Zora Poulová Valchařová

Velká škoda, že ji režiséři ignorují.

'Hradecký divák je velmi vyspělý a vnímavý,' říká Zora Valchařová Poulová

Východní Čechy, Hradec Králové /ROZHOVOR TÝDNE/ - Členka souboru Klicperova divadla byla nominována na prestižní Cenu Thálie za roli Violet Westonové ve hře Srpen v zemi indiánů.
25.3.2016
SDÍLEJ:
Nominovaní na herecké ceny Thálie byli představeni novinářům 3. února v pražském Národním divadle. Zora Valchařová Poulová

Nominovaní na herecké ceny Thálie byli představeni novinářům 3. února v pražském Národním divadle. Zora Valchařová PoulováAutor: Deník/Martin Divíšek

Herečka Klicperova divadla v Hradci Králové Zora Valchařová Poulová byla nominována na prestižní Cenu Thálie 2015 za mimořádný umělecký jevištní výkon v oboru činohra.

Zazářila jako Violet Westonová v představení Srpen v zemi indiánů, jež mělo premiéru v režii Terezy Karpianus v říjnu loňského roku.

„V inscenaci, která oproti textu překvapivě akcentuje groteskní rys situací, vytváří ve své Violet uvěřitelnou, životnou figuru, která nenuceně přechází mezi realismem a prudkou stylizací. Jako dominantní matka rodu umí být nejen děsivá, trapná a zahanbující, ale také překvapivě pochopitelná. Výsledkem je jeden z hereččiných nejpůsobivějších výkonů," uvádí oficiální materiály k vyhlášení nominací na prestižní cenu, která bude udělena v sobotu 26. března v pražském Národním divadle za přítomnosti kamer České televize.

Kdy jste se dozvěděla o nominaci na Cenu Thálie?
Volali mi po Božím hodu a prosili mě, abych to držela
v tajnosti až do tiskové konference, která se konala 3. února. Já jsem slib dodržela, prozradila jsem to jen své devadesátileté mamince, jinak nikdo z rodiny a ani z divadla nic netušil. Vtipné je, že moje dcera (herečka Klicperova divadla Marie Poulová – pozn. red.) se to dozvěděla dříve, nevím od koho v Praze, a vynadala mi, že jsem jí nic neřekla.

Co pro vás znamená nominace na Cenu Thálie?
Nominaci vnímám jako ocenění celé naší inscenace a doslovně všech, kteří na ní pracovali a pracují. Už proto bych „nám" přála cenu získat, ale jsme na ni tři. Osobně je to pochvala a pochválen je rád každý herec. Já se na chvále učím nelpět. U nás doma se nikdy moc nechválilo. Například můj muž mě viděl za celou dobu mého angažmá hrát asi šestkrát. On tvrdí, že to špatně snáší, protože má velkou trému i za mě. Rozumím tomu a nenutím ho. Pokaždé, když se byl podívat, řekl potom něco ve smyslu: „Nejlepší byla Martina Nováková", nebo „Pan Zapletal prostě umí" či „Kamila Sedlárová, to je herečka!", případně „Kdo je to ta mladá, krásná?". Když se děti ptají: „A co máma?", řekne: „No, máma dobrý, no". Vrchol pochvaly je: „Máma byla TAKY dobrá". Nebo moje maminka se jde podívat na Srpen v zemi indiánů, já čekám, co tomu řekne, a ona: „Přines mi tu hru, chci si ji přečíst, nic jsem neslyšela". A o dva dny později ještě: „Ta paruka, cos měla na hlavě, ti moc slušela". Takže já sice po představení poletuju v oblacích, chvíli přímo úměrnou délce a síle diváckého potlesku, ale jakmile vytáhnu paty z divadla, stojím nohama pevně na zemi.

V čem je podle vás největší síla inscenace Srpen v zemi indiánů?
V pravdivé syrovosti. Ten text nás od začátku oslovil, nadchl, posléze sešrotoval až k pláči a nakonec naplnil zvláštním klidem a semknul nás v přesvědčení, že nabízíme divákovi dobré divadlo. Je to zásluha režisérky Terezy Karpianus, celého inscenačního týmu a opakuji – všech zúčastněných.

Jak se vám hraje role Violet Westonové? Je vyčerpávající ztvárňovat na jevišti tolik negativních emocí?
Ano, je to vyčerpávající, jako všechno, co děláte naplno. Ale zároveň vás to zvláštním způsobem očistí a ještě vám to posílí hlavu.

V čem tkví největší síla této postavy?
O postavách nerada mluvím, neumím to, radši hraju. Ta postava si jenom myslí, že je silná, chová se dokonce tak, že je nejsilnější ze všech, aby pak došla k poznání, že bojem o vítězství všechno prohrála. Přesto jí rozumím. Myslím si, že pod tvrdou slupkou je vnitřně křehká a poraněná. Každý má na začátku představu, jak se svým životem naloží a ten ho pak pěkně semele. Nejsem úplným zastáncem názoru, že každý je svého štěstí strůjcem. Už jsem dost velká a mám určité pochyby 
v tomto směru.

Jaké to je hrát v souboru s výrazným uměleckým rukopisem?
Máte na mysli silný herecký soubor s mnoha výraznými osobnostmi? Ten máme. Nebylo to tak vždycky, jsem 
v Hradci 25 let, něco pamatuju. Je to zásluha bývalého i současného vedení, že dokázali postavit soubor do nynější podoby, že umí vybrat zajímavé tituly a zajistit režiséry, o které se jinde marně snaží a kteří nám umožňují dále se formovat a profesně růst.

Královéhradecké Klicperovo divadlo slaví úspěchy u diváků i u kritiky. Čím to podle vás je?
Děláme svoji práci poctivě, naplno a s láskou. A tohle divák pozná. Kdyby to tak nebylo, nebudeme mít plno. Do divadla lidé chodí dobrovolně. Diváka neoklamete. Ten je nakonec v divadle ten nejdůležitější člověk. A hradecký divák je velmi vyspělý a vnímavý.

Účinkujete v inscenacích uměleckého šéfa Davida Drábka, které jsou často založeny i na nápadech herců během zkoušení. Vyhovuje vám tento přístup?
Víte, improvizace neznamená, že si na jevišti bude každý dělat, co chce. Improvizace má svoje pravidla a může si ji dovolit pár lidí. Každý má jiný humor, nechci mluvit o ceně, úrovni nebo kvalitě humoru, ale už jen ten fakt, že každý má jiný humor, napovídá, že pokud to není záměr, nemůžete všechno splácat dohromady. Někdo to musí hlídat. A tak ten, kdo při Davidových režiích nejvíc improvizuje, je on sám. Nápady herců pečlivě třídí.

Bylo obtížné hrát v Drábkově hře Koule, kde jste jako Radmila měla reálný předobraz v bývalé atletce Jarmile Kratochvílové?
Jsem moc ráda za tuhle otázku. Jarmila Kratochvílová obětovala atletice všechno. Já ji obdivuju a zároveň lituju za to, co jí a ostatním atletům tehdy prováděli. Nevěřím, že to byla její volba. Takže mi velmi záleželo na tom, abych ji jenom nějakým laciným způsobem nezesměšnila, to si nezaslouží. Moje Radmila by měla být poklonou paní Kratochvílové.

V Klicperově divadle často hostují silné režisérské osobnosti. Se kterou se vám nejlépe pracovalo?
Za tuhle otázku naopak ráda nejsem, nechci se nikoho dotknout tím, že na něj zapomenu, nebo ho vychválím méně než jiného. Mám ráda, když mě režisér dokáže nadchnout, oslovit svojí vizí, když je přístupný i té mojí. Když mě něco nového naučí, když dovede zjitřit moje smysly, je to pocit podobný zamilovanosti, kdy chcete předvést to nejlepší, co ve vás je. Vždycky, když zkouším s takovým člověkem, uvědomím si, že není nutné zestárnout, pokud člověk nezleniví, duševně určitě ne. Nikdy nezapomenu na J. A. Pitínského. On není pozemský člověk. Je to duší i tělem básník. Zkoušeli jsme tehdy Durychovu Boží duhu, ráno jsme přišli na zkoušku, zavřely se za námi dveře Besedy a ocitli jsme se v jiném světě. Dodnes si tu atmosféru vybavuju. Nedávno jsme zkoušeli Medvědy s Annou Petrželkovou, jeho dcerou, a ta mě dokázala tak nadchnout, že jsem si připadala jako mladá holka. Vzpomínám na Karla Brožka, měli jsme se rádi a rozuměli si i profesně, krásné vzpomínky mám na Mariána Pecka, Ivo Krobot mi začal dávat velké role. S Arnoštem Goldflamem jsme se hodně nasmáli a s Davidem Drábkem taky. David mi hodně pomohl, abych si herecky začala trochu věřit. I když to snad ani nejde, aby si člověk herecky věřil. To by byl asi konec. Bavilo mě pracovat s Danielem Špinarem a nesmím vynechat mého oblíbeného Martina Františáka. Opravdu nemůžu vyjmenovat všechny. Naopak nejhorší je, když přijde režisér, kterému je třicet čtyřicet let, ale pracuje, jako kdyby mu bylo sto třicet nebo sto čtyřicet. Vy cítíte, že vás táhne ke dnu, že vám nemá co nabídnout, nikam vás neposune. Takové zkoušení je jenom vyčerpávající promarněný čas. Taky jsme tady takové případy kdysi zažili. I když i z toho si člověk může odnést určité poznání.

Pomáhají různé herecké styly rozvíjet herecký soubor?
No, to víte, že ano. Co režisér, to jiná osobnost, jiný způsob práce, jiné emoce, jiný humor, jiné názory, jiné požadavky.

Hrajete také ve hře Lenky Lagronové Nikdy. Je vám tento typ dramatiky blízký?
Takhle neuvažuju. Nezáleží mi na typu dramatiky, záleží mi na tom, s kým zkouším, o čem a jak se to bude dělat, jaký je režisér a jeho záměr, kostýmy, scéna, muzika, všechno hraje roli. A Nikdy režíroval Honza Frič. Miluju Honzu Friče. On je tak chytrý, vzdělaný, vnímavý, citlivý, nadšený a čistý člověk. Můžu se od něj učit nejen herecky, ale i lidsky.

V Klicperově divadle působíte už od roku 1990. Co pro vás hradecké angažmá znamená?
Hradecké angažmá je pro mě druhým domovem.

Uvažovala jste někdy o změně angažmá?
Popravdě ano. Uvažovala jsem o tom, že od divadla odejdu úplně. Bylo to v době, kdy byl uměleckým šéfem Vladimír Morávek. Předesílám, že mám Vladimíra ráda. Zkoušení s ním nebylo lehké, ale byl to silný adrenalin a mě to bavilo. Dokonce tak, že když po letech odešel, nějaký čas jsem se při normálním zkoušení nudila. Dost mě, a myslím, že všechny, naučil a vycházím z toho dodnes. Byl to on, kdo vyžadoval, aby všechno a všichni fungovali ne na 100, ale na 500 procent. Byla bych s ním bývala tak ráda pracovala víc, bohužel za celou dobu, kdy tady šéfoval, mi nedal hrát jedinou velkou dramatickou roli, s výjimkou Maminky v Písku na odchodnou. Nemůžu se zlobit, takhle to prostě u divadla chodí. Ale bylo to pro mě dlouhé a dost bolestné období, protože jsem byla ještě mladá, roky utíkaly a s nimi i role, které už si nikdy nezahraju, protože prostě předpokládají určitý věk. Abych se neutápěla v lítosti nebo nedejbože nezahořkla, musela jsem se rozhodnout. Buď hrdě (ale vevnitř ublíženě) odejít a nebo něco vymyslet. A tak jsem zahodila ambice. Řekla jsem si, že není důležité jako co žiju, ale jak žiju. Přišla jsem na to, že si můžu sama sebe vážit, přestože to „nikam nedotáhnu". Prostě jsem se úplně vědomě a úmyslně zbavila ambicí. Iluzí ne, ty my zaplaťbůh vydržely mnohem déle. A tehdy se stala zvláštní věc. Nepřišla jsem na to hned, až s odstupem času jsem zjistila, že jsem se ztrátou ambicí osvobodila. Nevím vlastně, jestli je to dobře, nebo špatně, ale ambice jsou mi od té doby trochu směšné, trochu protivné a nejvíc lhostejné. Začala jsem hrát divadlo ne pro nějaké ocenění, kariéru, abych byla vidět, ale pro radost. Užívám si každý okamžik na jevišti. Miluju tu práci a miluju ji čím dál víc a často v duchu děkuju, že ji smím dělat. Jediné, co mě brzdí, je tréma. Léty se to bohužel nelepší, právě naopak. No, říkám si, dokud se člověk chvěje, neokoral ještě.

Od roku 2014 je členkou uměleckého souboru Klicperova divadla i vaše dcera Marie Poulová, váš manžel je také herec (člen hradeckého Divadla Drak). Řešíte doma divadlo?
Ne, divadlo doma opravdu neřešíme. Většinou řešíme, kdo si má co uklidit. Když neřešíme, kdo si má co uklidit, řešíme, kdo si co neuklidil. Případně řešíme, jak to dělají jinde, že mají pořád uklizeno.

Zdroj: http://hradecky.denik.cz/nazory_region/hradecky-divak-je-velmi-vyspely-a-vnimavy-rika-zora-valcharova-poulova-20160325.html

Zora Valchařová-Poulová získala Cenu Thálie 2015!

Publikováno dne: 27.3.2016

Členka uměleckého souboru Klicperova divadla Zora Valchařová-Poulová převzala v sobotu 26. března z rukou ředitele Českého rozhlasu René Zavorala a herce Michala Isteníka v Národním divadle v Praze Cenu Thálie za roli Violet Westonové ve hře Srpen v zemi indiánů.

Ve svém poděkování vzpomněla nejen na své herecké kolegy, ale i na další lidi z divadla, které divák na jevišti nevidí, ale jsou pro inscenaci důležití. „Děkuju všem od vrátnice až po střechu," pronesla herečka dojatě. Prostřednictvím divadelního facebooku pak také poděkovala i všem divákům: "Já mám strašnou radost, ale trochu ji mám zkaženou, protože jsem ve své děkovné řeči zapomněla poděkovat divákům. Takže jim hodně děkuju, že na nás chodí, protože bez nich bychom byli nic," dodala herečka.

Cenu Thálie získala Zora Valchařová-Poulová za mimořádný umělecký jevištní výkon v oboru činohra za roli Violet Westonové v inscenaci Srpen v zemi indiánů, která měla premiéru v Klicperově divadle v režii Terezy Karpianus v říjnu loňského roku.

"V inscenaci, která oproti textu překvapivě akcentuje groteskní rys situací, vytváří Valchařová Poulová ve své Violet uvěřitelnou, životnou figuru, která nenuceně přechází mezi realismem a prudkou stylizací. Jako dominantní matka rodu umí být nejen děsivá, trapná a zahanbující, ale také překvapivě pochopitelná. Výsledkem je jeden z hereččiných nejpůsobivějších výkonů," uvádí oficiální materiály Cen Thálie.

Jménem kolegů a celého Klicperova divadla gratulujeme!

Vážená paní herečko, přes 20 let si Vás v HK nosí na rukách v Klicperáku jako vzácnost. Také jsem měl možnost Vás jednou vidět, ale to, co jste nyní předvedla v:  http://www.csfd.cz/film/339259-skoda-lasky/galerie/?type=1

 

.......................tak to opravdu byla BOMBA a PARÁDA....!     Byla to doopravdy ŠPICA.   Děkujeme....!

Jako fanynka Karla Gotta neměla chybu!