Vjačeslav Tichonov

Vjačeslava Vasilijeviče Tichonova, jednoho z nejznámějších ruských herců, provázela stejně strastiplná cesta k prvotnímu úspěchu jako mnoho dalších herců a režisérů jeho generace. Narodil se před světovou krizí vychovatelce z mateřské školky Valentině Tichonové a textilnímu mechanikovi Vasilijovi Tichonovi. V době svého dospívání - začátkem druhé světové války - byl nucen ukončit školní docházku, rychle se vyučit soustružníkem a pomáhat válečnému průmyslu. Tajně si snil o kariéře filmového herce, jedinému úniku z reality. Byl přímo posedlý filmy - jeho vzory byli představitelé národních hrdinů Nikolaj Čerkasov (ALEXANDR NĚVSKÝ) a Boris Babočkin (ČAPAJEV). Rodiče jen doufali, že se z něho po válce stane agronom nebo inženýr. Skoro by se tak stalo, kdy si ho po neúspěšných zkouškách na VGIK nevšiml Boris Bibikov a nedal mu druhou šanci. Ještě v průběhu studií se mu podařilo získat roli ve filmu od Sergeje Gerasimova MLADÁ GARDA (1948), který sloužil jako startovní můstek celé plejádě ruských filmových hvězd (S. Bondarčuk, S. Gurzo, I. Makarová..). Tichonov si ale na další filmovou roli musel počkat dalších deset let. Přesto mu film přinesl seznámení s jeho první ženou Nonnou Morďokovou, avšak ani s ní nenašel klidu, jejich povahy byly tak rozdílné, že se po několika letech jejich osudy rozešly. Jejich syn Vladimír pak žil s matkou až do té doby, než ho jako začínajícího herce rozežral démon drogové závislosti.

Tichonov však dokázal překonat rodinné problémy a to desetiletí své absence před filmovou kamerou nezahálet. Hrál například v Divadle filmového herce v Moskvě. Až v roce 1957 se vrátil k filmu větší rolí traktoristy ve filmu ROZCESTÍ (1957). Tento film režíroval Stanislav Rostocský, který se stal Tichonovým přítelem i režisérem pěti jeho rolí. Zvláště plodná byla jejich spolupráce při filmu ULOUPENÁ LOĎ (1958), který byl posléze označen za nejlepší ruský film roku 1959. Teprve po něm ho vzala na vědomí filmová obec a připustila, že v tom líbivém romantickém vzhledu snílka může být i talent. Prokletí romantických hrdinů, do kterých byl až do teď obsazován, bylo zlomeno a on mohl vytvořit specifický herecký styl introvertních intelektuálů, často skrývajících svou pravou tvář.

V krátkém čase si stihl ještě zahrát v Rostocského MÁJOVÝCH HVĚZDÁCH (1959), natočených v československo-sovětské koprodukci a situovaných do období osvobozování Československa, v nichž mu partnerku ztvárnila Jana Brejchová. V 1963 hrál v Samsonovově OPTIMISTICKÉ TRAGÉDII, která byla nominována na Zlatou Palmu. Postupku k hereckým výšinám mu zajistila až role knížete Bolkonského ve filmu VOJNA A MÍR (1965-1967) Sergeje Bondarčuka, kterou měl původně získat Innokentij Smoktunovskij. Byl to první Tichonovův film, který získal Oscara. Sám svou první cenu (Státní cenu SSSR) získal za DOČKÁME SE PONDĚLÍ (1969) a aby bylo i jeho osobnímu štěstí učiněno za dost, při natáčení poznal svoji druhou ženu Tamaru Ivanovnu, konzultantku pro film a učitelku francouzštiny na místní škole. V jejich manželství se narodila dcera Anna Tichonovová, nynější majitelka soukromého filmového studia "Akter" v Moskvě.

Sedmdesátá léta byla bezpochyby dobou největší Tichonovy slávy. BÍLÝ BIM, ČERNÉ UCHO (1970) byl nominován na Oscara za cizojazyčný film, ale nakonec si odnesl z Karlových Varů "jen" Křišťálový glóbus. Vpravdě za životní roli se dá označit jeho výkon v televizním seriálu "SEDMNÁCT ZASTAVENÍ JARA" (1976), v němž hrál hlavní postavu plukovníka Isajeva, působícího ve válečném Německu pod krycím jménem Stierlitz. V Isajevovi se mu podařilo vytvořit psychologicky složitou postavu, tající své pravé já v jiném člověku. Kromě stání ceny (Státní cena RSFSR) mu seriál vynesl i mezinárodní popularitu. Tématu druhé světové války zůstal věrný i nadále, kdy se Sergejem Bondarčukem natočil BOJOVALI ZA VLAST (1975). S Igorem Gostevem pak válečnou trilogii MY SE VRÁTÍME 1974), FRONTU V TÝLU (1977) a V TÝLU NEPŘÍTELE (1981), která se částečně natáčela i v Barrandovských studiích. Dalším filmem, ve kterém se Tichonov vrátil do Prahy, byla PÍSEŇ O STROMU A RŮŽI (1978) Ladislava Rychmana. V roce 1980 získal opožděně Leniskou cenu za film BÍLÝ BIM, ČERNÉ UCHO (1970).

Seriál "TASS JE ZPLNOMOCNĚN PROHLÁSIT..." (1984), u nás sice neměl zrovna pochvalné kritické ohlasy, ale zase patřil k nejsledovanějším socialistickým kriminálním příběhům. Před nástupem Jelcina do funkce stihl Tichonov měnit žánr svých filmů přes sci-fi (ZERKALO DLYA GEROYA,1987) do fantasy (UBIT DRAKONA, 1988). Nejslavnějším filmem 90.let se pro něj stalo až Michalkovovo UNAVENI SLUNCEM (1994), druhé dílo z Tichonovy filmografie, co získalo Oscara za cizojazyčný film. Od té doby se Tichonov věnuje filmu jen příležitostně, zvláště po srdečním infarktu v roce 2002. V roce 1979 o něm natočil Stanislav Rostockij dokument POVOLÁNÍ – FILMOVÝ HEREC (PROFESSIYA – KINOAKTYOR).

Květa "kwietitze" Lujková