Audrey Rose
Réžia:
Robert WiseScenár:
Frank De FelittaKamera:
Victor J. KemperHudba:
Michael SmallHrajú:
Marsha Mason, Anthony Hopkins, John Beck, Susan Swift, Norman Lloyd, John Hillerman, Robert Walden, Philip Sterling, Stephen Pearlman, Pat Corley (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Oživlá by se dala označit jako "horor pro přemýšlivé", což bylo pro tento film ve své době svým způsobem nešťastné, protože v záplavě klasických hororů konce 70. let neprávem zapadl. Marsha Mason a John Beck v něm hrají Janice a Billa Templetonovy, štastný manželský pár, rodiče způsobné dívky jménem Ivy. Jejich rodinné bezpečí je ale narušeno příchodem záhadného cizince Elliotta Hoovera. Ten je nejprve mylně považován za devianta se zájmem o děti, ale Hoover vysvětlí, že jeho posedlost malou Ivy je vlastně rodičovská. Tvrdí totiž, že jejich dcera je reinkarnací jeho vlastního dítěte, které zemřelo při strašlivé nehodě. To rodiče samozřejmě okamžitě odmítají, ale pak se začnou dít podivné věci. Závěr filmu je potom - poměrně netypicky - šťastný a zároveň tragický. Snímek je adaptací vlastního románu koproducenta Franka De Felitty a Robert Wise jej režíruje se stejně obdivuhodnou zdrženlivostí, kterou dokázal prodchnout svůj předchozí psychologický thriller The Haunting. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (21)
Přiznám se, že jsem byl vždycky fascinován reinkarnací, posmrtným životem a filmy kolem nich. Audrey Rose (odmítám používat nesmyslný český název) není ani trošičku horor, ale čistokrevné drama klasického hollywoodského střihu se skvělými hereckými výkony, nejen mladého Hopkinse, ale i vše ostatních. A také nádherný film. Ivy je dcera obyčejného manželského páru Templetonových, která ale trpí nevysvětlitelnými nočními můrami. A najednou se objevuje pan Hoover, který tvrdí, že Ivy je vlastně reinkarnovaná Audrey Rose, jeho dcera, která zemřela v ohni při autonehodě. Templetonovi tomu odmítají věřit, vzniká pořádné rodinné drama, noční můry se stupňují, vše začíná řešit soud a při finále, kdy má hypnóza rozhodnout tak či tak jsem skoro nedýchal a byl připraven srdcem klidně i pět hvězdiček. A pak mě to jako už tolikrát totálně zkazil konec. Achjo, neměl jsem se do toho tak vžít. No ty čtyři hvězdičky jsou zaslouženější. ()
Americký snímek „Oživlá“ je zdařilou ukázkou toho, jak je možné natočit horor, který ale prvoplánově horor není. Je to silné drama, jsou zde silné emoce, a pak je zde prvek, který tomu dává právě něco navíc, něco temného, záludného, co se vám snaží dostat do hlavy a znejistit vás. Ke konci pak dostanete rozřešení, které s vámi dovede zamávat, hlavně z emotivního hlediska. ()
Nejedná sa o horor a film netreba brať ani ako triler. Je to mysteriózna dráma s témou reinkarnácie, ktorá je sama o sebe zaujímavá. Ja osobne dúfam, že reinkarnácia existuje a že naša nesmrteľná duša sa s tisícami a tisícami životov pozdvihuje vo vyššiu úroveň. Trochu je síce úsmevné, že je zatiahnutá aj do súdnej sieni, kde túto metafyzickú záležitosť obhajuje nielen obhajca, ale aj indický guru, ale na zaujímavosti to neuberá. V reáli si to však nedokážem predstaviť, skôr si myslím, že by to bolo zmietnuté zo súdneho stola. Rovnako ako sudcom schválená hypnóza ako jeden z dôkazov. Hypnóza ale prebieha vierohodne, žiadne tradičné filmové klišé. Herci ujdú, aj keď ktovieako neexcelujú, popri Hopkinsovi môžem vypichnúť ešte Johna Becka v roli neoblomného otca. Filmu by pomohla nielen o niečo kratšia stopáž a lepšia počiatočná atmosféra, ale aj trefný zakončujúci záver. Inak spokojnosť. ()
Časť ľudstva sa utešuje reinkarnáciou ako možnosťou nekonečného prežívania duchovnej podstaty v rôznych telách. Nie vždy ale sťahovanie duší dopadne ideálne. Robert Wise ukazuje prevtelenie, ktoré sa stalo nočnou morou, ruinujúcou rodinný život. Prvotným narušiteľom je Anthony Hopkins v úlohe vyšinuto pôsobiaceho podivína, strpčujúceho dovtedy bezproblémové partnerstvo a rodičovstvo. V tejto polohe film, vrátane súdnej dohry, možno v druhom pláne chápať aj ako alegóriu nejednoznačnosti otcovstva. Túto líniu posilňuje samotný scenár, podľa ktorého extrémne stavy potomka začali kulminovať po priblížení sa „skutočného otca“ dovtedajšej rodine. Vykreslenie strašidelnej atmosféry (zopár vrieskajúcich scén trpiacej dcéry) tentoraz ustúpilo diváckej túžbe dozvedieť sa ako to celé dopadne. To síce nie je najlepšia vizitka z hľadiska žánru (v obsahu uvedenom ako horor pre premýšľajúcich), ale zaujímavosť vďaka netradičnému námetu a jeho vypointovaniu film určite má. 70% ()
Galéria (48)
Zaujímavosti (2)
- Autor, scenárista a producent Frank De Felitta napsal pokračování románu s názvem „For Love of Audrey Rose“, které nikdy nebylo zfilmováno. Román vyšel v roce 1982, kdy vyšel film Bytost (1982), adaptovaný podle De Felittova stejnojmenného románu z roku 1978. (JasonCZ)
Film, který ocení spíše sluníčkářští esoterikové. Nemělo by smysl vykládat, co všechno tu z okultního i medicínského hlediska nesedí. Místo toho přikládám záznam snu, který nabízí jiný pohled na téma reinkarnace. - - - Sen o reinkarnacích (v noci z 26. na 27. února 2024) - - - S Martinem jsme se zdokonalili v technice sámmasátí (odkrývání paměti), která člověku umožňuje nahlížet do jeho minulých inkarnací. Sedíme v hospodě a vyměňujeme si zkušenosti. Člověk se narodí, žije, umře, znovu se inkarnuje atd. Během svého života přichází do kontaktu prakticky se stejnými osobami jako předtím, samozřejmě rovněž v nových inkarnacích. Konkrétní jedinec má tedy pořád víceméně stejné přátele i nepřátele, stejné manželky, partnerky či milenky apod. Vzpomínáme, jak jsme chodili na pivo ve starém Sumeru. Když člověk zpětně pohlédne na své životy, zjistí, že se vlastně nic moc nemění včetně politických režimů, které jsou někdy lepší, někdy horší, ale vesměs hnusné. Snad jen kulisy, dané kulturní a technickou vyspělostí momentální civilizace, dodávají dění jiný kolorit. Kromě toho se mění i kvalita a cena piva. Řeč se stočí na otázku tzv. přivtělených bytostí. Někdy se totiž stane, že člověka krátce po narození obsedne jemnohmotná entita, nejčastěji nějaký živlový duch. Taková bytost potom do určité míry formuje kvality, schopnosti a záliby dotyčného jedince a může disponovat i tzv. vlitým věděním. Martin se zmíní o tom, jak jednou v metru potkal gnóma a věnoval mu menší finanční obnos. Já si vzpomenu, že jsem znal hobita Froda, jehož nejslavnější životní období se líčí v trilogii Pán prstenů. Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století žil Frodo pod jménem Bartoň v jednom malém českém městečku a byl řidičem autobusu. Mám však pocit, že to není mé jediné setkání s přivtělenou jemnohmotnou bytostí a doma se pohroužím do meditace. Opona času se protrhne a já zřím. Je osmnácté století, žiji ve Vídni, je mi 28 let a pracuji jako knihovník a archivář. Mám manželku a pětiletou dceru, kterou jsem získal poněkud neobvyklým způsobem. Přišla k nám ve věku čtyř let a prohlásila, že je naše holčička. Manželka ji přijala s nadšením, protože toužila po dítěti, ale nedařilo se jí otěhotnět, já jsem ji přijal vlídně, neboť jsem usoudil, že jedno dítě se v baráku snese. Brzy mi však na holce začalo být ledasco divné. Ve Vídni právě otevřeli zoologickou zahradu, první v Evropě, což umožňuje časovou lokalizaci: píše se rok 1752. Jdu s dcerou do ZOO, protože se chce podívat na zvířátka. Cestou využiji toho, že je celá natěšená a rozrušená a zeptám se jí, jestli náhodou není elfka. Děvčátko zvážní a řekne: „Máš hodné a pěkné dítě, tak proč do toho šťouráš? No dobře, když to chceš vědět. Jsem elfka. Přišla jsem, abych ti později byla nápomocná ve studiu okultismu, jemuž ses začal věnovat krátce před tím, než jsem se u vás objevila.“ Vize se vytrácí. Ještě mě (v tom snu) napadne, že když jsem žil v exilu ve Vídni, nikdy jsem se tam nešel podívat do zoologické zahrady. Přitom jsem se mohl prokázat indexem studenta Uni Wien, takže bych zaplatil jen symbolické vstupné. Ale proč bych tam chodil, když jsem tam byl už dvakrát? Jednou v roce 1752 s dcerou, podruhé v roce 1957 v doprovodu rodičů. () (menej) (viac)