Josef Kozák

Josef Kozák se narodil 31. března 1898 v Blšanech. Jako nadšený ochotník započal s hereckou dráhou ve dvaceti letech, když v rozmezí let 1918 – 1923 získával herecké zkušenosti u kočovných divadelních souborech ředitelů A. Maška, Václava Choděry, Jaroslava Faltyse, V. Stehlíka, Rudolfa Lince a dalších. Nakonec nastoupil jako profesionál do „kamenných“ divadel v Košicích (1923 – 1926), českobudějovickém Jihočeském národním divadle (1926 – 1929), Českém divadle v Olomouci (1929 – 1931), bratislavském Slovenském národním divadle (1931 – 1933) a nakonec zůstal věrný pražským jevištím. S E. F. Burianem zakládal D 34 (1933 – 1941), po jehož uzavření nacisty přešel do Divadla na Vinohradech (1941 – 1945). Po okupaci obnovil spolupráci s Burianem v D 46 (1945 – 1950).

Po intermezzu ve zlínském Městském oblastním divadle (1950 – 1953) se vrátil do Prahy a D 34 (1953 až 1960), odkud odešel po Burianově smrti a etablování jeho scény na Divadlo E. F. Buriana do penze (o to víc se poté až do své smrti věnoval filmu). V předválečném D 34 se uplatil i jako pomocný režisér (př. „Manon Lescaut“). Josef Kozák byl charakterním hercem, jenž ke svým postavám nejlépe využil svůj (pod Burianovým vedením vytříbený) hlasový projev, menší postavu, kulatý obličej s ostrými rysy, který ho předurčoval převážně pro kreace prostých a obyčejných lidí, později hlavně dědků a dědečků. Na divadle se zjevil např. ve hrách „Lazebník sevillský“ (Sbor), „Hra o svaté Dorotě“ (Čert), „Z jednoho krajíce“ (Valeš), „Švejk“ (Poručík Dub a Soudní rada), „Máj“ (Kvartet) či „Evžen Oněgin“ (Host na plese).

Dále i v dílech „Hagenbek“ (Plukovník Bannowitz), „Hotel Astoria“ (Rubljov), „Novomanželé“ (Nikanor Nikanorovič), „Opera z pouti“ (Blázen) nebo „Dobré jitro, naděje!“. S filmem přišel Josef Kozák do styku až po své padesátce díky E. F. Burianovi, když se v jeho snímku CHCEME ŽÍT (1949) objevil jako zedník s fajfkou. Ten rok byl ještě chalupníkem Hromádkou v Kubáskově ŽÍZNI (1949). Jeho úplně poslední filmovou rolí se stal oddávající pastor v Zemanově hudební parodické komedii FANTOM MORRISVILLU (1966). Mezitím prošel 50. a 60. léty řadou filmových úkolů. I když jeho jméno můžeme číst ve filmových titulcích průměrných a dnes již zapomenutých filmů, často byl obsazen i do umělecky náročných snímků.

Od 50. let diváci mohli Kozáka shlédnout jako dělníka Eflera ve Weissově dramatu VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950), zedníka Václava Severu v PŘIZNÁNÍ (1950) Jiřího Lehovce, Pánka ve Fričově PASTI (1950), lékaře na přednášce v dalším Fričově dramatu TAJEMSTVÍ KRVE (1953), Frýdeckého ve VLČÍ JÁMĚ (1957) Jiřího Weisse, domovníka v dramatu ROMEO, JULIE A TMA (1959) opět Jiřího Weisse, družstevníka Vymětala v Novákových ŽALOBNÍCÍCH (1960), starého souseda v Krejčíkově VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), listonoše Pepíčka v Hanibalově a Skalského snímku VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (1960), Karla Kopáčka v Brynychově SMYKU (1960) a svatebčana v Hubáčkově ČERNÉ SOBOTĚ (1960).

Do své smrti v 60. letech ještě stihl přetvořit starého družstevníka v Podskalského SPADLA S MĚSÍCE (1961), chalupníka Kropáčka v Jasného PROCESÍ K PANENCE (1961), muže na noční ulici v Krejčíkově LABYRINTU SRDCE (1961), muže s buřinkou ve Valáškově MALÝ BOBEŠ VE MĚSTĚ (1962), tesaře Marečka v Brynychově NESCHOVÁVEJTE SE, KDYŽ PRŠÍ (1962), rybáře ve Strnadově ZÁMEK PRO BARBORKU (1962), souseda a kněze ve Skalského ČERNÉ DYNASTII (1962) a v CESTĚ HLUBOKÝM LESEM (1963), hrnčíře Strnada v Helgově BEZ SVATOZÁŘE (1963), starého zahradníka v Kachlíkových TŘIATŘICETI STŘÍBRNÝCH KŘEPELKÁCH (1964) i družstevníka s kosou v Machově PRECLÍKU (1964).

Spolupracoval též s televizí (MODRÝ AUTOBUS) a s rozhlasem („Znělky“, „Lazebník sevillský“, „Zpěvy sladké Francie“, „Lidová suita“ apod.). Za své konání obdržel Kozák jako jeden z prvních českých herců Řád práce (195?). Josef Kozák zemřel na úplný závěr roku, na Silvestra 31. prosince 1965 v Praze. Bylo mu sedmašedesát let (skonal přesně tři měsíce před svými šedesátými osmými narozeninami). Úplně poslední snímek FANTOM MORRISVILLU (1966) Bořivoje Zemana měl v českých kinech premiéru (15. července 1966) až necelých sedm měsíců po Kozákově smrti. A herec zanechal po sobě necelých třicet menších a epizodních filmových roliček.

Jaroslav "krib" Lopour