West Side Story

West side story je jednou z klasík klasického hollywoodu, ktorú som videl ako desaťročný v rámci nejakej prehliadky filmových klasík na čstv. Týždeň som bol potom zaľúbený do Natalie Wood, kým som o týždeň nevidel zase ďalší film s nejakou hviezdou. Po rokoch som si tento muzikál pozrel znovu a zaujal ma inými prednosťami, ako Natalie. Napríklad dvoma geniálnymi Bernsteinovými skladbami a ponosovaním sa Portorikánčanov nad tým, že na rozdiel od "európskych" menšín sú braní iba ako prisťahovalci. Klasická spoločenská obmedzenosť. (20.07.2012)

Pár dní před premiérou Spielbergovy verze jsem si rád připomněl film, který mě kdysi velmi bavil... A nepřekvapivě mě zase velmi bavil. Ona je totiž hudba Leonarda Bernsteina pořád stejně geniální, Sondheimovy texty jsou pořád tak zábavné a výstižné, choreografie tanečních čísel úžasná a do úkroku promyšlená, nasazení všech herců/zpěváků/tanečníků je nakažlivé (ano, Tony je pořád nejméně zajímavý, ale to už je takový úděl tohoto druhu hrdinů) a Wiseova režie, ačkoliv z ní pořád cítím víc divadlo a ateliéry než opravdový film, je pořád tak vtahující. Všiml jsem si ale něčeho, čeho nikdy předtím ne. Po každém čísle je ve filmu pauza, tišší chvilka jako stvořená pro stoprocentně zasloužený aplaus. Říkal jsem si, jestli to byl úmysl... A on byl. Lidé v kinech West Side Story prý běžně odměňovali bouřlivým potleskem, jako kdyby byli v divadle, a zajímá mě nejen, jestli bude prostor pro potlesk také ve Spielbergově verzi, ale hlavně jestli se bude také tleskat. Přál bych si, aby ano, aby se současný divák, přenesený o šedesát let zpět, dokázal taky tak bavit. Tak uvidíme. (06.12.2021)

Po prvním zhlédnutí bylo pro mě poněkud těžké West Side Story docenit, protože jsem si nebyl jistý, zda po dějové stránce převedení příběhu Romea a Julie do moderního prostředí samo o sobě stačí pro více než dvouapůlhodinový muzikál. Po druhém zhlédnutí (na velkém plátně) už mě ovšem pochyby opustily - West Side Story je totiž po stránce výpravy, kulis, barev a nasvícení na vysoké úrovni. Hudba a taneční choreografie jsou legendární. Herecké obsazení je přesné (zábavné je sledovat duo Richard Beymer a Russ Tamblyn v porovnání s jejich rolemi v Twin Peaks) a režijní uchopení Roberta Wise je obdivuhodné, když vezmeme v potaz to, že nikdy předtím muzikál nenatočil. Kostra příběhu už je tedy spíše jen vedlejším elementem a při těch vtipných a výborně napsaných dialozích na to člověk přestane myslet. Až nyní si mě snímek získal a jsem za to rád. [LFŠ 2018] (02.08.2018)

Samotná Shakesperarova předloha líčí lásku mladičkou, nejen věkem zamilovaných, ale její ranné stádium - bezvýhradnou zamilovanost. Mnohem bližší je mi Čakova verze z Apokryfů - láska vyzrálá, která sdílí každodennost. Americkou muzkálovou klasiku jsem vidět chtěla, i když mezi mé oblíbené žánry nepatří ani muzikál, ani romantické filmy. Provedení je prezicní, nelze mu mnoho vytknout, jenom mi tento kousek nepronikl k srdci. (03.05.2016)

Jako muzikál to stojí za πču, jako film je to ještě o řád horší. Nejsem muzikálový nadšenec, avšak přesto jsem viděl mraky vydařených. Tenhle mezi ně rozhodně nepatří. Stupidní příběh plný stupidních písní o stupidní válce dvou neskutečně stupidních gangů. Pokud bych si v tomhle momentě měl vzpomenout na horší muzikál, tak si vybavuji pouze Moulin Rouge. Ano, až takhle to bylo špatné. Nudil jsem se úplně celou stopáž. Jestli zazněl jeden poslouchatelný song, tak velmi přeháním. Už několikaminutový barevný opis města v samém začátku naznačoval, že se bude jednat o nestandartní hovadinu. V roce 1961 se zřejmě oscarovalo za mimofilmové aktivity a zdejší herečky byly v kouření jedničky. Nevěřím, že se film někomu líbil, když se na něm nemá líbit co. (16.08.2013)