Výrazný představitel tzv. České nové vlny a filmový režisér se narodil 3. ledna 1934 v Praze. Po maturitě pracoval v letech 1951-54 nejprve jako rehabilitační pracovník a dělník, nesměl totiž z politických důvodů dále studovat. Po nějakém čase mohl přeci jen jít ve stopách svého otce lékaře a absolvoval šest semestrů na lékařské fakultě Univerzity Karlovy (v letech 1954-57). Od roku 1957 studoval také režii na FAMU (v ročníku Otakara Vávry), jeho spolužáky byli kupříkladu Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm či Pavel Mertl. Ještě v čase svého studia se Jan Schmidt podílel jako asistent režie na Vávrově Srpnové neděli (1960), po absolutoriu v roce 1961 pracoval jako pomocný režisér u Jiřího Hanibala při natáčení jeho druhého filmu Život bez kytary (1962) a u Jaromila Jireše při režírování jeho debutu Křik (1963). Jeho celoživotní blízký přítel a zároveň spoluautor řady jeho tvůrčích projektů byl už od dob studií Schmidtovým spolužákem na scenáristice a dramaturgii Pavel Juráček. (Juráček je autorem komentáře ke Schmidtovu školnímu dokumentárnímu eseji Auta bez domova (1959), scénáře jejich absolventského hraného filmu Černobílá Sylva (1961), scénáře společného krátkometrážního režijního debutu Postava k podpírání (1963), i námětu a scénáře Schmidtova celovečerního filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1967)).
V letech 1963-65 Schmidt vykonával základní vojenskou službu a v Československém armádním filmu natočil dobově nekonvenční krátkometrážní i středometrážní dokumentární filmy převážně se sportovní tematikou: Život po devadesáti minutách (1965), Hra pro chlapy (1966) a Odvaha (1967). Události srpnových dnů roku 1968 sledoval z daleké sovětské Gruzie, kde v té době právě natáčel černobílý film Kolonie Lanfieri (adaptace romantické povídky sovětského spisovatele Alexandra Grina). Po dlouhých jednáních se mu podařilo domluvit koprodukci, na které se podílel i tehdejší Sovětský svaz (1969). V roce 1970 dokončil celovečerní film na motivy povídek Vladislava Vančury Luk královny Dorotky.
Pro Československou televizi natočil v 70. a 80. letech minulého století Slovenské pohádky (1973), pohádkový příběh Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975) s Milanem Kňažkem v hlavní roli, na Slovensku realizoval filmovou adaptaci pohádky M. Ďuríčkové Siroty (1974). Dále sportovní a umělecké dokumenty Oldřich Nejedlý (1974), Olga Skálová (1975) a Manželé (1982), po Sametové revoluci svou spolupráci s televizí přerušil a navázal na ní až v roce 1995 pohádkou Jak si zasloužit princeznu a v roce 2001 pětidílným seriálem Stříbrná paruka na motivy stejnojmenného románu Adolfa Branalda, vzdávajícím hold hereckému řemeslu v dobách jeho kočovných začátků.
K jeho filmové tvorbě patří také kriminálka Smrt talentovaného ševce (1982), v němž Schmidt po svém rozvíjí filmovou sérii detektivních případů kapitána Exnera. V tomtéž roce realizuje ještě svou další filmovou detektivku Koncert. V roce 1983 se Jan Schmidt podílel na pražském natáčení Formanova velkofilmu Amadeus. Na dobovou sociálně-satirickou notu se Jan Schmidt naladil svým filmem Podfuk (1985). K jednomu ze svých tvůrčích a uměleckých vrcholů dospěl roku 1990 v retro filmu Vracenky. Dětský pohled na 50. léta, tu nejčernější etapu novodobých dějin, vybavil nostalgickým černobílým filtrem dětství a apriorní dětské nevinnosti, kontrastující s absurditou a bezprávím pohnuté doby. V letech 1995-96 pracoval na filmu podle Juráčkova námětu Situace vlka, natáčení bylo však díky kolabující produkci přerušeno. Schmidtova tvorba je žánrově různorodá, jejím základem je realistické vypravěčství s dobrodružnými prvky. Specifické místo v ní zaujímá trilogie celovečerních filmů z pravěku Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, realizovaná roku 1977 na motivy prehistorických románů Eduarda Štorcha.
Radek "Radek99" Cihla
