Paľo Bielik

Jeho filmová tvorba v roli herce, režiséra a scénáristy, patří právem mezi klenoty česko-slovenské kinematografie. Byl hercem, umělcem i režisérem, ale hlavně při svém filmařském nadšení i velice skromným člověkem. Také používal pseudonym Ján Bukva. Slovensko má pro filmaře tu výhodu, že je krajinou bohatých kontrastů. Ještě stále se tu zachoval původní ráz přírody, kde lze nalézt obrazy biblické krásy, třeba při polních pracích, nebo církevních slavností. Paľo Bielik uměl z toho tehdy čerpat.

Narodil se 11. 12. 1910 v Senici. Na odborné škole v Banské Bystrici se vyučil v oboru zámečník. Posléze účinkoval v ochotnickém souboru v Banské Bystrici. Zde si ho vyžádal na doporučení profesora K. Plicky tehdejší slavný režisér Martin Frič do hlavní postavy filmu JANOŠÍK (1935). Paľo Bielik měl pro tuto roli všechny atributy, měl charisma, byl vysoký skoro dva metry a sportovně založený typ. Je zajímavé, že toto Fričovo zpracování mělo poměrně velice slušný ohlas i na mezinárodní filmové scéně, byl především kladně přijat v roce 1936 na filmovém festivalu v Benátkách. Přesto ho Maďarsko považovalo za skandální a provokativní, protože podle jejich názorů bylo údajně použito v záporných postavách jen maďarských jmen.

Paľo Bielik účinkoval i v dalším filmu Martina Friče HORDUBALOVÉ (1937), kde ho obsadil do role postavy Michala Hordubala. Velkou láskou Paľo Bielika byla česká herečka Jarmila Beránková, jejich vztah započal při natáčení filmu režiséra Jaroslava Blažka HRDINOVÉ HRANIC (1938), s ohledem na Mnichovskou dohodu (označována také jako Mnichovská zrada) se film nikdy nedokončil. První filmový debut v roli Jánošíka mu pomohl se profesionálně uplatnit už jako herec ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě v letech (1939 až 1941). Během válečných let se zabýval režií a tvorbou krátkého hraného filmu. Těsně po válce roku 1945 natočil s K. Krškom film ZA SLOBODU, který částečně mapoval Slovenské národní povstání. Martin Frič mu nabídl do třetice rovnou účinkování ve dvou připravovaných filmech. Postavu četnického kapitána Havelku ve filmu ČAPKOVY POVÍDKY (1947). V dalším psychologickém filmu ze života slovenských vystěhovalců v postavě navrátilce z Ameriky Ondreje Muranice VARÚJ...! (1947) už exceloval. Příběh se odehrával v čase zrodu spojení Čechů a Slováků. Děj námětu je podle divadelní hry „Bačova žena“ slovenského spisovatele Ivana Stodoly.

Tři roky po válce se vyhranil už jako režisér pro svůj první celovečerní film VLČIE DIERY (1948), který byl velice úspěšný, především svojí syrovostí a autentičností z období Slovenského národního povstání. Další úspěšné filmy na sebe nenechaly dlouho čekat. Byl to příběh z času první světové války, ČTYRIDSAŤŠTYRI (1957) a další následoval, patos hrdinství z období SNP, baladicky vykreslený tragický osud bojovníka, film KAPITÁN DABAČ (1959). Po pečlivém nastudování typicky národní tématiky postavy Jánošíka se opět vrátil k legendě slovenské historie a to ve filmu JANOŠÍK (1963). Pojal to velkolepě, film zaznamenal velký úspěch, přestože reálná fakta byla přeci jenom trochu jiná. O tři roky později natočil další film z historie MAJSTER KAT (1966), kterým si získal obdiv u velké části oblíbenců historických dramat z domácí produkce. Poslední jeho film TRAJA SVEDKOVIA (1968) byl opět historický, natočen podle románu „Marína Havranova“ od Ivana Stodoly, na motivy dramatického děje z revolučního času (1848). V roce 1968 obdržel titul národního umělce. Zemřel 23. 04. 1983 v Bratislavě.

Paľo Bielik, stál u zrodu slovenské kinematografie, jeho filmová tvorba pramenila i z osobních prožitků a dokázal ji pozdvihnout na uměleckou úroveň. První a jedinou jeho manželkou byla slovenská herečka Marta Černická, která zemřela 07. 02. 2002.

Josef "tahit" B.