Paľo Bielik

Slovák a zakladatel samostatné slovenské kinematografie Paľo Bielik se narodil 11. prosince 1910 v Senici. V roce 1929 vystudoval průmyslovou školu v Banské Bystrici a prošel několika zaměstnáními kreslíře, montéra, obchodníka i četníka.V Banské Bystrici se rovněž věnoval ochotničení, což se mu stalo osudným. Vystoupil v titulní úloze hry „Jánošíka", kde si ho povšiml fotograf, filmař a etnograf Karel Plicka a doporučil ho režisérovi Martinu Fričovi, který se chystal tuto zbojnickou legendu zfilmovat.

Martina Friče Bielik ihned zaujal a svěřil mu úlohu Juro Jánošíka v dramatu JÁNOŠÍK (1935). Diváky i odbornou kritiku Bielik oslnil svým neškoleným drsným syrovým herectvím, fyzickými dovednostmi a předpoklady, statnou mužnou postavou, uměním slovenských lidových zvyků, zacházet a házet se sekyrou atd.

Film, i přes počáteční zrazování a peněžní nedostatky, zažil velký úspěch, obdržel 1. české filmové ceny, v roce 1936 byl promítán na IV. MFF v Benátkách a prodán do více jak třiceti zemí světa.

O dva roky později si na něho vzpomněl opět Frič, když mu svěřil roli bratra Michala v přepisu Čapkova románu HORDUBALOVÉ (1937). I tento film byl předveden v Benátkách. Další rok si ho vybral režisér Jaroslav Blažek do nedokončených HRDINŮ HRANIC (1938) jako respicienta finanční stráže Pavla Kriška.

Po odtrhnutí Slovenska se stal členem činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě (1939 až 1942). Do českého filmu se vrátil ještě jednou dva roky po válce jako nevšední zkušeností obohacený četnický strážmistr Havelka v ČAPKOVÝCH POVÍDKÁCH (1947) znova režiséra Martina Friče. O rok předtím si zahrál Ondřeje Muranicu v prvním slovenském dlouhometrážním snímku VARÚJ...! (1946).

Hereckou kariéru ukončil ke konci 40. let malou epizodní roličkou ve svém snímku VLČIE DIERY (1948). Už během války se poprvé dostal na Slovensku k samostatné filmové režii dokumentů a osvětových snímků pro společnost Nástup (UMELÉ VLÁKNA, POD HOLÝM NEBOM, O ZDRAVIE ROBOTNÍKA, ZA SLOBODU, OSTROV KORMORÁNOV, HLAVÁTKY aj.).

Až ve znárodněné kinematografii svou práci zaměřil na námětovou (například VARÚJ...!, VLČIE DIERY, PRIEHRADA, JÁNOŠÍK, MAJSTER KAT, STRETNUTIE a NIE!), scenáristickou (VARÚJ...!, VLČIE DIERY, PRIEHRADA, NIE JE ADAM JAKO ADAM, KAPITÁN DABAČ, JÁNOŠÍK, MAJSTER KAT, STRETNUTIE a NIE!) a režijní práci.

Režijně se školil u blízkého přítele a chlebodárce Martina Friče jako jeho asistent při režii historicky prvního slovenského dlouhometrážního snímku VARÚJ...! (1946). Poprvé se posadil na režisérskou židli při válečném dramatu VLČIE DIERY (1948). V 50. letech následně rozšířil svoji režijní filmografii dramaty PRIEHRADA (1950), LAZY SA POHLY (1951), komediemi V PIATOK TRINÁSTEHO (1953), NIE JE ADAM JAKO ADAM (1956), válečnými ŠTYRIDSAŤŠTYRI (1957) a KAPITÁN DABAČ (1959).

K legendě Jánošíka se vrátil svým dvojdílným velkolepým barevným zpracováním JÁNOŠÍK I. a II. (1962 – 1963) s nehercem Františkem Kuchtou v titulní úloze. Ve druhé polovině 60. let ukončil režijní kariéru baladicky laděnými historickými dramaty MAJSTER KAT (1966) a TRAJA SVEDKOVIA (1968).

V nastávající normalizaci se v kinematografii odmlčel a přispěl k ní jenom dvěma náměty a scénáři (STRETNUTIE a NIE!). Krátce používal pseudonymu Ján Bukva. Jeho manželkou byla herečka Marta Černická – Bieliková (1920 – 2002).

Kromě cen z filmových festivalů (třikrát Čestné uznání 1950, 1952 a 1958 na MFF v Karlových Varech) byl za svá filmová díla odměněn slovenskou Národní cenou (1949) za režii snímku VLČIE DIERY (1948), další Národní cenou (1950) za PRIEHRADU (1950), Státní cenou Klementa Gottwalda (1958) za námět, scénář a režii válečného dramatu ŠTYRIDSAŤŠTYRI (1957), za které též dostal Mezinárodní cenu FIPRESCI (1958), Druhou cenu za scénář (1975) v Literární soutěži k 50. výročí založení KSČ a Cenu FFP za námět (1975) na XXVI. Filmovém festivalu pracujících v Praze k filmu STRETNUTIE (1974).

Od československé vlády získal titul Zasloužilého umělce (1955), Řád práce (1965), titul Národní umělec (1968), Zlatý odznak (1973), Pamětní Medaili k 30. výročí SNP (1974), Čestný diplom (1975), Řád republiky (1979) „za přínos k rozvoji filmové tvorby v roce 80. výročí naší kinematografie" a Čestné uznání in memoriam (1996).

V roce 1988 mu byla u filmových ateliérů na bratislavské Kolibě odhalena bronzová socha. Jeho dílo a život přibližuje kniha Ernesta Štrice „Paľo Bielik" (1984) a Petry Hanákové „Paľo Bielik a slovenská filmová kultúra" (2010). Herec, režisér, scenárista a také veterán ze Slovenského národního povstání Paľo Bielik zemřel 23. dubna 1983 v Bratislavě ve věku nedožitých sedmdesáti tří let.

Jaroslav "krib" Lopour