Anna Štrosová

Anna Štrosová se narodila jako Anna Stárková 6. září 1919 v Mladé Boleslavi. K herectví a operetní dráze se soukromě připravovala u Klementiny Rektorisové a Otto Minaříka. Na konci 30. let začínala jako operetní herečka a sólistka operety na různých předměstských scénách Prahy a u divadelních a kočovných společností (mj. u společnosti ředitele Jana Macháčka).
V letech 1941 – 1945 vystupovala u Járy Kohouta v pražském Divadle U Nováků. Následně odešla z Prahy do oblastních divadel, kde se během útlumu operety musela přeorientovat plně na činohru. Se svým mnohaletým manželem, hercem a režisérem Vladimírem Štrosem (1902 – 1977) prošla několika scénami.
V rychlém sledu prošla Anna Štrosová například opavským Slezským národním divadlem (1945 – 1946), Severočeským divadlem v Liberci a v Novém Boru (1946 – 1949), Divadlem pracujících v Mostě (1949 až 1952), teplickým Krušnohorským divadlem (1952 – 1954), Krajským oblastním divadlem v Jihlavě (1954 – 1955), Městským oblastním divadlem Varnsdorf (1957 – 1958) a nakonec uherskohradišťským Slováckým divadlem (1958 – 1964).
I když zpočátku využívala atraktivní herecký projev, po roce 1945 se přehrála do charakterních postav světového i domácího moderního a klasického repertoáru. Často na divadle hrála po boku svého muže.
Zahrála si v inscenacích „Naši furianti“ (Marie), „Strýček Váňa“ (Jelena Andrejevna), „Případ chirurga Krečeta“ (Bočkarovová), „Mam’zelle Nitouche“ (Představená kláštera), „Gazdina roba“ (Baronka), „Sen noci svatojánské“ (Hippolyta), „Nebe na zemi“ (Catastrofa), „Třetí přání“ (Maminka), „Večer tříkrálový“ (Marie), „Anna Kareninová“ (Anna Kareninová), „Jánošík“ (Barona Révayová), „Dalskabáty, hříšná ves“ (Plajznerová), „Deník Anny Frankové“ (Giessová), „Mnoho povyku pro nic“ (Voršila), „Největší z Pierotů“ (Flora), „Pygmalión“ (Eynsford Hillová), „Figarova svatba“ (Hraběnka), „Lucerna“ (Babička), „Antigona a ti druzí“ (Erika), „Les“ (Gurmyžská), „Slaměný klobouk“ (Baronka de Champigny), „Poprask na laguně“ (Paní Pasqua), „Neočekávaný host“ (Paní Warwicková), „Jizva“ (Věra) a tak podobně.
V červnu roku 1951 si dvakrát také zahrála jako host na jevišti Národního divadla v Praze (Smeraldina ve „Sluhovi dvou pánů“). Poprvé se na filmovém plátně objevila ještě pod dívčím jménem na sklonku nacistické okupace jako mladá tulačka ve velkofilmu podle stejnojmenného románu Zikmunda Wintra ROZINA SEBRANEC (1945) v režii Otakara Vávry.
Po dlouhých třiceti letech se už jako penzistka opět před kamery vrátila jako filmová epizodkářka 70. let (od 1974, kdy její muž s filmem definitivně skončil). Pětkrát hrála ve filmech Petra Schulhoffa: žena ve starožitnictví (OSUD JMÉNEM KAMILA), svatebčanka (HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU…? a též ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU…!), dáma v divadle („JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE…!“) a žena u telefonní budky („JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“).
Kromě filmů Petra Schulhoffa se ještě v letech 1976 – 1978 objevila ve větší úloze známé dědy Douši (Jiří Pleskot) Věry v Papouškově komedii KONEČNĚ SI ROZUMÍME (1976), dále např. jako odcházející zákaznice v komedii COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (1977) Václava Vorlíčka, Holečková ve Steklého filmu VŠICHNI PROTI VŠEM (1977), starší prodavačka v dramatu ČEKÁNÍ NA DÉŠŤ (1978) Karla Kachyni, světlovlasá cestující v Tomanově kriminálce VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI (1978) s Miroslavem Macháčkem.
O dva roky později, skoro dvacet let před svou smrtí, si naposledy Anna Štrosová zahrála ženu ve frontě ve filmu BLÁZNI, VODNÍCI A PODVODNÍCI (1980) režiséra Tomáše Svobody. Ve filmu se představila po boku svého manžela jen jednou, když oba spolu vytvořili manželský pár ve starožitnictví v kriminálce Petra Schulhoffa OSUD JMÉNEM KAMILA (1974).
Na začátku 80. opustila zcela herecký svět a stáhla se do ústraní. Naposledy se před kamery dostala v televizním dramatickém filmu Karla Kachyni POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) s Věrou Galatíkovou, Vlastimilem Brodským a Naďou Konvalinkovou v titulních úlohách. Ojediněle kromě televize spolupracovala také s Československým rozhlasem. Herečka Anna Štrosová zemřela v naprostém zapomenutí až 27. května 1999 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour