Allen vs. Farrow

Respektuju to jako jednostrannou výpověď o tom, co tvůrci věří, že je pravda. Není to přesvědčivý soubor důkazů, ale taky nutno podotknout, že není povinností filmařů chovat se jako před soudem, není jejich povinností předstírat objektivitu a není jejich povinností dávat prostor oběma stranám. Vlastně bych považoval za horší, kdyby cokoliv z toho dělali z pocitu nějaké povinnosti. Samozřejmě by neměli říkat lži, ale jak to mám já posoudit, že jo? Obě strany jsou schopné předat narativ znějící jako pravda, s tím se nedá nic dělat, a já nakonec můžu věřit hlavně intuici. Nejsem ve věcech morálky nějaký hodně velký relativista - nemám problém většinou říct, co považuju za správné a co za špatné. Ale je jasné, že tady nikdy nebudu mít informace k tomu, abych si mohl udělat názor, jehož ukotveností v realitě si můžu být jistý. Můžu vždycky jen někomu věřit... A doufat, že lidi a instituce, co jsou tomu blíž a můžou s tím něco dělat, to udělají. Je to vlastně hrozná situace, protože na jednu stranu chce člověk říct: "Co po mně chcete? Co s tím mám jako dělat, když nemám žádnou možnost opravdu to posoudit?" Jenže jestli jsou ta obvinění pravdivá, tak je adekvátní snažit se za každou cenu upoutat pozornost a vzbudit zájem veřejnosti. Allen vs. Farrow je každopádně velký krok kupředu oproti Leaving Neverland, protože se tu v té jednostranné výpovědi daří nalézt nějaký přesah, smysl a kontext. Čtyři hvězdy jsou možná maličko moc, ale zatím je dám. Tenhle přístup má samozřejmě svoje limity, jako každý přístup, ale taky má svoje pozitiva a má svou autenticitu - autenticitu názoru, který nepředstírá, že není názor. (15.03.2021)

Jedině třetí díl byl ve své aspoň částečné věcnosti přínosný. Manipulující tendence převládají - opakující se dlouhé záběry na fotku smutně se tvářící Dylan, smutná hudba, argumenty typu “byl vždycky na mladé holky, takže na něm něco divného být musí”, resp. jak statečné byly hvězdy, co prohlásily, že už s Allenem nechtějí pracovat, zařazování na stejný seznam, kde je Polanski, Weinstein nebo Cosby, tedy usvědčení a odsouzení násilníci... Těžko říct, co se tehdy doopravdy stalo, ale tenhle přístup k dokumentům je za mě hodně za hranou. Dylan je určitě oběť, ale koho přesně, to jsme se nedopátrali. Byť se dokumentaristi tváří, že ano. (20.03.2021)

Já vždycky když narazím na vyžadování pojetí dokumentaristiky "mluvící hlava 1 řekne A, mluvící hlava 2 řekne B, pravdu zprůměrujem na půli cesty, hezký večer", a především na divácké skřeky, že zjevná jednostrannost nemůže z principu nikdy reprezentovat pravdu, tak si vždycky uvědomím, že holokaust bylo vlastně taky takový radikálně centristický řešení s kompromisem někde uprostřed a měli bychom ho slavit jako krok civilizované umírněné společnosti. Kdo ostatně může s jistotou říct, jak to s těma židobolševikama bylo. (20.03.2021)

Nemám silný názor na ne/vinu Woodyho Allena, nevím, jestli udělal něco nemravného, či nikoli, zda někomu ublížil nebo porušil zákon. Neměl jsem ho před týdnem a nemám ho ani teď po zhlédnutí Allen vs. Farrow. Jestliže totiž tato dokumentární série něčím není, pak upřímným hledáním pravdy. Není vlastně ani prezentací pozice jedné strany ve známém sporu, není ani zpovědí oběti a rekapitulací argumentů obžaloby v procesu, který (bohužel?) nikdy nebyl. I jednostrannost může být vůči divákovi poctivá... Tato série je v mých očích pouze nástrojem ve válce dvou osobností, Allen vs. Farrow je bitvou o sympatizanty v prostředí, kde na tlaku veřejnosti záleží. Od začátku může divák s otevřenou myslí leda zkoumat, jak je jím manipulováno, které techniky na něj už byly použity a jak silný účin mají. Právě to vědomí, že je mnou poměrně nepokrytě manipulováno (umocněno faktem, že prostor nedostal nikdo, kdo by Allena přímo hájil nebo jeho směrem rozšířil kontext - opakované zdůrazňování, že Allen nabídku k rozhovoru nevyužil lze také považovat za způsob manipulace), mi znemožňuje brát sérii jako relevantní zdroj informací pro utváření názoru o tomto konkrétním případu (o obecnějším fenoménu nemluvě). Nezpochybňuju Dylanino trauma (její výpověď patří k nejautentičtějším momentům - subjektivně cítěno, to se dost dobře měřit neda...), ale o jeho skutečném původu mě tento dokument nepřesvědčuje. Celek tohoto audiovizuálního díla připomíná velmi promyšlenou a vykalkulovanou frontální ofenzivu po letech mlčení, kdy Allen byl v před-#MeToo éře v mnohem silnější pozici (která mu dozajista umožnila manipulovat veřejným míněním podobně, jak činí tvůrci zde). Trochu se nabízí srovnání s Leaving Neverland o možných mravnostních lumpárnách Michaela Jacksona. Ač podobnost končí u jednostrannosti pohledu na obvinění ze sexuálního zneužívání dětí celebritou, troufám si tvrdit, že Leaving Neverland je přesvědčivější, autentičtější, s větším přesahem na obecný fenomén (paradoxně méně osobní/útočný) a s mnohem menší mírou manipulace divákem. (30.03.2021)

Dal jsem to skoro v kuse, vypil u toho půl láhve vína a teď mi dochází, že tuhle čtyřdílnou sérii vlastně nejsem vůbec schopen rozebrat. I proto, že mě dokumenty, které sází pouze na mluvící hlavy a pár sestavených archivních záběrech fakt přestávají bavit. S tímhle tématem se ale nejspíš jinak pracovat ani nedalo. Lidé se nedále budou divit, že se i v Hollywoodu nachází sexuální predátoři s penisem a nadále si nebudou chtít přiznat, že se něco takového může stát a divit se tomu. Lidé pořád budou hloupý a divit se, že na první pohled sofistikovaný člověk, talentovaný scenárista a režisér může být ve skutečnosti též odporný sexuální predátor. A nadále budou vznikat výpovědné dokumenty z jednoho pohledu, které jsou natočené tak nezajímavě, že by po nich s absencí jmen Allen/Farrow neštěkl ani pes. Už ve svých filmech Allen trávil čas s mladšími herečkami a pokoušel se je svádět, nikdo ovšem pochopitelně nemohl čekat, že je Allen ve skrytu duše ještě větší parchant. Pochopitelně se tato minisérie nemohla vyhnout srovnávání s Leaving Neverland. Rozdíl je ovšem v tom, že na rozdíl od Jackona 85-letý Allen stále žije a jeho výpovědní absence spočívá v tom důvodu, že sám výpověď jako jeho blízcí odmítl. Což jen potvrzuje, že si Farrow, děti a spol. zřejmě nevymysleli pohádky. Háček je jasný - Allenovci si prostě odmítnout přiznat, že že je s jejich filmovým guru něco špatně a jeho hejteři zase budou rochnit blahem. Pro mě osobně nadále zůstanou Allenovy filmy jako Annie Hall nebo Manhattan peckami, přesto ovšem celý skandál okolo Allena prostě na jeho filmy vrhá pochybný stín. S tím jak slabá Allenova tvorba v posledních letech byla mě vlastně ani tolik nemrzí, že už nejspíš nikdy nic nenatočí. Přesto mě mrzí, že jeho filmovou kariéru radši neukončil důchod. Osobně ovšem chápu lidi, kteří Allena nadále brání. Nechtěl bych se dožít dne, kdyby se náhodou ukázalo, že si Leonardo DiCaprio tahal do karavanu nezletilé slečny nebo měl Tom Hanks až příliš dobrý vztah s kluky ze skautů. A odmítal bych si to přiznat i přes existenci více než očividných důkazů. Nicméně Allen vs. Farrow je v mých očích přeci jen lepší než Leaving Neverland. (07.04.2021)