Cedr

Přes obrovský problém s rozvleklostí a prázdnotou úvodu, který místo aby budoval atmosféru jen nudí svou těžkopádností tato adaptace legendárního hororového mangaky přeci jen nakonec chytne druhý dech. Představení klíčových momentů konfliktními interpretacemi nespolehlivých vypravěčů budí velmi povedený pocit nejistoty. Hororu samotného sice není příliš, ale o to je údernější.

Začátek kariéry v pinku filmech není nic neobvyklého. Neobvyklá je ale všudypřítomná nekonformnost tohoto příspěvku a je jasným signálem, že Kurosawa se hranicemi žánru ani v budoucnu svazovat nenechá. Zkoušet rozebírat do hloubky konkrétní úlety, autorovy reference slavných filmů či očividný Hitchcockovský vliv na zápletku ale moc smysl nemá. Jediné čím jsou Kandagawa Wars vskutku zajímavé je odvaha se kterou se Kurosawa hned ve své prvotině odhodlal otestovat trpělivost svých pinku bossů. Tentokrát mu to ještě tak tak prošlo.

Kiyoshi Kurosawa je, a to i podle jeho vlastních slov, především žánrovým režisérem. Vždy začíná v rámci daného žánru a až později se uvidí kam jej jeho specifický styl zanese. A to je vynikající přístup neboť čím dál tím více filmařů se za každou cenu snaží svým dílem "něco říct" a zatímco se pokouší přijít na ty nejdůmyslnější alegorie a metafory často zapomínají na to o čem filmy jsou především - zábavě. Je pak tedy příjemné, když Kurosawa má vždy pevný základ v daném žánru do kterého může kdykoliv spolehlivě nazpět zabrousit a divák má nakonec pocit, že zábava je prioritou a zapojení intelektu je jen takový volitelný bonus. Bright Future je však tak trochu výjimkou, neboť žánrem jde o melodrama a kromě dalších a dalších alegorií zabrousit není kam. Tam kde ostatní filmy tohoto režiséra od nabubřelého kázání myšlenek s přehledem zachraňoval tradiční žánr (horor, duchařina, krimi thriller, ...) tam Bright Future má jen další melodrama. Vykořenění mladých, generační konflikt a zejména klíčový vztah mezi ústředním duem jsou představeny poněkud divácky neatraktivním "heavy-handed" způsobem, kdy film častokrát zdůrazňuje věci naprosto jasné a mlčí o bodech, kterým by trochu světla prospělo. Vše ale zachraňuje tradičně mistrovská režie a naprosto vynikající Joe Odagiri, který byl pro roli Nimuri asi zrozen.

Kiyoshi Kurosawa po pěti dlouhých letech přinesl nový film a to tentokrát velmi netradičně na motiv sci-fi románu. Nechal se slyšet, že inspirací pro kývnutí na tento projekt byla chuť natočit film o podvědomí ala Shutter Island či Inception. Smělý to cíl. Ač plebs souhlasit nebudou, povedlo se to náramně. Z popisu a trailerů to vypadalo na tuctové romantické sci-fi. Navíc vzhledem k tomu, že Tokyo Sonata i přes svou kvalitu neobsahovala nic pro tohoto režiséra tak typického, očekávání Realu nebyla asi kdovíjaká. O to víc je šokující jak moc je Real podobný dokonalému Kairu, který je středobodem režisérova kánonu. Ať už jde o design filosofických zombií (yup, that's a thing too), onen stylisticky typický green screen při cestování vozidly, luxusní zvuk či tuhou atmosféru obecně. Ta je na Realu paradoxně tím nejlepším. Paradoxně protože snímek je prezentován jen jako sci-fi drama, ale místy jde víceméně o plnokrevný horor. Tradičně nekrátká stopáž je naprosto ideální, protože se toho vešlo opravdu hodně v pro tento typ snímku přesném neuspěchaném tempu. Ústřednímu duu není co vytknout a obsazení vedlejších charakterů je na top úrovni,skvělá je zejména Miki Nakatani v roli doktorky. Obrovským kladem filmu je vynikající vzhled, Real sice není dechberoucí jako jeho dva Hollywoodské "vzory", ale vzhledem k obecně směšně nízkým rozpočtům japonské kinematografie je produkční hodnota vskutku vysoká. Jediná změna, která by filmu prospěla by bylo méně Lidušky v závěru. 9/10

Scénář pro Loft vznikal zároveň se scénářem Retribution. Zajímavé je, že Retribution byl psán na zakázku zatímco Loft byl osobním projektem Kurosawy. Pozoruhodné je to proto, protože Loft je vcelku přímočarý psychologický horor, což není úplně typické. Zbytek filmografie Kurosawy zpravidla kombinuje víc žánrů. Jasná žánrovost tu však není vůbec na škodu. Tempo je sice tradičně pozvolné, ale co se týče creepy či vyloženě děsivých scén má Loft v porovnání s ostatními filmy Kurosawy jasné prvenství. Režisér se tu opět nebál experimentovat a při natáčení používal dvě kamery zároveň, tu druhou umístěnou kousek za první, takže při editovaní filmu se mohl dosyta vyřádit z různými úhly záběrů. Atmosféra je špičková, důraz na práci ze zvukem je podobně jako v Kairu naprosto bezkonkurenční. Obsazení je skvělé, veteránce z Ringu Miki Nakatani sekunduje půvabně creepy Yumi Adachi. Etsushi Toyokawa je tradičně výborný. Loft není definitivně vlajkovým filmem Kiyoshi Kurosawy a méně trpělivý (či hloupější) diváci jeho tempo asi neustojí. Při první projekci před ~6 lety mě mírně zklamal, ale postupem času dozrál jako víno a definitivně jde o nejvíce podhodnocený Kurosawův počin. 9/10

Kairo je mistrovské dílo. Špičková studie života moderní společnosti a to zejména samoty, vykořenění a uzavírání se do sebe je elegantně podána na ilustraci tehdy se rozvíjejícího internetu. Myšlenky jsou tak nadčasové, že po třinácti letech od vydání vše platí ještě dvojnásob. O pointě filmu by se daly napsat sáhodlouhé eseje ale Kairo boduje zejména tím, že všechny tyto roviny jsou naprosto integrální součástí filmu. Kamera, hudba, atmosféra a horor samotný jdou ruku v ruce s námětem a jako celek tvoří jeden z nejlepších hororů všech dob. Práce s hudbou, zvuky a hlavně také i samotným tichem nemá obdoby. Interiéry, exteriéry, úhly kamery, světlo, stín či samotné rozestavění aktérů není zdaleka náhodné ale promyšlené do nejmenšího detailu. Pro horor je však nejdůležitější právě horor a tady Kairo obzvlášť exceluje. Tužší atmosféra neexistuje a vše se navíc obejde bez jediného jump scare. Vrcholné dílo Kurosawy a zároveň nejlepší horor populární vlny japonského hororu z přelomu století. (A že ta konkurence se špičkovým Ringu, Ju-onem či Audition není vůbec marná!) Stačí se jen zaměřit na to, co tu Kiyoshi Kurosawa naprosto přirozeně a nepodlézavým způsobem vyvádí s perspektivou, aby bylo jasné že jde o Režiséra s velkým er.

Pro fanoušky těchto snímků musí Gun Woman být trefou do černého. Aby tento nízkorozpočtový akčňák zaujal i širší publikum byla by potřeba tu hutnou porci vášně se kterou tento snímek jistojistě vznikl trochu ještě dopilovat do prezentovatelnější podoby. Filmu, který nabídne přesně padnoucí soundtrack a z rukávu častokrát z ničeho nic sympaticky vytáhne hned několik cool nápadů a scén, byť sice sebevíc nevybroušených, je možné odpustit ledacos. Úvodní dialog v autě doplňený o powerpointovou slideshow několika fotografií a následné občasné dovysvětlování děje těmito dvěma charaktery je tak špatné až to bolí a odpustit vážně nejde. Obzvlášť když zbytek filmu překvapivě není ani až tak cheesy jak by se mohlo zdát. A tím spíš když výkon ústřední hrdinky byl v kontrastu prakticky prvotřídní. Objektivně to je sotva na jednu hvězdu, za mě za přísné ale veskrze spokojené dvě a pro žánrové fajnšmekry to skvěle shrnul uživatel eraserhead666.

Skvělé psychologické drama s prvky hororu, které bezchybně navodí mrazivou atmosféru a tím tak poslouží jako vhodné pozadí pro námět samotný. Strachy se sice nepočůráte, ale vzhledem k tomu, že veškerý strašení se odehrává za bílého dne a horor je skutečně až na vedlejším místě je tato rovina filmu zvládnutá mistrovsky. Dramatické rovině není také co vytknout, hlavní předností je oproti některým dalším snímkům tohoto režiséra relativně snadnější stravitelnost (oproti třeba jen těžce interpretovatelnému Charisma). Přesto však obsahuje většinu ústřední témat, či lépe řečeno nástrojů, pro Kurosawu tak typických. Tradiční spolupráce s osvědčeným obsazením v čele s Kôji Yakushim nese opět své ovoce. Seance je precizním dílem po všech stránkách, v rámci autorova skvělého režisérského portfolia je bohužel neprávem tak trochu přehlížena.

Velmi oldschoolové představení charakterů, které překvapí svou teatrálností připomínající spíš komediální inscenaci však nenápadně vybuduje solidní atmosféru a skutečný horor na sebe nenechá dlouho čekat. Co v tom poměrně excentrickém snímku obzvlášť vyrazí dech jsou naprosto špičkové gore efekty, zejména jedna scéna ala Dobyvatelé ztracené archy. Film bohužel trpí typickou hororovou chorobou, kde když přijde na finální lámání chleba veškerá atmosféra je ta tam. Není to však tak zlé a hororová prvotina Kurosawy stojí přesto za to. Pozdější režisérův rukopis by se zde sice hledal ještě jen velmi obtížně, ale Sweet Home je ale přesto zajímavým projektem. Současně s ním byla vyvíjena i hra stejného názvu slavného studia Capcom pro japonský Famicom. Na vývoji se podílel i sám Kurosawa a hra je dnes považována za praotce celého herního survival horror žánru, plus jde o přímou inspiraci pro samotný Resident Evil.

Tsutomu Nihei je bezesporu jedním z nejtalentovanějších manga autorů a Blame! je nepřekonatelné umělecké dílo plné té nejlepší sci-fi architektury vůbec. Aktuálně běžící Sidonia (13. svazek vychází na konci léta) byla ale od začátku jasným krokem k mainstreamu a zanimování bylo jen otázkou času. TV adaptace skutečně časem přišla a vzbudila ohromnou vlnu obav. Největší strach plynul s použítí CGI. Až na několik nepochopitelných problémů s frameratem animací v prvních epizodách vše ale dopadlo nadmíru povedeně a CGI Sidonii sluší. Je to však otázkou vkusu a puristé tradiční animace budou ale asi stejně ohrnovat nos. Faktem však zůstává že Sidonia no kishi je skvělým mecha seriálem, který od svého počátku vážně zaváněl jistým kalkulem na potenciální adaptaci. Narozdíl od Biomegy a Blame! je totiž děj Sidonia skutečně velmi anime-friendly, navíc z velké části jde skoro o harem a ty se tradičně prodávají velmi dobře. Niheiovi se tato strategie povedla a Sidonia oproti prachbídným očekáváním natrhala rekord za rekordem NicoNico ratingů. Druhá série už dostala zelenou, což je jedině dobře neboť první sezóna definitivně povedené předloze neudělala ostudu. V jistých směrech, např. naprosto luxusní epizoda 4 dokonce mangu překonala, zejména díky skvělé režii, přesně nastavenému pacingu, luxusnímu sound desingu a špičkově zpracovaných mecha kokpitů či nejrůznějších HUDů a sci-fi interfaců.