Veľryba

Odsuzující zdejší komentáře jsou nespravedlivé. SPOILIN' (as usual): Ano, tohle je velice jednoduchý (a proto jsou mimo všechna osočování, že je polopatický) příběh o člověku, který pro nečekaně objevenou pravou lásku opustil v té krátkozraké euforii a uvolnění z coming-outu svoji dcerku i ženu a šel si za nalezeným štěstím, místo aby se třeba pokusil obě fáze svého života skloubit, nepřetrhat kontakty. Ale stalo se. A po drastické ztrátě svého milého si začal vyčítat, že nebyl dost dobrým člověkem, aby tu kvůli němu jeho partner zůstal. Pocit provinilosti se (typicky) nasčítá, a on se začne trestat a zároveň v sobě zaplňovat prázdnotu a posilovat pocit pohrdání sebou a odpor vůči vlastní nedostatečné osobě, až se to zvrhne a přeroste do morbidní obezity a sebepoškozování. A tehdy ho potkáváme. *** Ale přitom v něm celou dobu byla nepotlačitelná touha a dychtivost po dobru v lidech a kráse vymaňování a tříbení vlastního tvaru - jak ji chtěl vidět v každém náznaku kolem sebe, jak ji provokoval a ponoukal. Touha, která si stejně našla svoje náhradní kanály, která mu byla vlastní, která z něj skutečně činila ryzího člověka, udržela mu pevné přátelství přese všechna úskalí a ve chvilce obnovila i nezničitelnou blízkost s bývalou ženou, touha, která může nahlodat mnohé obranné valy... jak v jeho studentech, tak i v jeho dceři, a i když pozdě, tak i v něm samotném. *** A teď ten kolos ví, že umírá, a celkem pochopitelně setřese stud a provinilost a pokusí se obnovit vztah s dcerou stůj co stůj, ujistit se, že udělá, co ještě může. Není toho moc, ale rozpustí se navršená nedorozumění plynoucí z toho, že nikdo z klíčových aktérů ve správnou chvíli prostě jenom neměl dost sebedůvěry, sebevědomí (matka, aby se nestyděla, že možná nezvládá roli matky, dcera, aby neútočila dřív, než někdo napadne její vlastní křehkost a nejistotu, otec, aby sebou nepohrdal hned dvojnásob za to, že neudržel naživu partnera a že se nedokázal vrátit k rodině, kterou bezpříkladně opustil...), a to stačí. END of SPOLING. *** To důležité: příběh nevydírá, ač to dlouho vypadá, že je právě k tomu zkonstruovaný, nakonec to tak není. A není "polopatický" - na rovinu, tady není nic, co by každý divák a každá sedačka v kině nechápali rovnou (netřeba tedy kritikům - a jmenovitě jindy bystřejšímu, tentokrát zatvrzelému Ondřeji Štindlovi v recenzi pro Deník N - mlátit hlavou, jim je třeba otevřít skrze všechny ty akademismy srdce a pustit do něj bez předsudků, co se tak prostě a otevřeně nabízí, nespekulovat) - ta doslovnost je tu k intimnímu prožitku, čemuž pomáhá i kamera a zvuk, k fyzickému prožití strachu, nejistoty, nedostatečnosti, zahlušení, barikádování i uvolnění, pokud se podvolíte (a to jediné za vás film udělat nemůže - a pokud se bráníte, chápu, že to pak berete jako vydírání a nátlak, ale film nevydírá, nabízí velice hodnověrný prožitek)... A pak jen spustí v pravou chvíli katarzi z přirozeného uvolnění, opuštění barikád a přijetí, jen sleduje a rozvíjí takovou konstelaci (viz tu spoilingovou část), v níž se to nakonec velice logicky a nevykonstruovaně povede, samospádem... *** Přála bych si častěji zažívat po konci filmu v kině takové ticho - které nikdo nechce prolomit... ani po rozsvícení, ani cestou ze sálu, a dokonce ani cestou z kina ven do ulic a domovů... všichni příjemně zaraženě mlčeli... *** A nesmírně doceňuji ten zralý moment, spočívající v tom, že k prudkému spuštění emocí dojde chvíli před koncem, režisér otočí čepem, zdvihne taktovku, vyřinou se vám slzy, necháte je, proudí to vámi, ale není to ještě ten okamžik, kdy končí film... ta závěrečná katarze se rozline až pak, klidná, tichá, zvědomělá, přijde přesně až po tom, po prožití uvolněných emocí, a prostě nastane a trvá... a diváci ji vynesou ven, do světa... Totiž alespoň ti, kteří to na sebe nechali působit a nedali se strhnout k tomu, aby filmu nastavěli umělé obranné valy - ač neříkám, že jim to Aronofsky pokušitelsky nenabídl. Nicméně mě po strhující matce! znovu přesvědčil, že točí precizně a vědomě, byť jen pro ty, kdo se skutečně dívají s otevřenýma očima a srdcem a nenaběhnou si na zdání ničeho lacinějšího. *** PLUS: V roli kamarádky a ošetřovatelky se tu objevila skvělá Hong Chau, která ztvárnila nezapomenutelnou postavu z nesmírně pozoruhodného a krásného Paynova filmu Downsizing - obě role mají dokonce mnoho společného. *** (S Lí v Pilotů.) *~ (23.02.2023) (menej) (viac)

Mimoriadne morbídne-obézne-bucľatý, americký protagonista Charlie; ako sa zvykne miestami hovorievať, „by ani muche skoro vôbec neublížil, za to by vás ale pre zmenu jednoznačne svojou objemnou hmotnosťou maximálne pripučil” o jeho obzvlášť presedenú pohovku, nakoľko jeho hmotnosť predstavovala až okolo astronomických 300 kg, a to vskutku ani nehovoriac o vysokom krvnom tlaku, alias tichom zabijaku! • Americký, a teda zvyčajne k tomu i pomerne dosť »extrémne pesimistický«, až by som dokonca ešte podotkol, že i úprimne «deštruktívny režisér» Darren Aronofsky, následne vytvoril niečo, čo sa konkrétne vzťahovalo k pravému opozitu k fraške menom Norbit; skrátka nenakrútil ďalšiu paródiu s Eddie Murphym, ako stvoreným špecialistom na podobne dementné, bucľaté postavy; najskôr celkom naopak, totižto obsadil niekdajšieho, uhladeného predstaviteľa z dobrodružného titulu Múmia, kedy povedzme, že terajšia postava Charlieho mala od predchádzajúceho Ricka" O'Connella - svetelné roky ďaleko, a čo by som zrejme napokon prirovnal na posúdenie rozdielu medzi bielou a čiernou farbou, alebo poprípade predsa trocha viac vhodnejšie zvolené prirovnanie k „mravcovi a slonovi,” čím sa už v podstate konečne približujem i k hlavnej charakteristike ústrednej postavy, ktorá rozhodne mala oveľa bližšie k neustálemu prejedaniu sa, ako v klasicky poňatej Veľkej žranici, keďže iba stále žrala a zase iba znovu žrala, až sa tým pádom možno prežrala až niekde na druhý svet. • Prežila istú, stresovú situáciu, vďaka ktorej sa systematickým spôsobom začala poriadne zväčšovať a rozširovať až takmer na šírku zárubne; inými slovami povedané - ostala snáď navždy trčať len v bytovom dome, no i napriek tomu ju chodili domov postupne navštevovať i ďalšie, a nemenej kľúčové postavy, čiže sa vyrysovalo akési divadelné prostredie/divadelná atmosféra, ktorá čoraz väčšmi naberala na gradáciách, a tak sa ani netreba príliš dopredu [a zbytočne] obávať akejsi javiskovej statickosti, i keď zase na druhej strane rovnako tiež pripúšťam, že to ani nebolo nijako extra zvlášť príjemné sledovanie → sledovať tento stratený prípad a hlboký pohľad na zamyslenie sa; bolo to sakramentsky autentické, po scenáristickej stránke aj hodne vulgárne s nevídaným presahom v rámci celku, ale najmä s jedným nadštandardným, hereckým prejavom zo strany dole uvedeného, hereckého reprezentanta, ktorý si dal výnimočne osobitne záležať na tom, aby nielenže stelesnil »ťažkú váhu«, ale zároveň taktiež aj na tom, aby sme ho hneď neodcudzovali za jeho temnú minulosť so všetkým, čo k tomu už azda automaticky prislúchalo; bolo to niečo medzi totálnym odporom a značnou ľútosťou, čo naostatok zašlo až do akéhosi, katarzného finále, po ktorom som normálne mal problém vykoktať sa, tak ma daný autor veľmi uzemnil, čo sa mi nestáva až tak často, aby ma takto zasiahla filmová novinka, nie tak dávno uvedená. • Klobúk dole pred tým, na čo si vlastne Brendan Fraser trúfol, a čomu som miestami ani nechápal, čo sa v ňom vlastne všetko skrýva; je to [ne]pravý opak ku kultovému titulu Mechanik s tým rozdielom, že vtedy Christian Bale strašne veľa schudol na váhe [- 28 kg na konečnú váhu v podobe 54 kg!], zatiaľ čo teraz ho maskéri zamaskovali tak autenticky, že divák nemal akékoľvek pochybnosti ohľadom príslušnej vízie tvorcov! • Publikum sa pravdepodobne rozdelí na dva tábory: A). ocení sa snaha, čo je môj prípad. B). hundroši budú namietať, že sa jedná iba o akúsi zvrátenú ohavnosť, čo našťastie nie je môj prípad! • Vráskavec obrovský, uväznený v ľudskej podobe. (17.02.2024) (menej) (viac)