Allen vs. Farrow

Allen nikoho nelízal a ty pozice taky nesouhlasí. Hysterie kolem dokumentu je úsměvná. Nepřestává mě fascinovat, kolik lidí má problém pochopit, že i mezi úspěšnými umělci se nachází perverzní jedinci. Máslo na hlavě mají však oba povedení rodičové. Allen je úchyl, kterému začne hučet v klacku, jakmile má v dohledu mladé maso. Farrow má zase mesiášský komplex, a kdyby mohla, tak adoptuje všechny volné děti z Afriky i Asie. Přes velkou snahu tvůrců dokument není ve své výpovědi silný. Lynčování Jacksona mělo o dost větší tah na branku a člověk si to mrazení v zádech fakt užil. (24.03.2021)

Allen v Farrow je sice lepší než příšerné Leaving Neverland,ale pokud jde o přínos a výpovědní hodnotu,jsou na tom zhruba stejně.Oba dokumenty útočí na ty nejzákladnější emoce (tady nejvíc ve třetím díle) a samozřejmě že prznění dětí není v pořádku,ale tahle Farrow two woman show nepřekládá nic proč bych se měl přikolnit na jejich stranu a nezůstat někde uprostřed.Samozřejmě,že to můžu repsektovat jako jednostrannou výpověd a věřím,že Farrow family (většina) a tvůrci opravdu věří že to celé je pravda a Woody je největší hajzl pod sluncem,ale osobně bych od čtyřdílného dokumentu,který se navíc jmenuje tak jak se jmenuje,očekával komplexnější podívanou.Úplný závěr sem měl celkem problém dokoukat protože v rámci všech těch afér posledních let mám problém s herci - pokrytci a závěr jich byl plný.Jakkoliv bylo jasné,že je tam jen proto aby ukázal jak velká jména se postavila na stranu Dylan a najednou jim je všem líto,že kdy točili s Allenem...40% (16.03.2021)

Ano, snaží se to v nás vzbudit emoce. Který film taky ne. Ano, dokument vyznívá celkem jednoznačně. Jenomže to, že tak vyznívá, není chyba tvůrců, ani chyba Miy nebo Dylan, ale je to chyba Woodyho Allena. On měl možnost se vyjádřit, měl možnost do dokumentu vstoupit. Jenomže to odmítl, asi se bál, že by výsledek neměl pod kontrolou. To, co z něho v dokumentu máme možnost vidět i slyšet, dává celkem jasnou informaci o tom, jak to tenkrát bylo. A to i když odhlédnu od srdceryvných vyjádření, tklivé hudby a smutných pohledů. Beru v potaz jen fakta, co kdo řekl u soudu, co kdo řekl v nahrávaných telefonních rozhovorech, to, co je v oficiálním spisu prokurátora, to na čem se shodla většina svědků, to, kdo měl rozpory ve vyjádřeních i to, co se objevuje na dobových videích (ačkoliv si jsem vědom, že lze vše sestříhat tak, aby něco nějak vypadalo). Všechno to vede k vině Woodyho Allena, i když to samozřejmě nemůžeme vědět jistě. Jsem celoživotním lehkým fanouškem Woodyho Allena. Miluju jeho styl, humor, myšlenky v jeho filmech a mnohokrát jsem nad jeho názory slastně pokýval hlavou, zároveň se ale extrémním způsobem opakuje, kvantita zvítězila nad kvalitou, jeho filmy samotné často nejsou tak dobré, jak by mohly být a závěr kariéry už je jen smutným dozvukem jeho dřívější tvorby. Přesto mi byl Woody vždycky strašně sympatický a měl jsem ho rád. Tenhle dokument mě ale donutil na něj změnit názor a nejde jen o to, co pravděpodobně dělal, ale i to, jakým způsobem se následně choval. To, že je tenhle klíčový dokument (fakt, že Woody Allen je vlastně prapůvodním případem, kvůli kterému se rozjelo hnutí Mee Too, pro mě byl dost šok), tak špatně hodnocený, vlastně dokonale vysvětluje čtvrtý díl. Strašná spousta lidí prostě striktně odmítne to, že by jejich hrdina něco takového mohl dělat a změnit názor je pro naše mozky extrémně těžké. Nevylučuji, že se nepodívám někdy na nějaký film Woodyho Allena a že se mi bude líbit (stejně jako si klidně poslechnu Michaela Jacksona), ale jako člověk je Woody Allen bohužel s velkou pravděpodobností odporný sráč, alespoň ve chvílích, kdy mu jde o vlastní krk a prospěch. (12.03.2022)

Nemám silný názor na ne/vinu Woodyho Allena, nevím, jestli udělal něco nemravného, či nikoli, zda někomu ublížil nebo porušil zákon. Neměl jsem ho před týdnem a nemám ho ani teď po zhlédnutí Allen vs. Farrow. Jestliže totiž tato dokumentární série něčím není, pak upřímným hledáním pravdy. Není vlastně ani prezentací pozice jedné strany ve známém sporu, není ani zpovědí oběti a rekapitulací argumentů obžaloby v procesu, který (bohužel?) nikdy nebyl. I jednostrannost může být vůči divákovi poctivá... Tato série je v mých očích pouze nástrojem ve válce dvou osobností, Allen vs. Farrow je bitvou o sympatizanty v prostředí, kde na tlaku veřejnosti záleží. Od začátku může divák s otevřenou myslí leda zkoumat, jak je jím manipulováno, které techniky na něj už byly použity a jak silný účin mají. Právě to vědomí, že je mnou poměrně nepokrytě manipulováno (umocněno faktem, že prostor nedostal nikdo, kdo by Allena přímo hájil nebo jeho směrem rozšířil kontext - opakované zdůrazňování, že Allen nabídku k rozhovoru nevyužil lze také považovat za způsob manipulace), mi znemožňuje brát sérii jako relevantní zdroj informací pro utváření názoru o tomto konkrétním případu (o obecnějším fenoménu nemluvě). Nezpochybňuju Dylanino trauma (její výpověď patří k nejautentičtějším momentům - subjektivně cítěno, to se dost dobře měřit neda...), ale o jeho skutečném původu mě tento dokument nepřesvědčuje. Celek tohoto audiovizuálního díla připomíná velmi promyšlenou a vykalkulovanou frontální ofenzivu po letech mlčení, kdy Allen byl v před-#MeToo éře v mnohem silnější pozici (která mu dozajista umožnila manipulovat veřejným míněním podobně, jak činí tvůrci zde). Trochu se nabízí srovnání s Leaving Neverland o možných mravnostních lumpárnách Michaela Jacksona. Ač podobnost končí u jednostrannosti pohledu na obvinění ze sexuálního zneužívání dětí celebritou, troufám si tvrdit, že Leaving Neverland je přesvědčivější, autentičtější, s větším přesahem na obecný fenomén (paradoxně méně osobní/útočný) a s mnohem menší mírou manipulace divákem. (30.03.2021)

Dal jsem to skoro v kuse, vypil u toho půl láhve vína a teď mi dochází, že tuhle čtyřdílnou sérii vlastně nejsem vůbec schopen rozebrat. I proto, že mě dokumenty, které sází pouze na mluvící hlavy a pár sestavených archivních záběrech fakt přestávají bavit. S tímhle tématem se ale nejspíš jinak pracovat ani nedalo. Lidé se nedále budou divit, že se i v Hollywoodu nachází sexuální predátoři s penisem a nadále si nebudou chtít přiznat, že se něco takového může stát a divit se tomu. Lidé pořád budou hloupý a divit se, že na první pohled sofistikovaný člověk, talentovaný scenárista a režisér může být ve skutečnosti též odporný sexuální predátor. A nadále budou vznikat výpovědné dokumenty z jednoho pohledu, které jsou natočené tak nezajímavě, že by po nich s absencí jmen Allen/Farrow neštěkl ani pes. Už ve svých filmech Allen trávil čas s mladšími herečkami a pokoušel se je svádět, nikdo ovšem pochopitelně nemohl čekat, že je Allen ve skrytu duše ještě větší parchant. Pochopitelně se tato minisérie nemohla vyhnout srovnávání s Leaving Neverland. Rozdíl je ovšem v tom, že na rozdíl od Jackona 85-letý Allen stále žije a jeho výpovědní absence spočívá v tom důvodu, že sám výpověď jako jeho blízcí odmítl. Což jen potvrzuje, že si Farrow, děti a spol. zřejmě nevymysleli pohádky. Háček je jasný - Allenovci si prostě odmítnout přiznat, že že je s jejich filmovým guru něco špatně a jeho hejteři zase budou rochnit blahem. Pro mě osobně nadále zůstanou Allenovy filmy jako Annie Hall nebo Manhattan peckami, přesto ovšem celý skandál okolo Allena prostě na jeho filmy vrhá pochybný stín. S tím jak slabá Allenova tvorba v posledních letech byla mě vlastně ani tolik nemrzí, že už nejspíš nikdy nic nenatočí. Přesto mě mrzí, že jeho filmovou kariéru radši neukončil důchod. Osobně ovšem chápu lidi, kteří Allena nadále brání. Nechtěl bych se dožít dne, kdyby se náhodou ukázalo, že si Leonardo DiCaprio tahal do karavanu nezletilé slečny nebo měl Tom Hanks až příliš dobrý vztah s kluky ze skautů. A odmítal bych si to přiznat i přes existenci více než očividných důkazů. Nicméně Allen vs. Farrow je v mých očích přeci jen lepší než Leaving Neverland. (07.04.2021)