V piatok, trinásteho...

Oproti iným budovateľským opusom pomerne znesiteľné, ale stále ideologické a kto to nevidí, je asi slepý alebo ja neviem. Očividná kritika starých štruktúr -- rodinkárstva, úradníctva, cirkvi, náboženskej otázky, malomeštiactva, buržoázie -- a pozeranie sa do budúcnosti s vidinou nového sveta konfrontovaním generácií. A samozrejme celkovo harmonické vyznenie a riešenie problematiky. Čerešnička na torte: nápis "Pokračujem revolučne, spamätal som sa" na dverách a na konci prehovory hlavnej postavy: o tom, ako "zľe sme my žiľi", "nie som ja ešte tak starý, aby som sa nevedel spamätať" a "vždy som bol pre tie revolučné činy". Ale akože som sa aj zasmial sem-tam, hlavne v druhej polovici, nech nežerem. A za stalinizmu sa bolo treba občas zasmiať, aby ťa nejeblo. (20.11.2016)

Slovenská veselohra „V pátek třináctého" si bere — kromě kritiky zaostalého názoru o „vyšším" postavení úřednictva ve společnosti — na mušku problém náboženský, řečeno přesněji, pobožnůstkářství a pánbíčkářství lidí, jinak docela rozumných. Tedy thema záslužné a odvážné, zvlášť když uvážíme důležitost řešení této otázky na Slovensku. V ideji, v záměru filmu nelze tedy hledat příčinu jeho nepřesvědčivosti. Ta tkví spíše v roztříštěném ději, v jeho plytkosti, a konečně v něčem, co se dá nazvat stylovou nevyvážeností. Je to spíš řada humorných episodek, spojených bez dostatečné dávky vnitřní logiky. Nedostatek děje a skutečně dramatických, t. j. funkčních akcí je nahrazován humornými, často až groteskními situacemi, rozváděnými do nejmenších detailů. A teď pár slov o humoru: kdo něco namítá proti humoru, satiře, legraci, grotesce, frašce... je buďto bezvýhradný pesimista, nebo vůbec nechápe smysl našeho života. Ovšem, tu je třeba říci, jaký humor to má být. Sotva totiž takový, jaký vidíme ve filmu „V pátek třináctého", v němž není — aspoň ve většině případů — prostředníkem k odhalení ideje filmu, k rozvíjení jeho děje, zápletky, postižení typičnosti charakterů. Je to — i když ne vždy — humor pro humor, a ještě ne vždy vkusný. Ovšem, na druhé straně nutno uvést i kladné stránky humoru v tomto filmu: na př. scénu Rebrova příchodu k faráři, který v postní den pojídá kachnu. Ve filmu jsou dobře postižené charaktery lidí, zejména otce Rebra. Určitou stylovou nevyvážeností filmu však dochází k tomu, že často nevíš, co si máš myslet o lidech, jejich jednání, a „jak to vlastně myslí". To je i vada režie: film je totiž chvíli veselohra, chvíli se ti zdá, jako by mělo jít o drama, a hned zas máš dojem, že jde o kýč. Jsou v něm však živí lidé, nikoli chodící a mluvící schémata lidi, a lze mu proto prorokovat u diváků úspěch. Filmový přehled 4/1954 (06.07.2009)

Ja som sa nesmial. Ja som sa doslova rehotal. ONDRIŠ JARIABEK ako bigotný otec "úradníckej" rodiny, ktorá rebeluje proti starým poriadkom je excelentný. Akákoľvek propaganda je podľa môjho názoru už na smetisku dejín, ale to komediálne (možno aj nechcené a pôvodne neplánované) ostalo. A skvelé herecké výkony takisto. (27.4.2009) (27.04.2009)

Čakal som propagandu, ale dostal som na tú dobu fajn komédiu. Bielik sa oveľa elegantnejšie vyhol propagande a vzývaniu holdu pracujúcemu ľudu ako tomu bolo vo filmoch Priehrada či Lazy sa pohli. Zo všetkého najviac baví podarená figúrka otca, ktorý kázňami chce zasahovať do života detí, aby "úradničina" zostala vo famílii prítomná i po jeho odchode do dôchodku. Celkovo film nemá kam dokráčať len do happyendu, kde otec povolí a deti sa oženia a povydávajú. (12.05.2018)

Paľo Bielik bol bez pochýb vynikajúci režisér a pravdepodobne najlepší z našej vlasti, ale akonáhle boli jeho filmy ovplyvnené režimovou propagandou, vytrácala sa z nich sloboda vyjadrovania a myslenia, a stávali sa tak obyčajným agitačným prvkom vtedajšej doby. Za pár úsmevných momentov a nie úplne prefláknutý dej mu však dve hviezdy dám. (21.11.2016)