křišťálově čistých 100%

Z naprostého plevelu jakým je většina námětů těchto hororových povídek přesto vyčnívá hrstka slibných nápadů. Bohužel jakž takž povedené budování atmosféry je vždy naprosto spolehlivě zabito přílišnou expozicí toho "děsivého". S rozpočtem takto nízkým by bodlo spíš všechny ty duchy a kdovícoještě schovávat jak jen to je možné, chlubit se totiž není vskutku čím. Za vyzdvihnutí stojí jedině předposlední příběh, který body získává zejména originalitou.

Minimalistický rozbor japonské společnosti ilustrován na obyvatelích jednoho domu. Nechutně plíživé tempo (asi jeden z nejpomalejších filmů vůbec), statická kamera a občasný suchý humor. Takový typický festivalový circlejerk. Kompozice záběrů se však přesně trefila do nenucené líbivosti a i když tempo je i pro tento typ filmů neodpustitelné, tak režie přesto vyniká.